Dlouhý boj s rakovinou ji připravil o možnost mít dítě. Nakonec pomohla náhradní matka

Dnes je Ludmile 35 let a spolu s manželem se starají o zdravou holčičku Terezku, kterou odnosila náhradní matka. Cesta k vysněnému dítěti však byla náročná, většinu svého života se navíc Ludmila potýkala se zhoubnou rakovinou.

„Zhruba v osmi letech mě začalo bolet chodidlo, neustále jsme chodili k doktorům a nikdo nevěděl, co mi je. Byla jsem i u psychologa, jestli náhodou raději nechodím k doktorům než do školy,“ popsala Novinkám.

S nohou se Ludmila opakovaně léčila až do svých sedmnácti let, než se lékařům konečně podařilo přijít na zdroj jejích potíží.

„Moje sestra v té době měla jet s miminkem na kontrolu plodové vody, tak mě vzala do Českých Budějovic, kde jsme zašly na neurochirurgii. Lékař se mi koukl na nohu, kde mi už narostla boule, udělal magnetickou rezonanci a řekl mi, že je to nutné k operaci. Na kontrole po třech týdnech jsem si to chválila, že to nebolí a je to super, oni mi ale řekli, že je tam bohužel zhoubný nádor a že je potřeba se začít léčit,“ vysvětlila.

Diagnóza nakonec zněla synoviální sarkom, který se nejčastěji vyskytuje kolem kloubů a který Ludmile tlačil na nervová zakončení v chodidle, což způsobovalo zmíněné bolesti. Při kontrole v pražské motolské nemocnici navíc zjistili, že nádor metastázoval i do plic.

„V Motole jsem s přestávkami ležela rok, kdy mi dávali jednu chemoterapii za druhou. Mám pocit, že mi tehdy nedocházelo, že to může být smrtelná nemoc. Počítala jsem, že po prázdninách znovu nastoupím do školy,“ vzpomíná maminka.

Nakonec ji čekalo další kolečko dohromady deseti operací plic, kvůli nádorům jí plíce dnes fungují jen z jedné třetiny. Při poslední operaci v roce 2013 jí navíc lékaři nedávali naději na přežití. Ludmila se tak rozhodla vzít život do vlastních rukou, začala cestovat po světě a plnit si své sny.

Jedním z nich bylo i vlastní dítě, a i když se jí nakonec podařilo nad rakovinou zdárně vyhrát, verdikt lékařů byl nekompromisní.

„Řekli mi, ať počkám, až budu pět let zdravá. Když jsem ale po pěti letech došla na kontrolu, tak mi paní doktorka řekla, že se mám rozmyslet, jestli tady chci být já, anebo dítě. Že to dohromady nejde, jelikož by moje tělo porod nezvládlo. Kromě plic mám i oslabené srdce po chemoterapiích a lékaři se navíc báli, že by hormonální změny během těhotenství mohly znovu vyvolat nemoc,“ vysvětlila Ludmila.

Na radu zdravotní sestřičky tak začala hledat alternativu v podobě náhradní matky. „Nejprve jsem si myslela, že u nás to tak nefunguje a že to dělají jen v Americe. Postupně jsem ale získávala informace, že to lze i u nás,“ vysvětlila.

„Našli jsme si kliniku v Brně a s manželem jsme podstupovali genetické testy, aby se ukázalo, zda můžeme mít spolu dítě a zda nehrozí, že by po mně zdědilo náchylnost na nemoci. Mezitím jsme také začali hledat náhradní maminku,“ dodala s tím, že přes inzerát se ozvalo dostatek zájemkyň. Najít tu vhodnou však bylo náročné, na první pokus to navíc nevyšlo.

„První náhradní maminka bohužel potratila a do dalšího pokusu nechtěla jít, tak jsme hledali znovu, až jsme narazili na Veroniku. Bylo to, jako by sestoupil z nebe anděl, který nám chtěl pomoct,“ dojímá se Lída, ale dodala, že kromě radosti zde byly i obavy, aby se to povedlo.

„Ze začátku to vypadalo, že se to nepovedlo a že to je mimoděložní těhotenství, pak to zase vypadalo, že nebije srdíčko, ale nakonec jsme měli štěstí. Verunka byla opravdu zodpovědná, když se jí něco nezdálo, tak hned běžela k doktorovi,“ vysvětlila.

Malá Terezka nakonec přišla na svět před dvěma lety mezi svátky, a to císařským řezem. Své vytoužené dítě si přitom mohli rodiče odvézt hned z porodnice. Dobré vztahy ale udržují i s náhradní matkou.

„Ptala jsem se Verunky, která má sama tři děti, a řekla mi, že to bere tak, že je teta, které jsem jen na devět měsíců půjčila dítě na hlídání. Brala to tak, že dítě není její, protože geneticky je moje a manžela.

Ale Terezce říkám, že byla u ní v bříšku, protože chceme, aby to věděla a nikdo ji tou informací někdy nezaskočil a nebyla zmatená, kdo je vlastně její maminka,“ zmínila Ludmila s tím, že obě rodiny spolu podnikají i výlety.

Sama by také ráda svým příběhem podpořila ostatní páry, které o dítě bojují.

„Chtěla bych dodat odvahu ostatním rodičům, kterým se nedaří mít dítě, že všechno jde a že je potřeba si jen jít za svým cílem. Je to dlouhá cesta, je to zejména psychicky náročné, ale prostě všechno jde. Adopce je také možnost, ale myslím si, že je hezké, když člověk vidí v dítěti své geny,“ dodala s úsměvem.