Za stonání dětí mohou i emoce

Aby rodiče lépe rozuměli potížím svých dětí, o to se snaží psychologové a lékaři, kteří se zabývají psychosomatickou medicínou. Spoustu rodičů nenapadne, že za opakujícími se zdravotními problémy dětí mohou být právě emoce a psychické problémy. Jaké, to jim napovědí tři následující příběhy dětí.

Michael se do školy strašně těšil. První den ve školní lavici si užíval. Když měl ale jít do školy druhý den ráno, kdy začala výuka, zvracel, byl bledý a měl teplotu. Musel zůstat doma. Jakmile se uzdravil mohl do školy. Učení mu šlo. Za tři neděle se problémy zopakovaly. Michael si předtím doma několikrát stěžoval nad domácími úkoly, že je nezvládne.

Tatínek Michaela pak promluvil s učitelkou, jestli se synem nejsou nějaké problémy. Nejsou. Má zájem o učení, zadané úkoly dělá svědomitě. Včera se však prý stala zvláštní věc. Dostal jednoduchou úlohu. Podobnou už dělal a vyřešil ji bez problémů. Tentokrát se zasekl. Prý tohle neumí. Všechny pokusy mu to vysvětlit a ujistit ho, že vše bez problémů zvládne, skončily neúspěšně.

Protože se Michaelovy problémy se zvracením a teplotou vrátily, zašli s ním rodiče na doporučení lékaře k psychologovi. Ten zjistil, že se v dítěti střetávají dvě protichůdné síly. Stal se z něho školák, který se chce něco naučit a něčeho dosáhnout a odpoutat se tak do určité míry od rodičů.

Ale zároveň má strach, aby se od nich nevzdálil příliš. Má obavu z toho, že pak všechno bude muset zvládat sám. Roli sehrálo také to, že se rodiče museli víc věnovat jeho malému bratrovi, na kterého Michael nepokrytě žárlil a měl na něj vztek, že mu krade pozornost rodičů.

Tento vnitřní konflikt byl příčinou, proč onemocněl. Stal se znovu bezmocným dítětem, o které se rodiče musí starat, věnovat mu svou péči, lásku a pozornost. Bratr nebratr. Během nemoci se zklidnil a zároveň jako by pochopil, že situace není tak vyhrocená, jak ji vnímal. Rodiče mu dali najevo dostatek lásky a náklonnosti. To mu pomohlo se zbavit obav i pochybností. Status nemocného dítěte pro něj přestal být zajímavý. Rychle se uzdravil a začal zase s chutí chodit do školy. Když mu něco nešlo, dal to stranou a vyřešil úkol večer, společně s tátou, jak se spolu domluvili.

Ne vždy mají nemoci dětí tento průběh a výsledek. Někdy mohou naopak přinést další nejistotu a pochybnosti. A pokud své emoce a psychické problémy nezvládají, mohou se u nich objevit další choroby. Signalizují, že v jejich citovém životě zůstává něco nevyřešeného.

Tomášovi bylo jedenáct a chodil do páté třídy. Chtěl udělat přijímací zkoušky na gymnázium, kam chodili jeho bratři. Byla to pro něj věc ctižádosti a prestiže. Rodiče mu to rozmlouvali. Nešel mu třeba pravopis. Měli pocit, že gymnázium by teď ještě bylo nad jeho síly. Snažili se mu vysvětlit, že klidné dítě na základní škole je pro ně lepší varianta než uštvaný gymnazista, který nezvládá výuku. Tomáš však trval na svém.

Jenže v den přijímacích zkoušek onemocněl. Měl horečku, skelné oči, potil se a nebylo mu dobře. Přesto šel v doprovodu otce na přijímačky. Vypadal, jako kdyby s ním necloumaly žádné emoce. Potlačil je totiž. A protože byly silné, vyvolaly ty problémy, s kterými se teď pral.

Když tatínek viděl, že mu je opravdu zle, dohodl se s učiteli a vrátil se s ním domů. Syn si šel hned lehnout. Lékař mu pak diagnostikoval angínu, předepsal léky a nařídil klid v posteli.

Rodiče si naštěstí všimli, že příčinou synových potíží je konflikt mezi jeho ctižádostí a možnostmi. Zašli s ním za psychologem, aby předešli vyhrocení synových problémů. Ten jim potvrdil, že nemoc pro něj byla východiskem v nouzi. Doporučil jim, aby mu dávali najevo svou podporu a pomohli mu s tréninkem pravopisu.

Tomášův příběh měl šťastné rozuzlení. Udělal úspěšně přijímačky v náhradním termínu. Díky nemoci získal totiž čas, ale hlavně se ujistil, že ho rodiče budou přijímat a mít rádi, i když se mu zkoušky nepovedou. Také zjistil, že může projevit své obavy a emoce. Roli nepochybně sehrálo i to, že rodiče tentokrát víc věřili v jeho úspěch a dali mu to najevo.

Sedmiletá Melanie ráno dostala vysoké horečky. Měla přes 39 °C, popraskaly jí rty a bolelo ji v krku. Maminku napadlo, že asi nastydla, jak si předchozího dne k večeru hrála venku. Nebo že by se na její nemoci podepsala ta včerejší událost?

Odpoledne totiž Melanie přiběhla, že jí stejně starý kamarád ze sousedství nabídl, jestli se nechce projet na kole s ním a s jeho tátou. Melanie chtěla. Jenže její pětiletý bratr chtěl taky. I když neměl kolo, ani na něm neuměl jezdit. Maminka mu všechno vysvětlila, ale on křičel dál. Matka se prosebně obrátila na Melanii: „Jsi přeci rozumná. Petr křičí a nedá se uklidnit. Zůstaň doma a zahrajeme si všichni nějakou pěknou hru.“

Dívka zbledla, přestala dávat najevo jakékoliv emoce a jenom přikývla na matčin prosebný pohled. Kamarád zklamaně odešel. Petr přestal brečet a triumfálně se podíval na Melanii. Dívka si šla sednout do vedlejšího pokoje, kde tiše plakala. Matka ji hladila a snažila se ji uklidnit, ale marně. A druhý den dívka začala stonat.

Něco podobného se totiž Melanii nepřihodilo poprvé. Často se jí stávalo, že onemocněla krátce na to, co prožívala velice silné emoce: křivdy, hněvu, strachu a obav.

Problém však nespočíval v tom, že všechno vnímala přecitlivěle. Problém byl ve vztahu k bratrovi a k rodičům. Ti po ní chtěli, aby byla rozumná a bráškovi často ustupovala. Tak, jak to spousta rodičů chce od staršího dítěte. Tedy aby dala Petrovi tu hračku, kvůli které tak vyvádí, nechala ho jít prvního, pohlídala ho, i když si chtěla hrát s kamarádkami atd.

Prostě se od ní vždycky očekávalo, že bude hodnou, přizpůsobivou holčičkou, se kterou nejsou žádné potíže. A ona se o to upřímně snažila. V téhle roli si však nemohla dovolit luxus, aby dala svému okolí najevo nespokojenost, hněv, závist nebo jiné silné emoce. Ty musela vždycky potlačovat.

Problém byl ovšem i v tom, že Melanie nedokázala ubližovat ostatním. Nebylo jí to vlastní. Navíc měla strach dát najevo zlost a ostatní negativní pocity i kvůli tomu, aby neztratila lásku a náklonnost rodičů nebo kamarádů.

Bohužel se čas od času dostala do situací, kdy její negativní pocity byly tak silné, že je nedokázala potlačit. Raději je proto obrátila proti sobě a onemocněla, než aby někomu ublížila nebo vypadla z role rozumné a hodné holčičky, na kterou by se jinak rodiče asi hněvali.

Když totiž onemocní, má jejich pozornost a péči. Nemusí být rozumná a vzdávat se něčeho jenom proto, že si to její mladší bratr vždycky vyřve. Tehdy může dávat najevo své pocity i přání. Proto je pro ni v podstatě výhodné být nemocná. Užívá si svůj stav do chvíle, než nabere nové síly, aby znovu mohla být tou velkou, rozumnou a silnou dívkou.

Melanie má kliku v tom, že rodiče pochopili po debatě s psychologem, jak složité je být starší sestrou, která musí být za všech okolností milá. Zejména tehdy, když bratr dostane všechno, jakmile projeví pocity, které má ona zakázané. Melanie se potřebuje také projevit a zažít situace, kdy není odměňovaná jenom za vstřícné, úslužné a poddajné chování. To bude mít příznivý vliv nejen na její zdravotní stav, ale také na její život v dospělosti.

Podrobnější rozbor příběhů uvedených v tomto článku najdete v knize Když děti často stůňou, kterou napsal lékař a psychoanalytik Dr. Hans Hopf. Jsou v ní i další příběhy, ze kterých lépe pochopíte, jak psychice dětí rozumět. Lze ji snadno koupit na internetu.