Ivan Mládek: Pokud se lidé nesmějí, je to blbé

Musím upřesnit, že je to naše první písničkové DVD. Jsme kapela, která nikdy po ničem nešla. Když už nám někdy něco vyšlo, byla to iniciativa našeho managementu nebo někoho z lidí kolem nás. Většina komediantů si po různých aktivitách systematicky jde. My to ale nechávali osudu. Do dnešní doby nemáme k dispozici plakáty ani fotografie a podepisujeme se na různé pytlíky od svačin nebo noviny. Kdyby si Supraphon nevzpomněl, že by se mohlo dát dohromady nějaké písničkové DVD, tak není. Měli jsme i štěstí, protože základem této kolekce jsou záznamy Československé televize ze sedmdesátých a osmdesátých let. Od té doby mohly klidně zmizet…

Není, je to naše obchodní neschopnost. Ale možná jsme vydrželi tak dlouho právě proto, že jsme to nechávali osudu. Banjo Band existuje od roku 1970.

Bylo to v první řadě důležité. Když jste se objevil v televizi, koukala na vás celá republika. Zvláště když byl na druhém programu nějaký ruský film, na který se nikdo nedíval. Dneska je nabídka televizních kanálů mnohem širší a je těžké se prosadit. Tehdy stačila jedna estráda a všichni o vás věděli, protože televize byla mocná mediální zbraň.

Mysleli jsme si, že ne..., ono to ale fungovalo jinak. Za to, že jste něco špatného řekl, vás nikdo nenapadl a nikdo vám nic neřekl. Najednou ale nebylo k dispozici potřebné povolení anebo o vás nebyl zájem. Tenkrát se už v televizi hrálo na demokracii a já se o některých zákazech dozvěděl až po revoluci. Na přímo jsme se nikdy s ničím nesetkali. Do politiky jsme nikdy nedělali, a tak jsme v zásadě nikomu nevadili. Já jen občas něco „kecnul“.

Samozřejmě se občas improvizuje. Za minulého režimu byla pro umělce povinná takzvaná přehrávka, při které před příslušnou komisí odehrál a odříkal to, s čím chtěl vystupovat. Tam se ale vždycky předvádělo něco jiného, než co se pak odehrávalo na pódiu. Kdybychom u přehrávky představili pořad, se kterým jsme pak objížděli zemi, tak bychom ji nikdy neudělali a nesměli bychom s ním vystupovat.

Já vždycky dobře věděl, co řeknu. Pokaždé jsem posoudil, co si před publikem můžu dovolit. Když jsme hráli na nějaké lidové slavnosti a v první řadě seděli nějací tajemníci, tak jsem si některé fórky raději odpustil.

Měly být legrační, lehké, nic neřešící a nic nekritizující, hodící se ke staré zábavné swingové muzice. Když se podíváte na žánrově příbuzné americké písničky, jsou to v podstatě připitomělé, lehké a zábavné věci. Šlo mi o to, aby každá byla snadno zapamatovatelná, měla výrazný slogan a hezky se zpívala. V textech jsem si spíš pohrával s češtinou, než že bych se nad něčím zamýšlel.

Já osobně ne, a pokud se jí zpronevěřila nějaká písnička, pak ne naší vinou. Občas se totiž na některé dělaly parodie. Nejslavnější jsou ty na Jožina z bažin. Když začal být známý v Polsku, tak z něho Poláci okamžitě udělali parodii na svého premiéra Tuska. Tam to tolik nevadilo, ale v Rusku si na základě Jožina z bažin udělali legraci z Putina a tam to už vadilo. Alespoň nám, protože jsme měli těžkosti. Teď už je to v pořádku, už tam zase jezdíme.

Nemyslím si, že by se na nás Putin naštval. Někteří úředníci ale ano, protože nám nějaký čas nepřidělovali víza. Vysvětlili jsme jim, že nejsme žádná satirická kapela a za tou putinovskou parodií nestojíme. Místní satirici totiž písničku přetextovali a nazpívali do videa s našimi ksichty.

Nikdy. A neviděl jsem je ani na tribuně.

Na zakázku. Objednal si ji humorista Zdeněk Navrátil, svého času redaktor zlínského rozhlasu. Původně si ale vymyslel povahově úplně jinou figurku, na kterou měl napsanou i básničku. Chtěl po mně, abych ji zpopularizoval. Z mého pohledu byl ale jeho Jožin z bažin exhibicionista. Zachoval jsem tedy námět a vymyslel povahově jinou postavu i příběh. Duchovním otcem Jožina z bažin je tedy Navrátil, já si vymyslel jen ten pitomý příběh. Za to, že písničku napíšu a dostanu do rozhlasu, mi slíbil demižon slivovice.

Když jsme ji s Ivo Pešákem poprvé zazpívali na zkoušce, měli jsme tušení, že by se mohla líbit. Připadala nám totiž tak blbá, až jsme se tomu sami smáli. Netušili jsme ale, že se bude líbit tak moc a že si ji budou za třicet let zpívat lidi až v Itálii.

To přišlo díky internetu a vzniklo to samo. Jak jsem už říkal, my nikdy nic netlačili.

V devadesátých letech jsem už písničky pro Banjo Band moc neskládal. Vznikaly spíš průvodní skladby ke klipům nebo televizním pořadům. Zapíchl jsem to už koncem osmdesátých let.

Vytahoval jsem písničky ze šuplíku, které tam ležely třeba od sedmdesátých let. Byly to vykopávky anebo vycházely reedice starých alb.

Já jich složil asi pět set, takže mi to už nechybí. Občas slyším v rádiu písničku, u které poznám, že jsem to já, ale nejsem schopen si vzpomenout, kdy jsem ji psal a že jsem ji vůbec napsal. Když to pětatřicet let mastíte, tak pak ztrácíte stopu.

S mluveným slovem jsem začal z nutnosti, protože při koncertech bylo mezi písničkami potřeba něco říkat. Lidé měli vždycky rádi, když byla legrace navíc. Časem ale došlo k tomu, že se víc těšili na to, až písnička skončí a my budeme zase něco povídat. V devadesátých letech mi pak mluvené slovo skutečně nahradilo psaní písniček. Tak, jako mě bavilo dělat legraci v textech, tak mě baví dělat ji v povídkách. Momentálně mi to zabírá nejvíc času, protože připravuju konverzační komedii pro TV Barrandov, což vyžaduje totální nasazení.

Záleží na zakázce. Když jsme byli na Nově, byli rádi, že jsme v humoru trošičku přitvrdili. Na TV Barrandov zase chtějí, abychom byli trochu decentnější. Připravujeme teď seriál Noha 22 a v něm není jediné neslušné slovo, protože by měl být vysílán od osmé hodiny večer.

Není kategorie, ve které byste si tak rychle vyzkoušeli, jestli to, co děláte, je dobré, nebo blbé. V humoru se to pozná hned. Pokud se lidé nesmějí, je to blbé. S kapelou jsme neustále v terénu a dialogy i monology na lidech prověřujeme. Lidé jsou pro nás svatí.

Je to jako v jazzové improvizaci. Když to nejde, sáhnete k vyjetým cestičkám. Když tedy cítím, že to není ono, nasadím trumfy, které vždycky zaberou. Já ale nikdy do velkých dobrodružství nechodil. Vždycky jsem se snažil jít na jistotu.

Nehraju, byl jsem tam s manželkou, která ho hraje. Já golf považuju za kuličky, ale chápu lidi, kteří se do něj zblázní. Prožívají absolutní mánii a nedokážou mluvit o ničem jiném. Hrají golf, pak se dívají v televizi na přenos z golfu a potom ještě hrají v počítači golfovou hru.

Jeden čas jsme se v kapele zbláznili do stolního hokeje Igra. Dal se technicky dobře zmáknout a já mu propadl. Ztratil jsem s ním tenkrát spoustu času. Každou volnou chvíli jsme ho s kamarády mastili.

V estrádním humoru byl jednička Felix Holzmann. Ve filmovém humoru se mi vždycky líbil Luděk Sobota a vypravěčská špička byl Vladimír Menšík. Líbí se mi talkshow Karla Šípa i Jana Krause a Jiří Krampol má také smysl pro legraci.

Záleží na tom, kde se pohybujete. Tak to bylo vždycky a tak to asi bude dál. Někde je legrace, jinde není, a někde je legrace dobrá a jinde špatná. To se nemění, lidé jsou pořád stejní.