Článek
Proč trvalo tak dlouho, než vaše první DVD vyšlo?
Musím upřesnit, že je to naše první písničkové DVD. Jsme kapela, která nikdy po ničem nešla. Když už nám někdy něco vyšlo, byla to iniciativa našeho managementu nebo někoho z lidí kolem nás. Většina komediantů si po různých aktivitách systematicky jde. My to ale nechávali osudu. Do dnešní doby nemáme k dispozici plakáty ani fotografie a podepisujeme se na různé pytlíky od svačin nebo noviny. Kdyby si Supraphon nevzpomněl, že by se mohlo dát dohromady nějaké písničkové DVD, tak není. Měli jsme i štěstí, protože základem této kolekce jsou záznamy Československé televize ze sedmdesátých a osmdesátých let. Od té doby mohly klidně zmizet…
Ta vaše lenost ve vymýšlení vydavatelských a propagačních aktivit je image?
Není, je to naše obchodní neschopnost. Ale možná jsme vydrželi tak dlouho právě proto, že jsme to nechávali osudu. Banjo Band existuje od roku 1970.
Bylo milé se v sedmdesátých letech prezentovat v televizi?
Bylo to v první řadě důležité. Když jste se objevil v televizi, koukala na vás celá republika. Zvláště když byl na druhém programu nějaký ruský film, na který se nikdo nedíval. Dneska je nabídka televizních kanálů mnohem širší a je těžké se prosadit. Tehdy stačila jedna estráda a všichni o vás věděli, protože televize byla mocná mediální zbraň.
S kapelou jsme neustále v terénu a dialogy i monology na lidech prověřujeme. Lidé jsou pro nás svatí,
Naráželi jste na cenzorské zásahy?
Mysleli jsme si, že ne..., ono to ale fungovalo jinak. Za to, že jste něco špatného řekl, vás nikdo nenapadl a nikdo vám nic neřekl. Najednou ale nebylo k dispozici potřebné povolení anebo o vás nebyl zájem. Tenkrát se už v televizi hrálo na demokracii a já se o některých zákazech dozvěděl až po revoluci. Na přímo jsme se nikdy s ničím nesetkali. Do politiky jsme nikdy nedělali, a tak jsme v zásadě nikomu nevadili. Já jen občas něco „kecnul“.
Míváte pod kontrolou to, co na pódiu říkáte?
Samozřejmě se občas improvizuje. Za minulého režimu byla pro umělce povinná takzvaná přehrávka, při které před příslušnou komisí odehrál a odříkal to, s čím chtěl vystupovat. Tam se ale vždycky předvádělo něco jiného, než co se pak odehrávalo na pódiu. Kdybychom u přehrávky představili pořad, se kterým jsme pak objížděli zemi, tak bychom ji nikdy neudělali a nesměli bychom s ním vystupovat.
Řekl jste někdy na pódiu něco, čeho byste pak litoval?
Já vždycky dobře věděl, co řeknu. Pokaždé jsem posoudil, co si před publikem můžu dovolit. Když jsme hráli na nějaké lidové slavnosti a v první řadě seděli nějací tajemníci, tak jsem si některé fórky raději odpustil.
Jaká byla původní filozofie písniček, které jste s Banjo Bandem začali skládat?
Měly být legrační, lehké, nic neřešící a nic nekritizující, hodící se ke staré zábavné swingové muzice. Když se podíváte na žánrově příbuzné americké písničky, jsou to v podstatě připitomělé, lehké a zábavné věci. Šlo mi o to, aby každá byla snadno zapamatovatelná, měla výrazný slogan a hezky se zpívala. V textech jsem si spíš pohrával s češtinou, než že bych se nad něčím zamýšlel.
Zpronevěřil jste se někdy této nevinné filozofii?
Já osobně ne, a pokud se jí zpronevěřila nějaká písnička, pak ne naší vinou. Občas se totiž na některé dělaly parodie. Nejslavnější jsou ty na Jožina z bažin. Když začal být známý v Polsku, tak z něho Poláci okamžitě udělali parodii na svého premiéra Tuska. Tam to tolik nevadilo, ale v Rusku si na základě Jožina z bažin udělali legraci z Putina a tam to už vadilo. Alespoň nám, protože jsme měli těžkosti. Teď už je to v pořádku, už tam zase jezdíme.
Jaké těžkosti?
Nemyslím si, že by se na nás Putin naštval. Někteří úředníci ale ano, protože nám nějaký čas nepřidělovali víza. Vysvětlili jsme jim, že nejsme žádná satirická kapela a za tou putinovskou parodií nestojíme. Místní satirici totiž písničku přetextovali a nazpívali do videa s našimi ksichty.
Setkal jste se někdy s Tuskem nebo Putinem?
Nikdy. A neviděl jsem je ani na tribuně.
Jak písnička Jožin z bažin vůbec vznikla?
Na zakázku. Objednal si ji humorista Zdeněk Navrátil, svého času redaktor zlínského rozhlasu. Původně si ale vymyslel povahově úplně jinou figurku, na kterou měl napsanou i básničku. Chtěl po mně, abych ji zpopularizoval. Z mého pohledu byl ale jeho Jožin z bažin exhibicionista. Zachoval jsem tedy námět a vymyslel povahově jinou postavu i příběh. Duchovním otcem Jožina z bažin je tedy Navrátil, já si vymyslel jen ten pitomý příběh. Za to, že písničku napíšu a dostanu do rozhlasu, mi slíbil demižon slivovice.
Čekal jste úspěch té skladby?
Když jsme ji s Ivo Pešákem poprvé zazpívali na zkoušce, měli jsme tušení, že by se mohla líbit. Připadala nám totiž tak blbá, až jsme se tomu sami smáli. Netušili jsme ale, že se bude líbit tak moc a že si ji budou za třicet let zpívat lidi až v Itálii.
Překvapil vás její nedávný comeback?
To přišlo díky internetu a vzniklo to samo. Jak jsem už říkal, my nikdy nic netlačili.
Nemrzí vás, že jste své nejlepší písničky napsal v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a později se na ně nepodařilo navázat?
V devadesátých letech jsem už písničky pro Banjo Band moc neskládal. Vznikaly spíš průvodní skladby ke klipům nebo televizním pořadům. Zapíchl jsem to už koncem osmdesátých let.
V devadesátých letech ale pár desek Banjo Bandu vzniklo...
Vytahoval jsem písničky ze šuplíku, které tam ležely třeba od sedmdesátých let. Byly to vykopávky anebo vycházely reedice starých alb.
Nechybí vám psaní nových písniček?
Já jich složil asi pět set, takže mi to už nechybí. Občas slyším v rádiu písničku, u které poznám, že jsem to já, ale nejsem schopen si vzpomenout, kdy jsem ji psal a že jsem ji vůbec napsal. Když to pětatřicet let mastíte, tak pak ztrácíte stopu.
Od devadesátých let jste se více věnoval mluvenému slovu. Nahradilo vám to psaní nových písniček?
S mluveným slovem jsem začal z nutnosti, protože při koncertech bylo mezi písničkami potřeba něco říkat. Lidé měli vždycky rádi, když byla legrace navíc. Časem ale došlo k tomu, že se víc těšili na to, až písnička skončí a my budeme zase něco povídat. V devadesátých letech mi pak mluvené slovo skutečně nahradilo psaní písniček. Tak, jako mě bavilo dělat legraci v textech, tak mě baví dělat ji v povídkách. Momentálně mi to zabírá nejvíc času, protože připravuju konverzační komedii pro TV Barrandov, což vyžaduje totální nasazení.
Máte nějakou autocenzuru?
Záleží na zakázce. Když jsme byli na Nově, byli rádi, že jsme v humoru trošičku přitvrdili. Na TV Barrandov zase chtějí, abychom byli trochu decentnější. Připravujeme teď seriál Noha 22 a v něm není jediné neslušné slovo, protože by měl být vysílán od osmé hodiny večer.
S mluveným slovem jsem začal z nutnosti, protože při koncertech bylo mezi písničkami potřeba něco říkat,
Jste si jist, že jste vždycky vtipný?
Není kategorie, ve které byste si tak rychle vyzkoušeli, jestli to, co děláte, je dobré, nebo blbé. V humoru se to pozná hned. Pokud se lidé nesmějí, je to blbé. S kapelou jsme neustále v terénu a dialogy i monology na lidech prověřujeme. Lidé jsou pro nás svatí.
Stalo se vám někdy na pódiu, že jste cítil, že jste jako humorista neuspěl?
Je to jako v jazzové improvizaci. Když to nejde, sáhnete k vyjetým cestičkám. Když tedy cítím, že to není ono, nasadím trumfy, které vždycky zaberou. Já ale nikdy do velkých dobrodružství nechodil. Vždycky jsem se snažil jít na jistotu.
Jednou jsem vás potkal kdesi na golfu. Hrajete ho?
Nehraju, byl jsem tam s manželkou, která ho hraje. Já golf považuju za kuličky, ale chápu lidi, kteří se do něj zblázní. Prožívají absolutní mánii a nedokážou mluvit o ničem jiném. Hrají golf, pak se dívají v televizi na přenos z golfu a potom ještě hrají v počítači golfovou hru.
Zblbnul jste vy sám někdy do něčeho jiného než písniček a humoru?
Jeden čas jsme se v kapele zbláznili do stolního hokeje Igra. Dal se technicky dobře zmáknout a já mu propadl. Ztratil jsem s ním tenkrát spoustu času. Každou volnou chvíli jsme ho s kamarády mastili.
Který český komik vás baví?
V estrádním humoru byl jednička Felix Holzmann. Ve filmovém humoru se mi vždycky líbil Luděk Sobota a vypravěčská špička byl Vladimír Menšík. Líbí se mi talkshow Karla Šípa i Jana Krause a Jiří Krampol má také smysl pro legraci.
Jaký je z vašeho pohledu současný svět?
Záleží na tom, kde se pohybujete. Tak to bylo vždycky a tak to asi bude dál. Někde je legrace, jinde není, a někde je legrace dobrá a jinde špatná. To se nemění, lidé jsou pořád stejní.