Článek
Z čeho se teď radujete?
Z jara. Čichám, jak mi voní země, a když zasvítí slunce, je to pro mě jako droga. Jaro je ve své tvorbě nepřekonatelné. Příroda mě fascinuje. Sleduji proměnu, to probouzení do nového začátku.
Teď z vás promluvila zapálená zahrádkářka?
Mám u chalupy velkou vzrostlou zahradu, kde musím hodně plít, sekat trávu, stříhat keře, ale od začátku jara do pozdního podzimu mě pak bohatě obdarovává. Nejdřív sněženkami a bledulemi, pak kosatci, petrklíči, tulipány. Rostou mi tam všechny kytky, které miluji: konvalinky, pivoňky, kopretiny, do všech truhlíků sázím begonie, řeřichy mi svítí ze všech koutů zahrady.
Zeleninu nepěstuji, mám neblahé zkušenosti, nestihla jsem vyjednotit, zalévat, prostě na pravidelnou údržbu nemám čas.
Kvůli hraní?
Nejen. Taky kvůli cestování. To vyhledávám pro změnu kulis. Na chvíli vytěsnit ty notorické, které člověka každodenně obklopují. Svou duši nelehkou si vozím s sebou, ale když někam vycestuji, zjitří se mi vnímavost a získám natěšený pohled zvídavého turisty.
Kterou cestou jste se natěšila naposledy?
Navštívili jsme nádherné Portugalsko. Porto, Lisabon, Cabo de Sao Vicente, Évoru, Albufeiru. Magická místa. A všude ručně malované kachlíky azulejos, součást maurského dědictví, rozeseté po domech, kostelech, nádražích. V červnu jsme zase jezdili na kole po Rakousku kolem jezer v okolí Klagenfurtu. Projeli jsme i dvě etapy nádherné cyklistické trasy mezi Alpami a Jadranem.
Vy máte kondičku na cyklistiku po alpském podhůří?!
Mám elektrokolo, ale roviny - i nakloněné - jedu bez podpory. Erudované články mi pořád připomínají, jak je pohyb důležitý. Prý deset tisíc kroků denně. Ty bohužel neujdu. Tak aspoň sedám na kolo.
Hovoříte v souvislosti s cestováním v množném čísle. S kým cestujete?
Naše cestovní itineráře vymýšlí můj talentovaný švagr Ivan. Obdivuhodně zkompletuje vše - cestu, pobyt, pamětihodnosti, jídlo i víno. Po celou dobu se o vše i o nás, rodinné příslušníky a přátele, stará a já mu nepřestávám vděčně děkovat.
Z angažmá z vinohradského divadla, kam jste nastoupila v roce 1971, jste před časem odešla. Proč?
Ocitla jsem se v situaci, kdy divadlo vedli lidé, od nichž jsem nedostávala tak zajímavé nabídky rolí jako z jiných divadel. Z různých důvodů pak nemělo smysl setrvávat. Oslavila jsem čtyřicátou sezónu a rozloučila se. S mým drahým „ústavem na náměstí“, jak říkával můj kolega Pepíček Bláha, se ale stále držíme za ruce. Pořád je ještě na repertoáru Ideální manžel.
Na které období na Vinohradech vzpomínáte nejraději?
Nechci vytrhávat nějaké peripetie ani hodnotit. Jako studentka DAMU jsem v roce 1966 hrála s váženými kolegy Kressidu v Shakespearově Troilovi a Kressidě v režii Stanislava Remundy. Pak jsem hostovala v Goethově Faustovi, kterého režíroval nezapomenutelný Luboš Pistorius. Byla jsem Markétou a Radek Brzobohatý Faustem, Mefistem Petr Haničinec, tehdejší herecké hvězdy.
Potkávala jsem se na jevišti Vinohrad s bardy hereckého řemesla, kteří s noblesní kolegialitou sledovali mé herecké počiny. Odehrála jsem tam za ta léta pestrou paletu nádherných rolí i zapomenutelných představení nejrůznějších režisérů a bohatla profesními i životními zkušenostmi.
Ani nedokážu říct, jak bych byla šťastná, kdyby Jiří nebo moje maminka neodešli
Měla jste mezi nimi nějaký vzor?
Neměla. V tomhle řemesle se nedá opisovat. Samozřejmě jsem sledovala a sleduji své drahé kolegyně a kolegy, v čem a jak hrají, a ráda jim tleskám.
Vaší poslední premiérou bylo 4000 dnů v pražském Ungeltu. Co jste si myslela o postavě Carol, když jste si hru přečetla?
Že je skvělá! Nejen možností odehrát komplikovaný vztah matky syna a jeho přítele, ale i tím, že životní peripetie zvládá s humorem, často sarkastickým.
Napadlo vás během práce na té hře, jaké to může být, když se člověku vymaže z paměti posledních jedenáct let?
Takové úvahy jsem raději od sebe odháněla. Mozková příhoda může potkat každého. Zničehonic. Člověku se pak v jejím důsledku může vymazat část života a předestře se před ním bílý, nepopsaný list. Ta šance zbavit se důsledků špatných rozhodnutí je na první pohled úžasná, ale na druhou stranu nevím, z jaké pozice onen člověk začne znovu hledat svou identitu.
Je ve vašem životě období, které byste ráda vymazala z paměti?
I kdyby bylo, nijak by mi to nepomohlo. Všechny mé zkušenosti, jak ty velmi problematické, tak ty inspirativní, měly přijít. Snad mi je osud nadiktoval. Proplétaly se, jedna podmiňovala druhou. Ty záporné vám pomáhají osobně růst, vyvarovat se opakování chyb, naučíte se eliminovat manipulaci a vyhýbat se hlouposti i líným myslím.
Nemůžeme do toho samozřejmě počítat ztráty milovaných lidí. Ani nedokážu říct, jak bych byla šťastná, kdyby Jiří (její životní partner herec Jiří Adamíra - pozn. red.) nebo moje maminka neodešli. Ale to je životní kapitola sama pro sebe.
Ještě máte, pokud vím, tatínka.
Je mu devadesát sedm let. Nemá ale rád, když o něm veřejně mluvím. Můžu jen říct, že svůj věk obdivuhodně zvládá a obdivuhodně se o něj starají moje sestra a bratr.
Co pro vás znamenají olomoucké kořeny?
Ty nejhlubší mám ve Šternberku, kde jsem se narodila, leží 18 kilometrů od Olomouce. Odtamtud mám první vzpomínky. Když mi byly tři roky, vnímala jsem rozsvícený vánoční stromeček, u kterého maminka s tatínkem a babičkou Františkou zpívali koledy. Pamatuji si i školku, kam jsem vodila svého o dva roky mladšího bratra Míšu. A poprvé hrála divadlo. A od Mikuláše jsem dostala perličkovou taštičku. Vším, co život nabízí malým dětem, jsem procházela ve Šternberku. Brzy jsme se přestěhovali do Olomouce, do domu rodičů mé milované maminky.
Vracíte se na Moravu stále jako domů?
Ano, žijí tam mí nejbližší, tatínek, bratr a sestra s rodinami. Nikdy nevynechám své oblíbené procházky - na Hradisko, do kostela sv. Michala na Žerotínově náměstí, obejdu kašny, sejdu k divadlu, projdu se živými vzpomínkami.
Olomouc má nádherné historické monumenty, parky, muzea, kvete celý rok kulturou. V Muzeu umění jsem nedávno viděla výstavu Šumění andělských křídel - anděl v evropském výtvarném umění. Seance andělů, kteří se mi vznášeli nad hlavou.
Vy věříte na anděly?
Ano. Anděl je téma spojené s laskavostí, bezpečím, přízní. V silné představě nebo ve snu by mi mohl předat nějaké poselství. To by mě zajímalo.
Všechny moje role jsou mou součástí, nedělám, že se k nim neznám
Dali vám někdy aspoň náznakem o sobě vědět?
Jsou nevyzpytatelní. Ale v jistých chvílích je můžeme tušit. Má-li člověk intuici, vycítí v určitých životních situacích, že něco není v pořádku, i když se ještě zdánlivě nic neděje. Prostě napovídají. Šuměním křídel.
V komorním dramatu Ještěrka na slunci ztělesňujete legendu francouzského divadla Sáru Bernhardtovou, když už je nemocná a nemůže hrát.
Tam ještě nejsem, ale vím, o čem hraju. Božská Sára píše své paměti, vypořádává se se stářím, kdy se její světová herecká kariéra scvrkla na hrátky s komorníkem Pitouem. Stáří je jen pro statečné, říká jedna moje přítelkyně. Protože zmoct zásadní osobní ztráty vyžaduje velkou sílu. A pak je nutná pokora.
Vy jste se také v důsledku vážné nemoci vloni ocitla v situaci, kdy jste nevěděla, zda se vrátíte na jeviště.
O tom bych nerada mluvila. Neustále obtěžovat čtenáře, posluchače či diváky loňským atakem choroby mi přijde nevkusné
Stává se vám stále, že vás někdo na ulici osloví a připomene vaši roli v Ženě za pultem?
Stává. Všechny moje role jsou mou součástí, nedělám, že se k nim neznám, neříkám, že se točily v době, na kterou nechci vzpomínat. Seriály pro pamětníky se nemohou brát jako dokument. Bylo to samozřejmě natočené v nedůstojné době, ale scénáře jsou dílem Jaroslava Dietla, který dokázal psát figury tak, že každá měla duši a svůj jazyk. Totéž platí pro Nemocnici na kraji města. Dvacet dílů, které režíroval Jaroslav Dudek, bylo točeno stejným prstokladem.
Druhé pokračování moji postavu nepotřebovalo, Blažejová se vrátila až v další sérii, kterou psala Lucie Konášová. Moje figura i já jí moc děkujeme.
Jsme-li u seriálů, nemůžeme opomenout Ulici, s níž jste strávila devět intenzívních let. Vrátí se ještě Miriam Hejlová?
Rozloučila se definitivně. Budu vždy vzpomínat na setkávání s milými kolegy, kteří se stali mými přáteli. Oceňovala jsem, jak byla práce dobře zorganizovaná a ve velmi přátelské atmosféře. Všichni si byli vědomi, jak jsou na sobě závislí, a pokud někdo začínal mít dluh, viděl, jak to je pro všechny nepříjemné. Hrála jsem zajímavou postavu, hodně jsem na ní pracovala, procházela mou důkladnou korekcí. Prožila velmi zajímavé životní peripetie a nechtěla jsem, aby se opakovala už jen odmocninami toho, co už natočila.
V herecké profesi působíte přes půl století. Jak se za tu dobu změnila?
Jak si to každý herec připustí. Můj osobní přístup k rolím se nemění a jsem vděčně věrná divadlu. Tam se ještě čas měří milosrdně. Co se mění, jsou okolnosti natáčení, tam Peníze a Čas všem neúprosně diktují.
Herečka noblesy a skvostného hlasu
- Narodila se 29. 11. 1945 ve Šternberku u Olomouce, poprvé vystoupila na jevišti jako 14letá v ochotnické Jiráskově Lucerně.
- Po DAMU spojila svůj profesní život s Divadlem na Vinohradech.
- Do povědomí diváků vstoupila rolí temperamentní Anče v hraném Večerníčku Krkonošské pohádky (1974-1984).
- Největší popularitu jí přinesly role prostořeké prodavačky Olinky v seriálu Žena za pultem a žárlivé manželky primáře Blažeje v Nemocnici na kraji města (1977).
- V roce 1971 se při natáčení televizního filmu První radosti sblížila s osudovým mužem svého života, o 19 let starším Jiřím Adamírou.
- Třebaže se nikdy nevzali, tvořili nerozlučný pár až do roku 1993, kdy slavný herec podlehl zhoubné chorobě.
- Čtyřikrát získala cenu televizních diváků TýTý jako nejoblíbenější herečka, třikrát zvítězila v anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec.
- Již druhý rok je čestnou předsedkyní soutěžní přehlídky rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, pořádané v Olomouci.