Ivan Mládek: Není nic trapnějšího než žertující manželé

Právě se mořím s jedním svým „antiperspektivním“ obrázkem, který jsem slíbil kamarádovi k padesátinám. Maluju jeho devadesátiny, což je už mejdan kostlivců. Netušil jsem, co má člověk v sobě kostí! Až ho budu mít hotový, můžu jít dělat na univerzitu třetího věku zkoušku z anatomie. Ještěže nemusím chodit kvůli každé kosti do knihovny, stačí dva kliky na počítači.

Myslíte ve společnosti, v rodině, anebo v mém těle? K politice se už v úvodu vyjadřovat nebudu, rodinu nechci ani pomlouvat, ani si u ní šplhat, a tak zbývá moje tělo. Těší mě, že ve svých jednasedmdesáti nemám žádnou vážnou nemoc – a štve mě, že může každou chvíli udeřit.

Samozřejmě že mám příjemný pocit, ale měli jsme s Banjo Bandem štěstí, že v době našeho zviditelňování byla v médiích určitá logika – i přes komunistickou cenzuru. Když se někomu něco povedlo a byl u lidí úspěšný, měl v rozhlase a televizi zelenou. Pakliže ovšem nevadil režimu. My jsme se v muzice ani v humoru do politiky nepletli, a tak nám až na pár zákazů nikdo klacky pod nohy neházel. Dneska to mají začínající kapely a sólisté horší.

Když se někomu něco povede a lidé ho začnou mít rádi, média ho chvíli využívají, ale pak ho záměrně dají k ledu a sáhnou zase po jiných snaživcích. Důvod je finanční. Média na celém světě přišla na to, že jsou pro ně rentabilnější krátkodobé hvězdy „rychlokvašky“, které za vystupování nevyžadují astronomické honoráře jako velké „stars“ a často jsou ochotné za angažmá ještě i zaplatit. Proto vznikly všechny ty reality show, SuperStar, talent…

Chytře to média vymyslela! Všem začínajícím kapelám a zpěvákům se ale blýská na časy, protože mladí se dnes začínají orientovat na rychlé iPady. Možná se blíží doba, kdy se televize a rozhlas dostanou na druhou kolej a každý bude mít štěstí doslova ve svých rukou. Interpreti i konzumenti.

Mladí se zájmem o muziku mají většinou své vzory a snaží se hrát nebo zpívat jako oni. Co se týče mé hry na banjo, taky jsem měl idoly, ale brzy jsem přišel na to, že je nesmysl věnovat spoustu úsilí jen tomu, abych se svým nedostižným vzorům co nejvíc přiblížil. A taky mě přestalo bavit hrát tak, jak už někdo hrál. Na žádný nový styl jsem nepřišel, a tak jsem dilema vyřešil jednoduše.

Naučil jsem se synkopovat pravou rukou a pak už jsem nemusel na banjo víc cvičit. Získal jsem spoustu času pro své další koníčky, které mi připadaly víc tvůrčí. Pro psaní písniček, mluveného slova a povídek. Při tom jsem se snažil být co nejvíc originální a to zřejmě dost lidí zaujalo. Ale nebyla to moje meta, svou tvorbou jsem chtěl bavit sám sebe, případně kamarády. S větším úspěchem jsem nepočítal. A největším překvapením byl zájem dětí. Dodnes jsem ho nepochopil. Asi jim šly dobře do ucha výrazné slogany a občas vlezlé melodie, nevím.

Táta byl sice právník, ale jeho celoživotním zájmem bylo malování. Maloval jen pro svoje potěšení, nikdy nebylo jeho ctižádostí mít výstavy, nebo, nedej bože, nějaký obraz prodat. Díky tomu jsem celou jeho tvorbu zdědil a jsem na ni patřičně pyšný. Táta mě i mé dva sourozence od dětství k malování vedl, ale ani u jednoho neuspěl. Žádný jsme se nevydali cestou předků – děda a prastrýc byli taky vynikající malíři – a všichni jsme se zvrhli jiným směrem.

V muzice jsem měl rád nejdřív trampské songy, jako student jsem je hrával na banjo po hospodách na Sázavě, ale mou budoucnost zpečetil starý jazz, ragtime, swing. V humoru nevím, že by mě někdo formoval, ale už jako dítě jsem miloval smutného muže Jaroslava Válka a později Felixe Holzmanna. Měl totéž krédo jako později já: dělat humor pro lidi, a ne s nějakým posláním.

Byli jsme tak zažraní do dixielandu, že náš zájem o muziku holky spíš odpuzoval. No, představte si, že máte první rande s nějakým klukem, kytku vám sice přinese, na lavičku do parku vás taky zavede, ale pak už jen slyšíte: „Tak sem včera poslouchal kapelu Graeme Bella, panebože, těm to šlape! A ten trombóňák, co má za sóla, slyšelas tu kapelu někdy? Neslyšela, to sem si moh myslet! Voni hrajou snad eště líp než Lu Watters a jeho Yerba Buena Jazz Band! Mně se nejvíc líbí jejich pianista, to je ragtime jako bejk! Nejlíp hrajou skladbu High Society. Znáš ji?

A slyšela si teda aspoň Pikovo klarinetový sólo, který hrajou v tý skladbě všichni klarinetisti? To si přišla o moc! Já ti ho zazpívám. Je to asi takle: tjadadada tjadadada, tjadadáda tjadadada, tjadadada tjadadáda tjááááda…“ Prostě jsem s každou holkou měl jen jedno rande. Na druhé žádná nepřišla.

Abych řekl pravdu, být profesionálním muzikantem mě poprvé napadlo, když jsem studoval na strojní průmyslovce. Na exkurzi na Kladně u vysoké pece. Musel jsem vstávat už ve čtyři ráno, jet potmě a v mrazu narvanou tramvají z Holešovic do Dejvic a pak narvaným autobusem do Kladna. Když jsem studoval ČVUT a později VŠE, rok čistého času jsem si takový život okusil – a asi bych si na něj nezvykl. Ale mám hodně známých, kteří by si prý zase nezvykli na můj život. Radši vstávají ve čtyři a ve dvě mají „padla“, než by se trmáceli každý večer někam na představení. Prostě, abych nemusel ráno vstávat, tak mě tenkrát napadlo být muzikantem. Byl to ale jen sen.

Utečete na Západ, pak se ze stesku po domově vrátíte, od uliční organizace KSČ máte tak otřesný politický posudek, že se o nějaké místo ekonoma ani nepokoušíte, oprášíte banjo a začnete s ním obrážet bary, varieté a estrády. Moc velkou námahu mě to nestálo.

Ano. V emigraci v Paříži jsem se hrou na balalajku celkem úspěšně živil asi půl roku. Vypadá to jako paradox, utekl jsem před Rusy do Francie, kde jsem jim v klubech hrál na balalajku staré ruské písničky. To byli ale skvělí Rusové, fantastičtí, kultivovaní, kulturní – potomci emigrace z roku 1917. Nikdy jsem necítil zášť ani k Rusům, kteří k nám přijeli na tancích.

Byli to větší chudáci než my, padesát let utiskovaní, ponižovaní a perzekuovaní. Mašírovat k nám museli, kdyby se něco přihodilo třeba v Maďarsku, jeli jsme zachraňovat komunismus my. Ani bychom necekli. Nehledě na to, že mě ruská okupace tenkrát moc nevzrušovala, Dubček byl pro mě jenom jiný komunista, který dělal ruským komunistům nepořádek v jejich říši.

Ano, byla to skutečně Upírova píseň, myslím, že jsem nejdřív složil hudbu a pak vznikl text. Písničku jsem napsal pro Honzu Pacáka.

Nikdy mě nenapadlo, že bych textoval. Psal jsem jen melodie a texty jsem se snažil tahat z kamarádů Pavla Vrby a spolužáka z VŠE Edy Krečmara. Oba byli v té době už dost vytížení. A protože jsem tenkrát začal melodie doslova chrlit, odhodlal jsem se i k textování. Skládání mi šlo rychleji než psaní textů, a tak jsem požádal o spolupráci Zdeňka Svěráka. Byl duše víc poetická a pod naivní texty šité pro Banjo Band se podepisoval Emil Synek. Myslím, že byl sám překvapen, když se skoro všechny ty písně staly hity. Mravenci v kredenci, Láďa jede lodí, Švadlenka Madlenka…

Sloh jsem přímo nenáviděl. Na osmiletce jsem byl protivný vzorný žák, na vysoké zase příjemný špatný žák, jen mezitím na průmyslovce asi chyběl jediný klad. Byl jsem protivný předvádivý puberťák a dost špatný žák. Samozřejmě nechybělo producírování za každou cenu. I za cenu poznámek do žákovské knížky a snížených známek z mravů. Nejvíc jsem rozlítil profesora technologie, když jsem jeho zanícený výklad, že vysoká pec je vysoká až 40 metrů a pod kopulí dosahuje teploty 1600 stupňů, komentoval polohlasně: No Bóže! Zaslechl to, chvíli na mě řval, že si z něj dělám srandu, a pak mě vykázal ze třídy. Mrzelo mě to, byl jinak hrozně sympatický.

Mám asi šťastnou povahu, každá práce mě bavila, i když jsem měl občas o nějaké zakázce pochybnosti, vždycky jsem se pro ni nakonec zapálil. Ať to byly písničky, první vlastní spojovací texty, povídky, televizní klipy, reklamy, televizní pořady, sitkomy, nevzpomínám si, že bych něco nedělal s plným nasazením a že by mě něco nebavilo. A v soukromém životě to mám stejné. Jsem skoro nepřetržitě šťastný a spokojený jako duševně chorý.

Hlavní můj záměr byla zábava. Také si myslíte, že je to pokleslé? A skončila i přes velkou sledovanost proto, že se změnil vlastník. Nám bylo sděleno, že se inzerentům nelíbí struktura našich diváků a že TV Nova chce být televize mladých, kteří více nakupují zboží inzerované v televizních reklamách. Pádný důvod, který jsem jako fanda tržní ekonomiky uznal. Nejsem si ale jist, jestli se Nově proměna podařila. Vím jen, že místo Čundrcountryshow léta běžel pořad, který měl pětkrát menší sledovanost než my. Asi ti mladí televizi před diskotékou a hospůdkou moc přednost nedávali.

Už jsem se dal pro média do penze, natočil jsem toho dost. Jezdím jen s Banjo Bandem a mým malým Bio triem po zájezdech a píšu útlé humoristické knížky. Aspoň se tedy snažím, aby byly humoristické. Mám co dělat, vydavatelství Eurokoncert pro mě vymyslelo edici Mládek do kapsy a podepsal jsem smlouvu na tři paperbacky ročně.

Psaní je řemeslo jako každé jiné, když dlouho píšete, znáte už cestičku, jak se dopachtit k vtipným situacím. Když jsem vymýšlel scénáře, psal jsem takřka nonstop. Dát dohromady zábavnou show nebo seriál, to je totální nasazení, rok uteče jako měsíc. Ráno se probudíte a už vymýšlíte, v noci usínáte a pořád ještě vymýšlíte. Na obrazovce to vypadá, že je všechno vysypané z rukávu, ale za každým gagem je spousta práce, která vás musí bavit. Jen pro peníze se takhle odepisovat život nedá. Můj mozek je zvyklý vymýšlet pořád. I v metru, v tramvaji, v autě. A když na něco přijdu, hned si to musím poznamenat. Jinak to za pár minut zapomenu. A na to potřebuju notýsek. Já se zmodernizoval a všechno si zapíšu do telefonu.

Manželka je pro mě jako první kritik nepřijatelná, to bych nic nenapsal. Před lety ano, ale dneska už se nesměje ničemu, co vymyslím. Divíte se? Už mě tak zná, že všechny moje věci uhodne dopředu. Začnu něco říkat a jen otevřu pusu, zná pointu. Ale dělá mi první korektury všech mých knížek.

U nás doma je odjakživa jakékoliv žertování přísně zakázáno. Není nic trapnějšího než žertující manželé.

Jak která. Jako jak který mužský. Myslím si, že je to úplně stejné. A jako publikum jsou ženské lepší, protože na rozdíl od mužů zásadně nikdy smích nezadržují. Ženské to neumějí, to přece víte, ne? Já to vím. Prozradil mi to můj kamarád gynekolog, co se ženské stane, když zadrží smích… Prostě v hledišti máme radši ženy. A nesmějí chybět ani na jevišti.

Všechny je mám stejně rád, ale Jožin to přece jen dotáhl v cizině nejdál. Pokud vím, tak se díky internetu zachytil i v Austrálii a v Brazílii. Ale sem tam nějakou tu korunku vydělá jen v Polsku, Rusku a v Srbsku. Slovensko nejmenuju, to je pro mě pořád domov.

Kromě psaní knížek jsem se zase dal do vymýšlení deskových her. Teď vyšla 3D hra Jožin z bažin, ve které Jožina honí Pražáci a občas doslova propadávají do bažin. Pak se připravuje hra Lovci mamutů, kde pro změnu propadají do děr mamuti a tři pračlověčí kmeny mezi sebou bojují o ulovenou kořist. A taky se chystá velký hit, vzrušující desková 3D hra Útěk Kajínka z vězení. No a honí se mi hlavou, jestli pan Kajínek bude s hrou souhlasit. Když ne, jedeme za Rathem.

Na ten mi moc času nezbývá. Odpočinu si tím, že přeskakuju z jedné věci na druhou. Když mě unavuje psaní, jdu si zahrát na guitariano, když už mě nebaví hrát, jdu chvíli malovat, a když už mě nebaví ani malovat, jdu do kuchyně a přežeru se. Takhle já žiju. Nejsem sportovní typ. Neláká mě pochod Praha–Prčice ani Prachovské skály. Ale abych nelhal, přece jen se někdy trochu pohnu. Loni jsem se byl třeba projet na kole a předloni jsem vyjel autem na Brdy a proběhl se na běžkách.

Já si od Karla Schwarzenberga sliboval, že nebude prezidentem sociální demokrat a bývalý komunista. To byl pro mě postačující pádný důvod. Kromě toho je mi sympatický a líbí se mi jeho vrozený smysl pro humor.

Já se kromě hraní při volbách nikdy do politiky nezapojoval a zapojovat nebudu. Tím můj zájem vždycky končí a snažím se na nové politické situaci hledat klady. Jako teď. Je prezidentem Miloš Zeman, tak bude aspoň zase nějaká sranda. Jako komika si ho docela vážím. A také toho, jak si na sociálního demokrata už dlouho věrohodně hraje. Podle mě do jejich strany vlezl jenom proto, aby se svému celoživotnímu rivalovi Klausovi dostal na kobylku. Jinak tenkrát neměl šanci. Bere podle mě politiku jako sport, ale pomohl svou osobností levici nahoru.

Jsem šťastný, že je demokracie, nevěřil jsem, že se jí dožiju. Když jsme v Unii a v NATO a komunisti nemají za zády sovětské tanky, tak nic v Česku nehrozí. Kapitalismus, který mi sice moc sympatický není, je jedinou životaschopnou alternativou a jde si stejně svou cestou, ať je u moci kdokoliv. Jen tu v budoucnosti hrozí kvůli levici děsivá nezaměstnanost, ale to už mě jako penzistu nezajímá. Pak půjde vývoj jako všude. Spadneme na dno, lidi dostanou rozum, přestanou závidět a znovu zvolí pravici, která nás postaví zpátky na nohy. A kapitalisti taky snad poberou rozum a začnou lidi slušně platit. Jinak je ztrestá zase nějaká totalita a všechno jim znovu ukradne. To není žádné vizionářství, ale první lekce z politické ekonomie.

Obě moc rády kreslí a malují. Když budou malířky, žádná tragédie, snad si najdou chlapy, kteří je uživí.