Z děcáku do života. Jak na to?

Moc dobře neskončila ani jeho sestra: podle sporadických zpráv, které o ní má, se skrývá před kuplíři, od nichž se jí podařilo uprchnout. „Před rodinou jsem vlastně utekl,“ konstatuje devatenáctiletý mladík a dodává, že občasné návštěvy u otce končívaly tak, že mu sebral kapesné i pěkné oblečení, v němž přijel.

V dětském domově, kam byl na základě soudního rozhodnutí umístěn, byl spokojený. „Neměl jsem tam problémy, chovali se ke mně dobře,“ hodnotí David a dodává, že i on se snažil, aby se vyvaroval malérů: „Hrozně jsem se vždycky bál, abych neskončil jako táta nebo jako bezdomovec.“ Ve škole nebyl zrovna jedničkářem, ale rozhodně chtěl získat nějakou odbornost, která by ho uživila.

„Po deváté třídě jsem chtěl na automechanika, ale kvůli barvosleposti to nešlo. Když se kamarád hlásil na obor kuchař - číšník, připojil jsem se k němu,“ vzpomíná. Učební obor úspěšně absolvoval a přišla chvíle, kdy z dětského domova, kde trávil celý svůj život, musel odejít. Střet s realitou bývá pro děti z domovů, kde pro ně všechno organizují druzí, kde jsou zahrnovány dárky od sponzorů, kde ředitelé dělají všechno možné, aby svým svěřencům zařídili atraktivní výlety a prázdninové pobyty u moře, tvrdý.

David se dostal pod ochranná křídla obecně prospěšné společnosti Rozmarýna, která připravuje děti z dětských domovů na odchod do praktického života.

„Zejména dětské domovy ve velkých městech jsou zahlceny materiální podporou až nezdravou,“ konstatuje zakladatelka Rozmarýny Simona Bagarová. „Ten, kdo už není roztomilým děckem, kterému mohou koupit hračku, ale člověkem se spoustou problémů, pak nikoho nezajímá.“

Mnoho dětí si z dobře materiálně zabezpečených domovů přináší zcela nereálnou představu o samostatném životě, do kterého vykračují. „Mnozí mají dojem, že všechno dostanou zadarmo, aniž by pro to něco udělali. Nechápou, že se základním vzděláním a bez praxe si nevydělají 20 tisíc, jak si představují,“ potvrzuje Simona, která stála u zrodu kavárny Rozmar, kde ti, kdo odcházejí z dětských domovů, mohou najít dočasné tréninkové zaměstnání a připravit se na vstup na otevřený trh práce. „Ne každý ustojí, že tady myje nádobí za 80 Kč na hodinu nebo stresové situace v exponovaných časech oběda,“ dodává.

David to zatím s přehledem zvládá a práce, ke které má i výuční list, se mu líbí. „Spíš jsem myslel, že budu vařit, na plac se mi moc nechtělo, protože jsem se styděl,“ líčí své začátky. Teď ale suverénně krouží zaplněnou restaurací s rukama plnýma talířů. Nikdo by neřekl, že ještě před dvěma hodinami tady stejně hbitě kroužil s hadrem a kýblem.

S penězi, které si vydělá, podle svých slov umí hospodařit. I díky svému „průvodci“, kterého mu přidělila Rozmarýna. S ním od odchodu z dětského domova řeší různé nástrahy samostatného života - od bydlení, jednání s úřady po shánění práce. David bydlí ještě s jedním kamarádem v jednom z tzv. domů na půli cesty, které v několika českých a moravských městech nabízejí startovní bydlení lidem jako on. Necelé tři tisíce nájmu zvládá bez problémů.

David měl situaci ulehčenou i tím, že byl vybrán do programu Start do života, jednoho z projektů Nadačního fondu Livie a Václava Klausových pro děti z dětských domovů. Těm, kteří jsou na čtyřleté období před dovršením plnoletosti vybráni, založí nadace bankovní konto, na které se jim pravidelně ukládají peníze v závislosti na jejich chování, školních výsledcích a mimoškolní aktivitě.

Přičinlivý David odcházel z domova s pěknými pár tisíci. Ty však mohl vydat jen na přesně určené účely. V jeho případě to byla autoškola a první splátky nájmu. Teď si ještě na internetu vybírá sommeliérský kurz, ve kterém by si zvýšil číšnickou kvalifikaci.

Nadační fond manželů Klausových nabízí dětem z dětských domovů a ze sociálně slabých rodin i stipendia nebo pětitisícový příspěvek na získání řidičského průkazu.

Obojího využila Monika Hájková, která končí bakalářské studium na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Chystá se na navazující magisterské studium a jednou by chtěla pracovat v domově důchodců nebo v hospici.

Jako dítě však chtěla být cukrářkou: milovala pohled do výkladních skříní cukrářství, kam si nemohla dovolit vstoupit. Do života její rodiny, žijící v malém městě na Prostějovsku, totiž vstoupil alkohol, gamblerství, domácí násilí. Nebyly peníze na jídlo, matka se protloukala se třemi dětmi po azylových domech, které nakonec byly pro Moniku po domácím pekle tou vlídnější stránkou dětství.

Ve škole zažívala kvůli svým nuzným poměrům šikanu. Nemohla se účastnit školních výletů, když se po Vánocích děti chlubily, jaké dostaly dárky, ona si je musela vymýšlet. O tanečních nebo diskotéce mohla jen snít.

Díky sociální pracovnici v azylovém domě v Kojetíně, kde žili v době, kdy končila základku, se přihlásila na střední zdravotní školu v Olomouci. Přes týden tam bydlela na internátě, na víkend jezdila za matkou a mladším bratrem do azylového domu, kde se však nemohla učit a nedostávalo se jídla. Jednou po příjezdu zjistila, že se matka odstěhovala, aniž jí dala vědět. Monika tehdy sama požádala o umístění do dětského domova, kde už žil její starší bratr.

„Kdybych to neudělala, školu bych asi nedokončila a zůstala bych se základním vzděláním,“ míní Monika, která v olomouckém dětském domově bydlí doteď. Ještě s jednou dívkou tam obývají dvoupokojový byt s vlastním sociálním zařízením a kuchyňkou.

Vzhledem k tomu, že za bydlení neutratí, využívá stipendium hlavně k nákupu skript: „Je rozdíl mít svoje a půjčené. Můžu po nich kdykoli sáhnout, dělat si do nich poznámky.“ Pořídila si mobil a notebook, může si dovolit i lekce spinningu a návštěvu různých kulturních podniků.

Příběhy Davida a Moniky jsou příběhy s dobrým koncem. Nemají ho všechny děti. Mnohé z nich po odchodu z dětského domova, jinak řečeno po skončení soudně nařízené ústavní výchovy, zapadnou do nefunkční rodiny, která je stáhne k alkoholismu, drogám, gamblerství, krádežím.

Problém mají i se vztahy, které často v opojení z náhle nabyté svobody bezhlavě navazují. „Holky si nechávají líbit agresivní chování, nemají zkušenost s normálním vztahem otec-matka, v děcáku jsou jen tety a strejdové,“ potvrzuje Monika Hájková, která sama do vážného vztahu nespěchá.

Ředitelé dětských domovů by mohli vyprávět bezpočet příběhů o tom, jak se někdo na prahu dospělosti zamiluje do problematického partnera, který ho akorát obere o úspory a zatíží dluhy, či o tom, jak nadšenec s čerstvým výučním listem, za kterým je takřka nadlidské úsilí vychovatelů a učitelů, začne pravidelně chodit do práce, zatímco ostatní dospělí v rodině se mu z postele posmívají. A kdo by chtěl být vystavený výsměchu těch, které má rád?

„Nedávno od nás odcházel chlapec, který tady žil šest let a za celou tu dobu o něj matka neprojevila zájem. Jenže on si vybájil hodnou maminku a chtěl k ní. Jediné, co ji zajímalo, bylo, zda jsme mu vyřídili důchod,“ vypráví ředitel dětského domova v Ledcích na Kladensku Roman Pejša. Téměř polovina z jeho čtyřiceti svěřenců má nějaké mentální postižení a problémy s učením. Což není nic, co by jim při vstupu do samostatného života zrovna pomohlo.

„Většinou chtějí odejít domů, ale málokdy to funguje. Problém je, že se k nám pak už jako plnoletí nemohou vrátit. Často skončí špatně,“ konstatuje ředitel s tím, že chybí propracovaný systém chráněných dílen a startovacích bytů.

Ředitel Pejša však pouze nelamentuje, ale koná. V přilehlém objektu bývalých lázní vydupal ze země rozsáhlou rekonstrukci, kde budou pro jeho svěřence dva startovací byty a dvě jednotky chráněného bydlení pro mentálně handicapované. V přízemí bude komunitní centrum s mnoha zájmovými aktivitami včetně keramické dílny. „Nebude to sloužit jen dětem z domova, ale všem z okolí,“ zdůrazňuje.

Za velký problém považuje Roman Pejša nezkušenost dětí s hodnotou peněz. „Nikdo je nenaučil hospodařit, jak vyjít s omezenými financemi, nevědí, co kolik stojí,“ říká a dodává, že takto nezkušení mladí lidé jsou snadnou kořistí lichvářů a podvodníků. V domově zavedli vlastní měnu ledečáky: děti je dostávají za každou nadstandardní práci.

Za pár měsíců je převedou na peníze a samy se rozhodnou, jak s nimi naloží. Někdo je utratí za bonbóny, jiný si je uloží. Kromě toho všichni dostávají kapesné 70 Kč na týden.

„Když přijde sponzor s nabídkou pomoci, říkám, že nechci žádné plyšáky, ať zprostředkují dětem nějakou zkušenost, zážitek. Jen tak budou jednou umět uchopit svobodu. Neměly by vyrůstat ve zlaté kleci,“ míní ředitel.

Když však jmenuje všechny aktivity, které pro děti spolu s početnými sponzory po celý rok organizuje, skoro mi nestačí blok. Každá jiskřička zájmu něco se naučit, něčemu se věnovat, se rozfoukává do co největšího plamene. Nezvykají si děti, že pro ně pořád někdo něco dělá? Uvědomují si, že to jednou skončí?

„Vím, kam míříte, když si ale před nástupem nového dítěte přečtu, čím prošlo, pomyslím si, že musí přijít úplně zhroucená bytost. Ony ale přijdou s úsměvem a s očekáváním něčeho pozitivního. To je nemůžete zklamat,“ říká Roman Pejša. „A co může být větší odměnou, než když nám děti při návratu z nějakého pobytu řeknou, že se už těšily domů.“

„Z dětského domova jsme odcházeli ve 14 letech po ukončení základní školy,“ vzpomíná třiasedmdesátiletá MVDr. Jana Drašnarová, která žije v Orlických horách. Do ústavní výchovy se dostala, když byli její rodiče v roce 1945 odsouzeni pro kolaboraci. Bylo jí tenkrát šest.

Napřed putovala po několika zařízeních, odkud si odnesla vzpomínky na zlé zacházení. Nějakou dobu žila u pěstounů, ale ti ji vrátili, protože se báli, že by jim děvče mohlo pošramotit kádrový profil. Nakonec prožila tři roky v dětském domově v Počátcích, které považuje za to nejkrásnější, co ji v dětství potkalo.

„Bylo to díky panu řediteli Kolbanovi, který se o nás nesmírně obětavě staral a rozvíjel v každém to dobré, co v něm bylo. Kvůli svému židovskému původu prošel za války koncentrákem, věděl, co to znamená nespravedlivě trpět. Se vším jsme se na něho mohli obrátit, nebyl problém, s nímž by nám nedokázal poradit. Když nás ve škole ostatní děti napadaly, běželi jsme za ním postěžovat si a on se nás pokaždé zastal. My, kteří jsme neměli o prázdninách kam jet, jsme směli zůstat v domově. Naučil mě hrát šachy, hrát na klavír, obstarával mi knížky, poradil s výběrem školy.“

Jana se výborně učila, ale kvůli odsouzeným rodičům měla velmi omezený výběr. Dostala se nakonec na střední zemědělskou školu v Čáslavi, ale žila tam v žalostných podmínkách.

„Měla jsem nárok na internát, ale tím to končilo. Nedostávala jsem vůbec nic. S jídlem to nějak šlo, ale třeba na mýdlo jsem neměla a vždycky jsem čekala, až někdo v umývárně nějaké nechá. Vlasy jsem si myla saponátem na nádobí. Nejhorší byly neděle, kdy byl internát zavřený. Prožila jsem ten den obvykle na nádraží,“ vzpomíná. Na oblečení si vydělávala o prázdninách brigádami při sklizni a sušení sena. O nějakých programech pro ty, kdo odcházejí z dětských domovů, či nějaké hmotné pomoci se nikomu ani nesnilo.

„Všichni, co sem po mnoha letech zavítají, vzpomínají na pana ředitele Kolbana s láskou. Mnozí z nich sem jezdí na setkání po padesáti a více letech. Někteří dokonce přijedou i ze zahraničí,“ vypráví současný ředitel výchovného ústavu a dětského domova v Počátcích Petr Hajný.

„Děti, které k nám v padesátých letech přicházely, pocházely z chudých poměrů. I když ložnice byly po 15 i více postelích, děti to tu milovaly.

Líbilo se mi, když jeden z nich prohlásil: ,Pobyt tady byl pro mne boží požehnání. Tady jsem se naučil učit a pracovat. Co by ze mne bylo, kdybych byl doma…‘

Vděčnost - to je to, co dnes děti snad neznají. Škoda! Pocit vděčnosti člověka nutí, aby nezklamal třeba toho, koho měl rád,“ zamýšlí se Petr Hajný.