Luba Skořepová oslavila devadesátiny a říká: Teď to teprve rozjedu

Její herecký diář je zaplněný na dlouho dopředu, jezdí na besedy, píše knížky a divadelní hry. Se svou „dvorní“ fotografkou Alenou Hrbkovou nafotila kalendář na příští rok, kde se objevuje jako rockerka nebo skateboardistka. A všude jí to moc sluší. Jde s dobou, má své webové stránky, na kterých si s lidmi ráda povídá.

Ostatně, kdo ví, jak to s těmi jejími devadesátinami vlastně je. Doklady uvádějí, že se narodila 21. září 1923 v Náchodě v rodině majitele pily. „Tehdy se rodilo doma a porodní bába, která mi pomáhala na svět, byla jediná v celém kraji. Jenže se o ní vědělo, že si ráda přihne. Dokonce se říkalo, že během porodu vyzunká i celou láhev rumu. Než jsem přišla na svět, tak už rozhodně střízlivá nebyla. A protože tenkrát se údaje kolem narození dítěte nezapisovaly tak pozorně jako dneska, kdo ví, jestli mi neubrala nebo nepřidala nějaký ten den, ne-li rok,“ říká s nadhledem herečka, které by devadesáté narozeniny rozhodně nikdo nehádal.

Narodila se jako druhá z pěti sourozenců. „Prvorozený chlapeček umřel hned po porodu, takže když jsem se měla narodit já, tatínek si moc přál kluka. Ale byla jsem to já. Dva roky po mně přišla sestra Karla, která byla z dvojčat, ale to druhé brzy zemřelo. A teprve nakonec se tatínek dočkal i syna Karla.“ Její krásné staročeské jméno Libuše si okolí brzy přizpůsobilo na praktickou Lubu.

Jako jediná z dětí se narodila se snědou pletí. „Bylo to divné, protože na fotkách naší rodiny jsou všichni kolem mě bílí, jen já jediná jsem tmavohnědá. Ale tatínek maminku rozhodně nepodezříval z nevěry, protože oni se velice milovali. Teprve mnohem později mi tu mou snědou barvu vysvětlil jeden člověk, který se zabýval minulými životy.”

„Podle něho jsem byla na světě před tímto životem už třikrát. Poprvé to bylo v době kamenné. Byla jsem vyznavačka slunce a žila jsem pod zemí. Každý den jsem musela odvalit velký kámen, abych se mohla klanět slunci. Já jsem celý život utíkala na slunce, už ze školních lavic, a nikdy mi nevadilo ani velké horko. Když jsem byla po válce v Albánii, tak všichni utíkali z pálícího sluníčka do stínu, jen já jsem si vykračovala na nejprudším slunci bez ochranného krému a vysloveně jsem si ten žár užívala.“

Snědá pleť jí vynesla role cikánek, jako byla Aranka v divácky oblíbeném seriálu Chalupáři nebo Drana v Divadle ABC. A jaká byla její další dvě minulá vtělení? „Druhá byla rybářská žena kdesi na severu, která měla dvanáct dětí, a třetí tanečnice v harému někde v Orientu.“

Tanec Lubu bavil odmalička, stejně jako v sobě od narození cítila nutkání převtělovat se do jiných postav. Protože vyrůstala u babičky na samotě v Podkrkonoší, jejím prvním publikem byly stromy a keře, případně babiččina koza. Luba pobíhala po lese a jako její dávný předobraz se klaněla slunci, okouzleně recitovala verše stromům a řece Metuji. Strašákovi na poli sebrala starou dědečkovu košili a klobouk, oblékla se do toho a vymýšlela si strašákův tragický osud.

„Vžila jsem se do toho chudáka bez nohou, spínala ruce k nebi a srdcervoucím hlasem jsem ječela na celé údolí: Pomozte mi lidi, chci ke slunci, chci volnost, ale nohy mám v zemi! Báby, co byly na houbách, se vyděsily a upalovaly domů. Tatínek mě v tom mundúru vyfotil a pocit té tehdejší slávy už ve mně zůstal.“ Sourozence uplácela kostkami cukru, aby s ní hráli vymyšlené dialogy a situace, ale ani lákavá pochoutka je nepřiměla k ochotné spolupráci.

Jít k divadlu se pro slečnu z dobře situované náchodské rodiny rozhodně nehodilo. Rodiče snili o tom, že z dcery bude paní doktorka, případně že se dobře vdá, nejlépe obojí. A tak Luba chodila spořádaně na gymnázium, kde jejími spolužáky byli pozdější spisovatelé Vratislav Blažek nebo Josef Škvorecký. Touha po herectví se přelila do vášnivého opojení básněmi, třásla se na recitování na stupínku a verše a rýmy jí zvonily nepřetržitě v hlavě.

Druhou vášeň představoval tanec. V náchodské taneční škole, kterou vedla tanečnice Maru Malá, si dospívající Luba osvojovala základy tehdy módního výrazového tance podle metody proslulého choreografa a pedagoga Rudolfa Labana. „Tančily jsme v barevných chitonech na jevišti náchodského Beránku, ale také třeba na louce a pokaždé jsem to moc prožívala.“ V osmnácti letech získala dokonce osvědčení o tom, že může tanec vyučovat.

Jenže Lubu ze všeho nejvíc lákalo herectví. Když do Náchoda přijela kočovná společnost, byla tím nejvděčnějším divákem. A hned se zamilovala do prvního milovníka. Napsala mu dopis: Miluji tě. Miluješ-li mě také, při příštím představení na mě třikrát mrkni. Budu sedět vzadu vlevo, na sobě šaty s modrými puntíky. Jenže ať koukala, jak koukala, nebyla si jistá, jestli opravdu mrkl. Po letech, kdy se s ním sešla jakožto s režisérem v rozhlase, jí ale tvrdil, že tenkrát na ni určitě mrkl!

Když přijela příští divadelní společnost, pro jistotu si doma hned sbalila zubní kartáček a zaťukala na dveře ředitelny. Překvapenému řediteli oznámila, že s nimi odjíždí na další štaci. Dalo mu dost práce, aby jí vysvětlil, že by měla napřed dokončit školu a pak že se uvidí.

Když se dozvěděla o tom, že existuje škola, kde se učí herectví, měla o své budoucnosti jasno. Zvláště když cítila podporu od profesorů na gymnáziu, kteří jí ve čtrnácti letech dopřáli ztvárnit ve školním rozhlase Mahulenu a na jevišti náchodského divadla Beránek dokonce Slávku Hlubinovou ze Šrámkova Měsíce nad řekou. Obojí režíroval pan ředitel a jednoznačný úspěch u publika nahlodal i odpor rodičů. Jako podmínku pro zkoušku na konzervatoř ale stanovili maturitní vysvědčení s vyznamenáním.

„Byli celkem v klidu, protože věřili, že to nedokážu, z matematiky mi hrozila čtyřka.“ Ale páni profesoři se domluvili a přesvědčili i přísného matikáře, takže Luba vítězoslavně přinesla domů požadované vyznamenání. „Matka omdlela, otec plakal, ale slib museli dodržet. Museli mě pustit do té hrozné a nebezpečné Prahy pokusit se o vstup do ráje!“

Co přesvědčilo pány profesory na pražské konzervatoři, aby věnovali pozornost vyjevené holce ve venkovských šatech s copy, těžko říct. Nejspíš to byla její opravdovost, s níž se prohořekovala monologem Mahuleny a zajiskřila epilogem odvážné Shakespearovy Rosalindy. „Slečna z Náchoda“, jak ji s úsměvem oslovoval její velký idol, herec Národního divadla Zdeněk Štěpánek, zkrátka byla přijata.

A Národní divadlo se jí stalo osudem. Hned po škole ji v květnu 1945 angažoval její pedagog a režisér Jindřich Honzl do nově vzniklého Studia Národního divadla, kde dostala příležitost v řadě dramatických i komediálních postav – od mladých milovnic až po charakterní role. Po třech letech ve Studiu přešla rovnou do souboru činohry Národního divadla. Splnil se jí sen.

V Národním divadle hrála po boku Zdeňky Baldové, Jindřicha Plachty, Jana Pivce, Zdeňka Štěpánka, Jiřího Plachého, Miloše Nedbala, Karla Högera a mnoha dalších, zahrála si i s Milošem Kopeckým, Jiřím Sovákem, Bohušem Záhorským, Josefem Kemrem, Radovanem Lukavským, Danou Medřickou, Marií Vášovou a dalšími vynikajícími českými herci.

Luba o sobě říká, že byla vždycky zamilovaná. Poprvé se zamilovala do spolužáka z páté třídy. Byl o hlavu menší, ale to jí nevadilo. Scházeli se v kostele, tvářili se zbožně a pod lavicí si strašně mačkali ruce. Pak chodila „randit“ na zámecký vrch, za což si vykoledovala nejeden nářez od maminky. Kluci se jí líbili spíš zasmušilí, připadali jí zajímaví. Ale brzy se jí do lásky začalo plést divadlo.

Ještě během války se zamilovala do svého kolegy, herce Josefa Pehra. Bydlela s ním ve vile výtvarníka Adolfa Weniga na pražských Vinohradech a „garde“ jim dělal další kolega, Josef Kemr. „Rodiče věřili Josefovým dobráckým psím očím. Přijížděli do Prahy nečekaně, nejdřív zaťukali na okénko u něho a on hbitě upozornil nás. Můj Pepíček bleskově pádil nahoru do bytu k počestným Wenigovým, Josef Kemr rodičům otevřel, přijal od nich dárek za věrnou službu, většinou upečeného králíka. Tak byli všichni spokojeni.“

Svatba s Pehrem se konala brzy po válce. „To byla taková nadšená doba, lidi byli šťastní a my taky. On byl takový křehký lyrický milovník, měl rád loutky a chtěl, abych s ním hrála a pomáhala mu je šít, jenže já byla nešikovná, vždycky se mi to utrhlo,“ vzpomíná Luba na pionýrské začátky společné kariéry.

Svatební hostinu měli v Modranské vinárně kousek od Národního divadla, aby se vešla mezi dvě představení Ze života hmyzu. „Tak tak že jsem tam nezalétla jako jepice, ani odlíčit jsem se nestačila, ale ve svatebním kostýmku jsem se ukázat musela a klobouček jsem si narazila taky.“

A proč jim manželství nevydrželo? „Já jsem vždycky trošku zlobila, vždycky jsem byla připravená se zamilovat, až mi to Pepíček jednou vytkl. Ale on v té době taky začal koketovat s jinou. Tak jsme se rozešli celkem v klidu.“

Jejím druhým manželem byl spisovatel Pavel Hanuš. Jejich rozchod byl ale o mnoho dramatičtější, skoro jako z detektivního románu, jaké její muž psal. Luba tehdy byla v kině se svou další láskou, učitelem z autoškoly. A během filmu si všimla, že ve vedlejší lóži sedí její muž s pistolí v ruce. Pokynul jí, aby vyšla ven, a ona šla. Sama. Její milý zůstal v lóži.

„Pamatuju si to, jako by to bylo dneska. Jak Pavel stál na té setmělé chodbě a já jsem před ním padla na kolena a sehrála jsem mu srdceryvnou scénu. Vzpínala jsem k němu ruce a vzlykala: Ušetři mé mladosti! Přitom mi už mohlo být kolem čtyřiceti. Pak jsem se zaklínala maminkou a snad to na něj zapůsobilo. Nakonec sklonil pistoli a odešel. Já jsem si vyzvedla v lóži svůj doprovod a taky jsme šli domů. Z filmu už tak jako tak nic nebylo.“

O třetí – a podle Luby největší – lásku se postaral její trabant, který jí připravil mnohé horké chvíle za volantem. „Jela jsem na svou zahrádku do Chuchle a zastavil mě nějaký vojín, jestli bych ho kousek nesvezla. Proč ne. A v tom autě jsem pocítila, že je to ta pravá láska. Jenže trvala jen čtrnáct dní. Česal se mnou v Chuchli višně a taky jsme spolu chodili do Šárky. Až mi jednou řekl, že je zasnoubený, a tím to skončilo. Ale byla to největší láska mého života. To se ví, kdyby to trvalo půl roku, už by to možná tak pěkné nebylo. Velká láska je jako růže, taky kvete jen krátce.“

To, že obě její manželství ztroskotala, přičítá do jisté míry i skutečnosti, že nemohla mít děti. Byl to následek úrazu, který utrpěla, když v zatáčce nedaleko vinohradské tržnice havaroval náklaďák, který vezl mladé herce do prvomájového průvodu. Byla krátce vdaná za Josefa Pehra a těšili se na dítě. Úraz jí naději na děti definitivně vzal. „Asi jsem si ty děti vybrala už během svého druhého převtělení, kdy jsem byla ta rybářská žena se dvanácti dětmi,“ krčí rameny herečka, která rodinu vyměnila za divadlo.

A nejen za ně. Hrála v řadě televizních inscenací a seriálů, ať už to byli Chalupáři, Hříšní lidé města pražského, Klapzubova jedenáctka, Arabela, Šípková Růženka či Náměstíčko. V roce 2000 excelovala spolu s Tomášem Hanákem a Barborou Nimcovou ve filmu Cesta z města. Právě babička v tomto filmu byla napsána přímo pro ni, stejně jako v Náměstíčku role drbny Plecité.

Když se Luby Skořepové zeptáte, jak se ve svém věku udržuje v tak úžasné kondici, přiznává, že ačkoli je známá jako bylinkářka a propagátorka zdravé výživy, sama o své zdraví moc nedbá. „Musím se přiznat, že moc nedodržuju pravidelný režim, jím, když mám čas, a někdy i to, co bych vůbec jíst neměla. Loni se mi to vymstilo, málem jsem umřela na prasklý žaludeční vřed. Když přijel doktor se záchrankou, dával mi jen hodinu života, pokud nesvolím k okamžité operaci. Já jsem se ho hlavně ptala, jestli ještě budu hrát divadlo. Bála jsem se, že mi hluboká narkóza poškodí mozek. No, neslíbil mi to.“

To bylo před rokem – a na prahu své devadesátky Luba opět hraje na čtyřech scénách – v domovském Národním divadle v Gogolově Revizorovi, v Divadle v Řeznické už patnáct let ztvárňuje své tři oblíbené ženské osudy pod názvem Mydlibaba a ty druhé a monodrama Pomluva inspirované životním příběhem francouzské královny Marie Antoinetty, v Městských divadlech pražských ji můžete vidět v Holkách z kalendáře a v monodramatu staré cikánky César a Drana, v Divadle Kolowrat se dotýká tématu smrti a vstupu na nebesa ve hře Nezlobíš se…?, kterou si před dvěma lety sama napsala.

Donedávna hrála i v Divadle U Valšů ve třech aktovkách s názvem Milostná tajemství, kde ztvárnila mj. i sedmnáctiletou pannu. A proč ne? Luba Skořepová umí zahrát téměř všechno. A na jevišti zapomíná i na všechny trable a nemoci.

Které své životní a herecké období pokládá za nejšťastnější? „Asi dětství, ze kterého žiju dodnes, ale herecky by to bylo poslední období, protože přináší nejzajímavější role. Mladé milovnice nejsou tak přitažlivé. A já si ve zralém věku užila opravdu bohatý výběr postav, včetně Molierova Harpagona. Komu se to poštěstí?“

Devadesátiny se Luba chystá oslavit na večeru v neděli 22. září (článek vznikl před tímto datem, pozn. red.) v kavárně Divadla ABC, kde by se podle ní měli diváci cítit co nejlépe. Atmosféru naladí Musica Bohemica Jaroslava Krčka a k jídlu se budou podávat speciality z jejího rodného Podkrkonoší – bramborka na sádle se zapečenými sušenými švestkami, tvarohové buchty a další dobroty, na které si návštěvníci dokonce budou moci odnést recepty z kuchařky Lubiny babičky.

Trápí ji vůbec něco? „Když jsem se před lety přistěhovala na Vinohrady, byla to taková krásná slunečná ulice se stromky a kytkami, ale během let se proměnila v neútulné místo, kde od rána do večera něco bouchá, poletuje tu prach a popílek, který mi dráždí oči, lidi nemůžou ani pořádně otevřít okna.“

A co ji těší? „Ono to dá v mém věku už trochu práce udržet si radost ze života. Ale těší mě, že mě lidi pořád zastavují na ulici, objímají mě, dávají mi květiny a dárečky. Říkají mi: My vás máme rádi, držte se, a to je to nejhezčí, co kromě divadla zažívám a co mi dává sílu. Je mi teprve devadesát. Teď to rozjedu,“ vzkazuje Luba všem svým divákům.