Kate Winsletová pro Novinky: Potápění? Nejúžasnější dárek, který mi Avatar dal

Slavnostní premiéra proběhla v Londýně 6. prosince. Deník Právo a online zpravodajský deník Novinky.cz měly jako jediná média z Česka možnost hvězdy z filmu vyzpovídat. Kate Winsletová přijela v dobré náladě, která k ní – jak potvrdili kolegové – patří.

U stolu nás s ní sedí osm, otázky můžeme pokládat na přeskáčku. Než ale padne ta úplně první, poprosí herečka: „Počkejte, až si všichni zapnou nahrávací zařízení.“ Tím potvrdí vlastnosti, které se k ní pojí: ohleduplnost a schopnost vcítit se do jiných. Na dotazy pak odpovídá trpělivě, bez vytáček. Před námi sice sedí umělkyně ověnčená nejprestižnějšími filmovými cenami včetně Zlatých glóbů a Oscara, ale hlavně žena a máma – jak několikrát zdůrazní.

Nový Avatar se z velké části natáčel pod vodou, zejména v obřím akváriu. Prý jste při tom dosáhla svých rekordů v zadržení dechu.

Ano, můj osobní rekord pod vodou, na padesáti procentech – což je bezpečná směska s kyslíkem, abyste nebyla v ohrožení, kdybyste se náhle vynořila z vody – činí sedm minut a čtrnáct vteřin. Co se týče využití vlastního dechu, jsou to tři minuty a čtyřicet sedm vteřin. Jsem z toho stále nadšená. Je úžasné, že jsem se díky Avatarovi něco tak skvělého naučila, vždycky jsem to chtěla. Pod vodou se musíte hlavně zklidnit. Vyčistit si mysl.

Jak se ale pod hladinou vlastně hraje?

Úsporně, promyšleněji. Řešíte každý pohyb, gesto, které do záběru potřebujete. Šetříte tím kyslík… Vypadáte u toho jako zvláštní druh lidského kapustňáka. Hlavou vám přitom běží: „Možná jsem zemřela, možná jsem mrtvá, jen si toho nikdo nevšiml.“

Připadá vám, jako byste přecházela ze svého života do toho příštího, jestli nějaký je… A víte, co je podivuhodné? Před Avatarem jsem sama zvládla zadržet dech ani ne na dvacet vteřin!

Kde jste vzala chuť se překonávat?

Asi od svého muže (manžel Edward Abel Smith), který se neustále snaží posouvat své limity. Když dělá něco nebezpečného, jsem na něj trochu naštvaná, obvykle se vyptávám, proč to musí dělat. Já totiž extremistka nejsem. Jsem ta opatrnější. Například nelyžuju. Vůbec. Jako malá jsem to nedělala, nenaučila jsem se to.

Tenhle sport stojí totiž nemalé peníze a u nás doma se jich moc nedostávalo. A později jsem si uvědomovala, že bych neměla dělat věci, při kterých bych se mohla lehce zranit. Ohrozila bych tím svou rodinu i svou kariéru. Mělo by to taky dopad na mou fyzickou kondici, na mou celkovou pohyblivost. Snažím se o své tělo a o sebe vůbec hodně starat.

S odvahou vaše neláska k lyžování tedy nemá nic společného?

Rozhodně ne. Jen důkladně přemýšlím nad tím, co dělám. Jinak si myslím, že odvážná jsem. Tenhle pocit si ovšem nepletu s bezstarostností. Do věcí jdu promyšleně. To pak jdu i do těch, které pro někoho mohou vypadat nebezpečně.

A jsme tím zase u natáčení Avatara, kde jste byli pod vodou dlouhé minuty…

Přesně. Potápění je sport, který se musíte naučit. Až pak jde všechno hladce. Vnímáte, jak se mění reakce vašeho těla, jak se mění vaše pocity, vaše vnímání okolního světa. Časem zjistíte, že dech zadržíte ještě déle, než jste si původně plánovala, že se v tom můžete dál posouvat.

Je to jako ve škole. Tam jsme se taky učili věci po částech, které pak vytvořily celek. Je škoda, že jako dospělí se tváříme, že všechno už známe, umíme, že v určitém věku začneme odmítat nové věci.

Ta všudypřítomná voda pod vámi i nad vámi vám vážně nevadila?

Naopak, já vodu odjakživa miluju. Žijeme u oceánu. Neustále plavu, dělám windsurfing nebo jsem na paddleboardu. I pod vodou jsem ráda. Takže když mi Jim (tak říká režisérovi Jamesi Cameronovi) řekl: „Poslouchej, budeš se muset naučit volnému potápění,“ nemohla jsem být nadšenější. Byl to ten nejúžasnější dárek, který jsem kdy dostala.

S Jamesem Cameronem jste točila i dnes už legendární Titanic (1997). Tehdy jste prý řekla: „Už nikdy nebudu pracovat ve vodě.“

Já si hlavně myslím, že jsem tuhle větu nikdy neřekla. Obecně totiž práci ve vodě, se zvířaty a dětmi miluju. Což jsou dohromady věci, o kterých vám také budou lidi říkat: „Nedělej to!“ Jenže já vám vlastně ani nevím, proč se to tvrdí. Práce s dětmi je v mé branži vždycky inspirující, už jen pro jejich až nekonečnou energii.

V Avatarovi jsme mladých lidí měli hodně. Zajímalo je všechno, hodně se ptali… Bylo skvělé je při práci sledovat. Jim jim hodně pomáhal, aby se cítili dobře, aby se zklidnili a odvedli všechno co nejlíp.

Vy ovšem jinak v posledních letech tituly, které mohou být kasovními trháky, neberete, že?

Takhle se moje kariéra přirozeně poskládala. Jsem šťastná, že je v ní jakýsi mix. Mohu v něm dobře proplouvat. Nechybí malé ani velké filmy, televizní projekty, menší role, i ty velké. Já prostě ráda hraju. A že bude Avatar trhák? Na to jsem nemyslela. Já jsem v něm hlavně dostala neuvěřitelnou roli, která má příběh. Ale silný příběh má i celý film. Navíc miluju i první díl Avatara. Je podle mě neuvěřitelně chytrý a emočně obohacující. Je dokonalý.

Hrajete Ronal, ženu náčelníka rodu Metkayina, jehož domovem je oceán na planetě Pandora, kde se snímek odehrává. Je náhoda, že se jako kmen podobáte Maorům?

Tohle vám neřeknu. Do procesu, jak postavy na plátně vypadají, jsem vůbec nezasahovala. Podle mě ani nikdo z herců. Jen vím, že pro Jima bylo velmi důležité vytvořit rod Metkayina tak, aby zapadal do prostředí vod, v němž žije. Chtěl v něm vytvořit fungující komunitu, ve které je rodina základ.

Sama vnímám, jak jsou rodina a mateřství důležité, jak důležité je se o sebe starat navzájem nejen doma, ale také pečovat o lidi, kteří žijí ve vašem okolí. Což byly věci, které se při natáčení, v našich diskusích s Jimem velmi často probíraly.

K tomu patří i strach vaší postavy z lidí, kteří hledají ve vesnici azyl, že?

Ronal je nejen žena náčelníka, ale také bohyně, bojovnice, pečující máma. Velmi dobře vnímá atmosféru své vesnice. Je vdaná za Tonowariho, hraje ho Cliff Curtis. Mají dvě děti, Aunonga a Tsireyu. Bojí se o ně. Příchod rodiny z vnitrozemí tak přijímá se skřípajícími zuby.

Zmínila jste mateřství. V tomto filmu jsou všichni velmi štíhlí. Jen vy jste těhotná, máte bříško. To vám nevadilo?

(Směje se) Tohle bylo ve scénáři, patří to k Ronal. Takhle to jednoduše Jim vymyslel. Odráží to jeho přístup k životu. Je otec, velmi obdivuje ženy, dokáže pro ně vytvořit skvělé role. Dává jim ve svých filmech silnou, důležitou pozici, váží si jich v soukromí a pracovně. Z čehož vznikla postava těhotné Ronal. Je zároveň odvážná, schopná být vůdčí osobností, zvládne spoustu věcí.

Ostatně takhle to těhotné ženy mívají. Tím, že čekáte dítě, se váš život nezastaví. Pokračujete v něm. Tedy aspoň já jsem to tak měla. Panebože, když si jen vzpomenu, co všechno jsem během těhotenství dělala. Chodila na dlouhé pochody, podnikala i jiné fyzické aktivity… Ronal je stejná, je oslavou žen, které jsou podobně akční.

Pojďme ještě k panu Cameronovi. Jak se od sebe lišila natáčení Avatara a Titaniku?

Bylo to úplně něco jiného, z mého pohledu úplně jiná práce. Titanic byl totiž po technické stránce pro herce mnohem, mnohem složitější. Avatar vyžadoval odlišný přístup. Musela jsem se dostat do role, vytvořit si postavu v hlavě a udržet ji v sobě i pod vodou. Všechno navíc snímala kamera připevněná na mé helmě. Měla jsem ji pořád před obličejem.

Soustředila jsem se tedy hlavně na to, abych všechno zahrála dobře, abych správně měnila emoce, abych dodržovala to, co po mně Jim chce. Technické věci za nás, herce, řešili jiní, což bylo na natáčení Avatara až osvobozující.

A co po lidské stránce? Změnili jste se nějak vy a pan Cameron od Titaniku?

V lecčems ano. Myslím si, že oba žijeme hodně normálně, rodinně. Asi není divu, od natáčení Titaniku uběhla již řada let. Tvoří dohromady více než polovinu mého života, do nějž postupně přišly tři děti. Jim je má také. Do toho jsme oba od Titaniku hodně pracovali. Je tedy logické, že jsme se změnili.

Mám-li srovnat Jima tehdy a dnes, výrazně se zklidnil. Řekl by vám to ostatně i sám. Hodně jsme si zrovna o tomhle povídali. Máme společné také to, že oba chceme pracovat s lidmi, s nimiž se pracovat dá. K čemuž on jako režisér vytváří ty nejlepší podmínky. Skutečně věří v to, že každý je schopen téměř nadlidských věcí, když chce. Neznám nikoho podobného s podobným přístupem k lidem, k životu.

Avatar z roku 2009 je nejvýdělečnějším filmem všech dob. Co mají diváci čekat od dvojky?

Všechno to, co našli v jedničce. Jen si to v případě dvojky musejí znásobit stokrát.

Nastoupila jste přitom do rozjetého projektu. Jde o výhodu?

Ano, hlavně v tom, že jsem se opět sešla s Jimem. Už v jedničce Avatara, před třinácti lety, dával hercům možnost, aby postavy spoluvytvářeli. Sam, Zoe, Sigourney (S. Worthington, Z. Saldanová a S. Weaverová) s ním udělali svět, do něhož patří to, jak se pohybují, jak mluví, jak myslí… Bylo pro mě hodně důležité si všechno nastudovat. Sledovat je, poslouchat. Až pak vznikla Ronal, která do planety Pandora zapadla.

Na Pandoře se řeší i problémy, které má naše vlastní planeta, včetně globálního oteplování. Avatar chce část ze zisků dát na boj s ním. Co děláte v této věci vy osobně?

Globální oteplování je věc, která je důležitá pro všechny. Bude dobré, když na ni Avatar upozorní. Musíme o tomhle tématu hodně mluvit, aby se začalo dít to, co má, abychom se začali o naši planetu víc starat. A jestli pro to něco dělám já? (směje se)

Ano, takhle otázka zní.

Děláme řadu věcí. Nepoužíváme vůbec plasty. Snažíme se obejít bez ropy, v jakékoli formě. Jezdíme v elektroautě. Nebydlíme ani v Londýně. Máme zahradu, na níž nám roste zelenina. Jíme naše kuřata. Náš dům vytápíme deset let štěpkou, kousky dřeva…

Samozřejmě nejsme zcela soběstační, ale snažíme se chovat k přírodě šetrně. Proto když jedu pryč, třeba do práce, na natáčení, beru si všechno pití a jídlo s sebou.

Všechno?

Všechno. Domů si zase odvážím z práce svůj odpad… Abych to ještě líp popsala: jedu-li na den do Londýna, sbalím si všechno, co chci jíst a pít, předem. Mám vlastní čaj, mléko… Jednoduše vše, co potřebuju, ve vlastních mističkách, nádobkách a lahvičkách. Dělávám to už roky, v čemž ale nejsem rozhodně sama.