Jsou známky na vysvědčení přežitek? Co o nich soudí známé osobnosti

Myslím si, že ne. Je to zpětná vazba, která dá dětem najevo, jak si celý rok vedly, a je to i zpětná vazba pro rodiče. Nějaké hodnocení existovat musí, protože bez něj podle mě není výsledku. Jednička je dobrý výkon, pětka špatný, tak to má být.

Všichni jsme tím známkovacím systémem prošli, tak mám pocit, že se na tom hledají mouchy, které to prostě nemá. Podle mě se nedá vymyslet stupnice nebo hodnocení, které by bylo úplně spravedlivé. Za slovní hodnocení bojují možná rodiče, kteří třeba nemají dobrou zkušenost s učiteli, ale to je otázka důvěry. Rodiče si o známkách musí povídat nejen s dítětem, ale i s pedagogem. Vzájemná informovanost, co ta konkrétní dvojka nebo trojka znamená, je důležitá.

Známky na vysvědčení jsou přežitek ze dvou důvodů. Tím prvním je, že čisté známkování bez dalšího slovního popisu nemůže vystihnout komplexnost pokroku v učení. Druhý důvod je ten, že známky svádějí k tomu, aby se děti porovnávaly navzájem mezi sebou, což je velmi nebezpečné, protože v nich vytvářejí falešnou konkurenci a nemotivují k tomu, aby se vzdělávaly podle svých vlastních možností. Známky nemůžou a neměly by vystihovat plošné, jednotné hodnocení, protože každé dítě je individualita.

U škol, kde na učitele nepřipadá tolik dětí, je optimálním řešením slovní hodnocení nebo známka doplněná o širší slovní hodnocení. Problém je u škol, kde na jednoho učitele připadá sto nebo i dvě stě dětí. Tam by to převyšovalo časové i lidské kapacity učitelů. Není to změna, která by proběhla ze dne na den, nicméně trend všech zemí s rozvinutým vzdělávacím systémem spěje k individuálnímu přístupu, protože mnohem víc respektuje osobnost dítěte.

Klíčovým prvkem k úspěchu je osobnost pedagoga. Musí být vedeni už od svých studií k tomu, aby byli osobnostně natolik zkušení a zralí, aby dokázali osobnost dítěte hodnotit skutečně spravedlivě a objektivně, což není vůbec žádná samozřejmost a je k tomu potřeba nejen nadání a velmi náročné vzdělání, ale i odpovídající podmínky, které u nás zatím nejsou.

Známka by se měla používat dál, ale neměla by to být jediná motivace žáků. Je na diskusi, jestli používat známkování v předmětech typu výtvarné nebo tělesné výchovy. Chápu, proč se hledají jiné formy hodnocení, protože stupnice známek má určitý omezený rozsah a 1,6 a 2,4 jsou vlastně pořád dvojka.

Takže někteří říkají, že slovní hodnocení by řeklo víc o tom, co žák umí nebo neumí, ale zase si nejsem jistá, jestli by tomu rozuměli rodiče, protože žili v době známkování, takže vědí, co si pod tou konkrétní známkou můžou představit. Nemám úplně vyhraněný názor, ale uvažovala bych o tom, zda neponechat známkování jen v hlavních předmětech.

Kdyby nebyly známky, nedovedu si představit, jak by bylo možné ty děti, kterým je navíc kolikrát jedno, jaké mají známky, jinak motivovat. Já se slovním hodnocením zásadně nesouhlasím. Čím víc slov, tím se v nich ztrácí podstata věci. Obavě, že horší známky děti frustrují, nerozumím. Naše děti mají pořád nějaké sportovní aktivity a tam se taky udělují první, druhá, třetí nebo poslední místa.

Celý život budou konfrontovány s tím, že se pohybují na nějakých žebříčcích, někdy výš, někdy níž, a sebrat to škole, když se s tím při jiných situacích v životě budou dál setkávat, je úplně absurdní. Známkování funguje snad od začátku, co jsou školy školami, a nevidím důvod, proč by to nějaké chytré hlavy měly dělat jinak.

Nám vyhovuje systém ve škole, kam chodí naši dva kluci, kde kombinují známky a k nim přidávají slovní hodnocení. Vybírali jsme ze tří škol podle jejich zaměření a přístupu a taky podle toho, jak budou díky ní připraveni na praktický život. Známky, pokud na ně není učitelem kladen přehnaný důraz, mi nepřijdou jako přežitek, protože nějaké škatulkování podle mě v lidské přirozenosti je.

Spíš mi vždycky vadila taková ta jejich definitivnost, že bajle znamená konec světa a doma za to dostanu na zadek. Když se děti učí jen kvůli známkám, tak se nenaučí to, co pro život potřebují. Já jsem měl štěstí, že mi šlo učení tak nějak samo a rodičům až tolik nezáleželo na tom, abych nosil samé jedničky.

Já jsem stará škola, pro mě jsou známky správnou motivací a myslím, že se ještě nevymyslelo nic lepšího. V kombinaci s nějakým slovním hodnocením od paní učitelky je to pak ideální. Tím, že jsem sama vyrůstala ve známkovacím systému, je to pro mě relevantní hodnocení.

Mám dvojčata, kterým je devět a půl, a pokud jde o vysvědčení, tak my zatím máme samé jedničky, takže nemůžu moc soudit. Ale kdyby měli dvojku nebo trojku, tak bych je určitě vedla k tomu, aby si z toho nedělali těžkou hlavu. Samozřejmě že každá máma chce vidět ty nejhezčí známky, ale pokud uvidím, že dítě má nadání někde jinde nebo škola není to, co by ho bavilo, tak ho nebudu k ničemu nutit.

Přežitek určitě nejsou, je to jedna z tradičních, respektovaných forem hodnocení a zpětné vazby, ale myslím si, že vedle nich mají zrovna tak mít místo jiné formy hodnocení, například širší slovní, které se uplatňuje i u nás na škole ve třídách montessori (učební principy podle pedagožky Marie Montessori – pozn. red.). Jsou to podle mě rovnocenné alternativy.

Největší výhodou slovního hodnocení je formativní čili utvářející funkce. Můžete dítěti říct, co by mělo ještě udělat, aby se zlepšilo, dát mu nějaké rady, doporučení, vyzdvihnout jeho silnější stránky. Zásadní nevýhodou je obrovská pracnost a nesrovnatelně větší nároky na učitele. Musí být dobrý stylista, nesmí ublížit dítěti, musí to hodnocení napsat tak, aby bylo výstižné, odpovídající, ale zase se nesmí dotýkat věcí, jako jsou charakter nebo osobnostní vlastnosti dítěte, protože do toho škole nic není.