Článek
Dětí, které se narodí do smíšených manželství, přibývá, a řada z nich se musí vyrovnat ne se dvěma, ale rovnou se třemi jazyky. Jinak na ně mluví otec, jinak matka a jinou řeč slyší třeba ve školce, protože rodina se odstěhovala do třetí země. Aby rodiče situaci sobě i potomkovi zjednodušili, často se jeden z nich přizpůsobí a dítěti nakonec zbydou dva hlavní jazyky.
Čeština? Nejslabší jazyk
Osmatřicetiletá novinářka Laďka Bauerová, která má za muže Američana, porodila syna v době, kdy kvůli práci žili v Paříži. Nějaký čas mluvila na miminko česky, ale jak se s manželem dorozumívala anglicky, zvítězil v domácnosti tento jazyk.
S nástupem do školky v necelých třech letech přišel Saša do intenzivního styku s francouzštinou, která je pro něho v osmi letech jazykem číslo jedna. Je to řeč, ve které si čte knihy před spaním, zatímco s češtinou po přestěhování do Prahy už rok a půl trochu bojuje.
„Byl to jeho nejslabší jazyk. I když mu rozuměl, tak příliš dobře nemluvil, protože věděl, že se se mnou lépe domluví jinými jazyky. Nikdy jsem na něho nenaléhala, protože by se mohl zatvrdit a nedostala bych z něho nic,“ vysvětluje Sašova maminka důvody, proč nechali ve Francii češtinu víceméně stranou. O to víc musel její syn na češtině zapracovat po příchodu do Česka, protože i na francouzském lyceu ji má dvě hodiny týdně.
V Sašově rodině uslyšíte nejvíc angličtinu, ale pro něho je jazykem číslo jedna francouzština.
Díky spoluhráčům z ragby se Saša v komunikaci stále zlepšuje, ale domácí úkoly dělá nerad. „Neřekla bych, že se toho přímo bojí, ale čeština je pro něho zkrátka těžší než ostatní jazyky. S kamarády se normálně domluví, nepotřebuje vědět, kde je tvrdé a měkké i, a občas něco špatně vyskloňuje,“ říká Laďka Bauerová s tím, že zpočátku se na něho kluci kvůli jeho přízvuku dívali jako na exota.
Mysleli, že je autista
Sašu potkalo to, na co v souvislosti s vícejazyčnými dětmi upozorňují psychologové a učitelé. Než si všechny řeči v hlavě přebral, trvalo mu to více než tři roky. Do té doby skoro nemluvil, až si ve školce po prvních měsících mysleli, že je autista, a posílali ho na vyšetření.
„Když nám takhle naháněli strach, uklidňovali jsme se, že je to v jeho situaci běžné. Brzy se ukázalo, že jsme měli pravdu. Jakmile se to prolomilo, začal brebentit všemi jazyky najednou, přirozeně nejvíc francouzsky,“ vzpomíná Sašova maminka, která byla od rána do večera v práci, takže ani neměla možnost synovu češtinu pořádně rozvíjet.
„I když jsem mu zpívala české písničky a pouštěla večerníčky, Saša nikdy nebude typické české dítě. Znalost jazyků je teď pro něho obrovská výhoda. Nejenom že se domluví, vymýšlí vícejazyčné slovní hříčky, ale nemá psychologické zábrany učit se další řeči, nepřijde mu divné, když potká člověka, který mluví jiným jazykem, ale hned se s ním snaží komunikovat.“ Od začátku uplynulého školního roku se navíc učí italsky, aby se dorozuměl se svým prázdninovým kamarádem.
Předávat, ne se přetvařovat
I když by publicista Lukáš Kraus mohl se svou polskou ženou mluvit anglicky, zůstali každý u svého rodného jazyka. Teprve, když si nejsou schopni porozumět, použijí angličtinu. „Čím více jazyků a kultur člověk zná, tím více je člověkem. Ve svých jazycích máme větší cit, který chceme dítěti předávat. Ne se před ním přetvařovat,“ podotýká otec tříleté Julie, která se narodila v Norsku. Od jednoho roku, kdy začala chodit do tamního předškolního zařízení, tak vstřebává tři jazyky. Kromě češtiny a polštiny ještě norštinu.
„Přišla na svět v multikulturní zemi, kde mezi dětmi není žádnou výjimkou. Navíc Skandinávie má specifický model předškolní výchovy, který vede k sociální soudržnosti a konkurenceschopnosti. Ve školkách na dvě malé děti připadá jedna vychovatelka, takže naše dcera má na všechno, včetně zvládnutí jazyka, dost času,“ zmiňuje Lukáš Kraus jednu z výhod života v severské zemi.
I díky tomu se Julie domluví, s kým potřebuje. Bez stresu, že ji někdo bude popohánět nebo kritizovat. Podle svého otce má velkou zásobu slov, která zná ve všech třech ekvivalentech a čistých akcentech.
Obecně platí, že čím mladší dítě, tím rychleji se na nový jazyk i prostředí adaptuje. Přestože české školství nemá jednotný koncept, jak vzdělávat kluky a holky s jinou mateřštinou, děti ve školkách a prvňáci si na nový jazyk zpravidla rychle zvyknou. Komplikovanější je to v případě, kdy dítě z hodně odlišné jazykové oblasti, například Korejec, nastoupí do české školy až na druhém stupni.
„Zcela jinou startovní pozici bude mít v první třídě, kde se většina dětí teprve učí číst a psát, než ve vyšších ročnících, kde se výuka už tolik nevztahuje k praktickému životu, je víc teoretická, což vyžaduje velkou jazykovou vybavenost,“ potvrzuje Kristýna Tintěrová, která dětem cizinců v rámci občanského sdružení META pomáhá při začleňování do českého školství.
Nelámat nic přes koleno
„Základem přirozené vícejazyčnosti je navázání jazyka na konkrétní osobu nebo prostředí, to znamená, že rodiče nebo chůva mluví na dítě od narození svým rodným jazykem, doma se mluví třeba česky a ve školce jinak,“ upozorňuje na jednu z podmínek úspěšnosti této výchovy logopedka a doktorka pedagogiky Dana Kutálková.
Veškeré další způsoby, jak miminku a batoleti nabídnout cizí jazyk, nepokládá za rozumné. „Když česká maminka mluví na potomka schválně německy, protože jí to dobře jde, tak se dítě řeč možná naučí, ale nechápe, proč matka mluví na všechny ostatní česky a jen na něho německy. V tomto případě jsem se setkala se značně neurotickým dítětem.“
Pokud má dítě se zvládnutím více řečí problém, doporučuje Dana Kutálková s ostatními jazyky počkat.
Ne každému dva či tři jazyky od kolébky sednou. Některé děti si natruc vymýšlejí vlastní jazyk, míchají řeči dohromady nebo se s jedním z rodičů odmítají bavit jeho mateřštinou. Ať už z pohodlnosti, nebo se prostě nechtějí odlišovat od svých kamarádů, kteří mluví jinak.
Pokud dítě kvůli vícejazyčné výchově dlouho nemluví nebo mluvit nechce, koktá a má celkově problémy s vyjadřováním, doporučuje doktorka Kutálková rozhodnout se dočasně pro jeden jazyk, obvykle jazyk matky. Druhý, většinou otcův jazyk, pak nastupuje se zpožděním a zvolna se jejich úroveň vyrovná.
„Kolem pátého roku už je možné pomalu zahájit přirozenou výuku jazyků pomocí různých her. Dřív se jakékoli pokusy dítě vyučovat klasicky další řeč obvykle míjejí účinkem, protože děti nechápou překlad a myslí vždy v jednom jazyce. Výuka pod nátlakem by navíc mohla cizí jazyk znechutit i talentovanému dítěti.“
