Známkování: přežitek, nebo dobrá tradice?

„Cítila jsem křivdu: Copak za snahu mám dostat pětku?! Dodnes jsem nepochopila, čeho tím chtěla učitelka dosáhnout. Že by převrácená motivace?“ dodává ironicky maminka tří dětí, z nichž jedno už je téměř dva roky školou povinné. Není divu, že se jí ulevilo, když zjistila, že dcera Beata bude rok a půl na vysvědčení hodnocena slovně. „Díky tomu jsme se přesně dozvěděli, na co si dát pozor a na co se víc zaměřit. Ze známek nic takového nezjistím.“

Vzpomínám si, jak jsem si před více než třiceti lety nosila z první třídy v sešitech razítka kuřátek a pyšně si je vybarvovala. Pokud byl ptáček otisknut celý, jednalo se o nejlepší výkon. Když někdo dostal jenom zobáček, bylo jasné, co tím chtěla učitelka sdělit. Posuzování práce pomocí obrázků na začátku školní docházky se většinou zachovalo dodnes. Na rozdíl od minulosti se však vedou diskuse o tom, zda pozdější známky nenahradit raději hodnocením slovním.

„Nejsem příznivcem klasického známkování. Více se mi pro všechny děti zamlouvá slovní hodnocení, pokud ovšem není formální a individuálně shrnuje, kam dítě za dané období postoupilo. Jestliže je napsáno citlivě s cílem motivovat, hodnotí nejen zvládnutí předepsaného učiva, ale i snahu a zájem. Dítě nemusí umět všechno, co se po něm vyžaduje, ale přitom může udělat veliký osobní pokrok, který je třeba ocenit,“ domnívá se psycholožka Jiřina Brejchová.

Zároveň však doplňuje, že posouzení výkonu formou kratšího či delšího dopisu je pro učitele mnohem pracnější a nutí je, aby přehodnotili svůj zaběhnutý způsob myšlení. „Svou moc nad žáky, kterou jim známky svým způsobem dávají. Ještě jsem nezažila, že by se dítě hroutilo ze slovního hodnocení, ale ze známek - a hlavně z reakce rodičů na ně - mnohokrát,“ říká odbornice s tím, že často ani rodiče po ničem jiném než po známkách, kterým dobře rozumí, netouží. „Chtějí zkrátka přesně vědět, jak na tom jejich potomek je v porovnání s ostatními,“ vysvětluje Jiřina Brejchová.

Josef Mana ze Všenor poblíž Prahy zažil u svých dětí několik způsobů hodnocení a to slovní v prvních letech jejich školní docházky si nemůže vynachválit. „Učitel má možnost v rámci několika vět přidat svůj postřeh, který rodičům unikne, a to nejen co se týká prospěchu, ale třeba i soustředění na výuku, práce v kolektivu, samostatnosti, vztahu k ostatním dětem. Záleží ale na samotném kantorovi, jeho nadšení a schopnosti se vyjádřit.“

Jenže jak otec dvanáctileté dcery a čtrnáctiletého syna upozorňuje, před přijímacími zkouškami na střední školu, kde bývá pětistupňová škála jedním z kritérií, je nutné žáky připravit na klasické známkování. „Na dceři, která prvním rokem navštěvuje víceleté gymnázium, sice vidím, že známky strašně prožívá, má stres z dvojky, trojku vnímá jako tragédii a čtyřka už je pro ni důvodem k nežití, ale jako starší se s takovým hodnocením dokáže lépe popasovat.“

V okamžiku, kdy se syn Josefa Many dostal na libeňský PORG, narazil na něco, s čím se ve školství dosud nesetkal. Prestižní gymnázium totiž hodnotí od desítky do jedničky, přičemž nejvyšší známka představuje nejlepší ocenění. K číslům se navíc připojuje váha známky a v informačním systému Škola OnLine je možné zjistit také to, jak se student umístil mezi spolužáky a jaký byl průměr třídy. Na vysvědčení, které se vydává po každém trimestru, se formou písmene (od A do F) zohledňuje i přístup dotyčného ke studiu.

„Myslím, že hodnocení na PORGu nejlépe vystihuje realitu,“ je spokojený Josef Mana. Zakladatel a někdejší ředitel školy Ondřej Šteffl, který teď šéfuje společnosti Scio, k tomu uvádí: „Rodičům nestačilo slovní hodnocení. Tak jsme jim dali nějaká čísla.“ Sám se stal během let spíše odpůrcem známkování. „Chtějí snad rodiče v mateřské škole nějaké vysvědčení či slovní hodnocení? Nebo doma známkujete svoje děti? Jistě že je pozorujete a máte radost, jak se učí, rostou, zrají…

Zároveň je samozřejmě opravujete, když něco udělají špatně, a pochválíte, když je to dobré. Dáváte jim zpětnou vazbu, která je důležitá. Ale proč máme dojem, že ve škole to musí být jinak? Proč se děti mají poměřovat s nějakým standardem, který bůhvíkdo a bůhvíjak sestavil, anebo se porovnávat s ostatními, kdo je lepší?“ zamýšlí se Ondřej Šteffl. ScioŠkola, která je v provozu od září, funguje přesně na těchto principech. Není divu, že její ředitel Jiří Hokeš tvrdí, že by byl nejradši, kdyby si děti psaly vysvědčení samy.

Řada rodičů by ovšem tento přístup označila za příliš benevolentní. Známek se domáhají i pomocí argumentů typu: „Když jsem se známkami prošel školou já, tak to zvládne i moje dítě.“ Pavla Třísková, učitelka na 1. stupni ve Fryčovicích, vypráví: „V pololetí druhé třídy, kdy jsem poprvé rozdávala známky, mi jedna maminka napsala: Tak je dobře, že už známkujete. Konečně si děti uvědomí, o co ve škole jde, že je nutné se zapojit všude, i když zrovna v dané věci nebo předmětu nevynikají nebo se jim tak nedaří.“

A jsme zpátky u otázky, jakou podobu by zpráva o prospěchu měla mít. Ve zmíněných Fryčovicích to vyřešili elegantně, zkombinovali dvě varianty. „Slovním hodnocením se snažím v dětech vytvářet pocit sebedůvěry. Slabé žáky nestresuji a tahouny motivuji. Naopak pouhé známkování je škatulkování a soutěžení, které mnohdy určuje postavení žáka ve třídě a nálepkuje ho jako jedničkáře či trojkaře. Známka je rychlý prostředek komunikace. Signál, zda učení probíhá podle očekávání,“ domnívá se Pavla Třísková.

Současně přiznává, že napsat obsáhlejší sdělení o tom, jak to dítěti ve škole jde, je velmi časově náročné, pokud učitel nechce sklouznout k povrchnosti a pouhým frázím. Takový druh hodnocení tedy přichází v úvahu především v menších kolektivech, kolem dvaceti dětí. „Myslím, že zahájit školní docházku hezkými motivačními razítky a slovním hodnocením určeným spíš rodičům a následně pomalu přejít na známky je optimální jak pro mé dítě, tak pro mě,“ říká Irena Maren Slunečková.

S novátorským přístupem přichází psycholog Petr Brichcín, podle něhož by bylo možné hodnoticí škálu školního výkonu zúžit na pouhé dva stupně s doplňujícím slovním komentářem. „Stupně by měly vyjadřovat, zda žák získal v dané oblasti kvalifikaci, zda prospěl, či neprospěl, zda umí, či neumí. Pak je třeba doplnit informace například o tom, co je nutné pro dosažení cíle udělat. Vyhnuli bychom se výslednému konstatování, že něco umíme částečně, které mnozí používají třeba v oblasti jazyků.“

Psycholog se domnívá, že současná stupnice s výjimkou dvou krajních bodů, jedničky a pětky, vlastně mate. „Co znamená trojka? Že se občas trefím, ale nelze se na to vždy spolehnout? Slovní hodnocení a sledování individuálních pokroků jsou pak určitě důležité pro motivaci i pro rozvoj osobnosti jako celku. Když ale půjdu na operaci, raději bych upřednostnil chirurga, který to prostě umí, než toho, který se snaží.“