Výměna stráží aneb Mami, teď se starám já

„Protože věk lidí v posledních letech výrazně roste, přetrvávají vztahy s našimi rodiči mnohem déle než kdykoli v minulosti,“ říká Terri Apterová, psycholožka zabývající se rodinnou dynamikou. „A vzhledem k tomu, že ženy žijí déle než muži, je to častěji matka, která vyžaduje péči. Hlavní role pečujícího v pozdějším věku přejde na syna, s větší pravděpodobností však na dceru,“ vysvětluje psycholožka.

Na úplném začátku proměny tak stojí rodič a většinou dospělá dcera ve středním věku, která má svůj vlastní život. Ještě nemusí o svou matku vyloženě pečovat, ale nastává stále více situací, kdy na ni začne spoléhat další člověk. Vztah dvou žen se najednou přesouvá do nové, dlouhé etapy, v níž se významně proměňuje poměr sil. Do budoucna bude muset ta mladší z nich stále víc reflektovat zdraví své mámy a například s ní obejít doktory, ale třeba i zařídit trvalý příkaz na bankovním účtu, vyřídit úřední papíry, donést nákup nebo ji odvézt na lázeňský pobyt a následně také vyzvednout.

Nová situace může obě strany hodně sblížit. „Ukazuje se, že lidé tuto příležitost do určité míry vnímají jako pozitivní. Dospělé děti se cítí spokojené, že mohou být rodičům nápomocné a oplatí jim tak předešlou péči,“ upozorňuje psycholožka Terri Apterová na výsledky svého výzkumu z roku 2004.

Objevují se ale i obavy a otázky: „Na kolik mého času, energie a pozornosti má rodič nárok. Což jde často ruku v ruce s myšlenkou, že střední věk by měl být přece obdobím, kdy mohu více myslet na sebe, místo toho musím myslet na všechny v rodině, jen ne na sebe.“ Výzkum ukázal, že negativní myšlenky se spolu s úzkostmi ještě znásobují, pokud dítě považuje svého rodiče za komplikovaného nebo někoho, s kým se dá těžko vyjít.

Stárnoucí rodič má zase velké obavy související s věkem. „Zestárnout nechceme z mnoha důvodů. Jde o strach ze ztráty nezávislosti, svých blízkých, z fyzických i duševních schopností a samozřejmě i ze života samotného,“ vyjmenovává psychiatrička F. Diane Barthová. Tendence se upínat na někoho, kdo může být oporou, je tak přirozená.

Nebyly by to ale vztahy, aby neměly své kostlivce ve skříni. „Matky a dcery mi často říkají, že se za své problémy ve vzájemném vztahu stydí,“ prozrazuje koučka Rosjke Hasseldineová. „Zajímavé je, že potíže ve vztahu si každá z nich dává za vinu.“ Proto problémy, které mezi nimi panují, raději nechtějí otvírat, aby nevznikl konflikt. Jenže v případě změn k neshodám dochází.

V období, kdy je dcera v plné síle a mámě v tutéž chvíli síly docházejí, tak může například zesílit kritičnost už tak kritické matky, nebo máma, která „zapomněla“ přestat vychovávat, opět neopomene dceři vysvětlit, jak má žít svůj život. A existují i vysoké nároky na dceru, od které se starost o rodinu vždy automaticky očekávala. „Všichni víme, že existují toxické vztahy mezi matkou a dcerou a ty je těžké změnit. Ale často stačí jen pár věcí jinak pro posílení pozitivních vazeb mezi ženami,“ upozorňuje F. Diane Barthová.

Cesta rozhodně nevede přes přetahování se o to, kdo bude koho poslouchat a kdo má pravdu. Vztahová poradkyně Rachele Gliková z praxe dobře ví, že se matky a dcery v mnohém neshodnou, a je to tak v pořádku. „Buďte i přesto k sobě otevřené a autentické. Ze ženské intimity můžeme čerpat velkou sílu, zejména když se cítíme vyslyšeny. Větší otevřenost s sebou může sice nést více konfliktů nebo neshod, přesto nepřestávejte mluvit. Držte se přitom dál od myšlenky: Já mám pravdu a ty se mýlíš, a pokládejte si navzájem skutečné a otevřené otázky se záměrem pochopit názory a přání druhého,“ radí vztahová poradkyně.

„Mluvit o svých pocitech a projasnit situaci je v tomto případě obzvlášť důležité. Obviňování, napadání a pouhé vyjadřování zklamání vás udrží jen v patové situaci. Vyjádření svých názorů a vytvoření bezpečného prostoru pro matku nebo dceru, aby mohla mluvit o svých vlastních, přitom může vytvořit silnější vztah,“ myslí si F. Diane Barthová a radí, aby si obě ženy nastavily zdravé hranice.

K určitým změnám musí chtě nechtě dojít. Ale je to cesta na hodně tenký led. Dvacetiletá dcera ještě nemá důvod studovat lékařskou zprávu svojí matky. Ale má ho pětačtyřicetiletá? Role se mohou obrátit v mnohém i v tom, kdo koho kontroluje a „kecá mu do života“. Přitom je třeba připomenout, že pocit vlastní kontroly stejně jako nezávislost a samostatnost jsou pro starší lidi velmi důležité.

Studie z roku 2020 publikovaná v časopise Innovation in Aging zjistila, že přesvědčení o kontrole má přímý vliv na fyzické a kognitivní zdraví. Další studie publikovaná v roce 2019 v časopise Journal of Gerontology: Psychological Sciences zjistila, že pokud senioři pociťují nedostatek kontroly, mohou trpět jejich návyky v oblasti péče o sebe.

Nastavení hranic je ale často výzvou i pro jejich potomky. Nikdo z nás nemá neomezené množství energie. „Známe z praxe ale i rodiče, kteří zastávají názor: My jsme se postarali o tebe, ty se postaráš o nás, a jak to uděláš, mě vlastně vůbec nezajímá,“ říká Tereza Brunerová, psycholožka a poradkyně neziskové organizace Sue Ryder, která se zaměřuje na pomoc seniorům a pečujícím.

Je přitom velice důležité, aby člověk s takovými rodiči změnil způsob komunikace a otevíral témata, o kterých se v rodině nemluvilo. „Je to těžké, když jste ten, kdo téma přináší, a druhá strana ho úplně nepřijímá,“ upozorňuje psycholožka, podle níž rozhodně není nutné přistupovat na argument: Když jsi byl malej, tak jsem tu také pro tebe byl.

„Rozdíl je v tom, že rodič si obvykle vybere, že chce mít dítě, a v nějaké životní etapě je to jeho hlavní náplň. Zatímco při péči o rodiče to většinou tak není, protože život a čas jsou naplněny něčím jiným, prací a starostí o svoji rodinu a dalšími věcmi.“ Ohledně prostředí na rozhovor si vyberte místo, kde se všichni cítí v pohodě. A je jedno, zda to bude doma nebo v nějakém neutrálním prostředí. Většinou si nestačí promluvit jednou, je dobré se k nové situaci několikrát vrátit. „Strany si potřebují promyslet, co by chtěly,“ vysvětluje Brunerová. A nabízí způsob pomoci: „Například rodiči řekněte: Já vím, že ti není příjemné, že za tebe musím některé věci dělat a že když nás pozveš na oběd, tak už nemáš sílu umýt nádobí. A rozumím tomu, že je to těžké, ale situace se takhle posunula.“

Nastavení pravidel a způsobu fungování je důležité. „U pečovatelů, což často bývají ženy s vlastní rodinou, jinak může dojít až k syndromu vyhoření,“ říká Tereza Braunerová. A dodává: „Vždycky klientům radím, že se na péči o své rodiče mají připravit spíš jako na maraton než jako na sprint, což znamená nevydat všechny síly hned od začátku.“

Odložit svůj dosavadní život na věšák jde přitom velmi těžko. „S klienty pracuji tak, že si řekneme, že jsou věci, které musí – postarat se o svoji domácnost, děti a pak tady je to, co potřebují vaši rodiče.“ A v neposlední řadě je otázka, co potřebujete vy sami. „Je velice nezdravé a také neudržitelné, aby člověk jen pracoval, uklízel a pečoval. Musíte si najít čas, kdy načerpat síly.“

Hledejte i možnost pomoci, například ať občas rodičům doveze nákup nějaká služba a ne vy. Úlevu přinese i vědomí, že na starosti ve svém životě nejsme sami. „Pro pečující je velice důležité naučit se říct si o podporu. Pamatujte, že nabídnout pomoc a říct si o ni je jedna z nejtěžších věcí v péči.“ Sami si také vzpomeňte, když vás po návratu z letního tábora vítali rodiče. Vždycky měli dobrou náladu a spoustu síly, která drží vztahy nad vodou.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny