Článek
„Děti jsou důvěřivé. Pokud na ně někdo nastoupí s tvrzením, že se stalo něco rodičům, nechají se snadno oklamat,“ řekl Právu psycholog Karel Netík.
„Bohužel je musíme vést k podezíravosti a opakovat jim, že když se k nim přiblíží cizí člověk − ne tedy na rušné ulici, ale někde o samotě −, měly by raději utéct,“ podotkl Netík.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Už samotné nápadné přiblížení se neznámého člověka by podle něj mělo být pro dítě varovným signálem. „Lidé jsou normálně plaší. Pokud k vám někdo přistupuje nápadně důvěrně blíž, než by měl, tak je to podezřelé. Stejně jako u vzteklé lišky nebo psa,“ uvedl Netík. A za pravdu mu dávají i další odborníci.
„I dítě, které je takto poučeno, udělá chybu. Myslí si třeba, že když u něj někdo zastavil, tak rodiče asi zná,“ říká policejní psycholožka Ludmila Čírtková: „Pachatel nemá zlo napsané na čele. Proto žádný stoprocentní návod neexistuje. Násilí na dětech je predátorský zločin. Dítě zpravidla narazí na silnějšího, vychytralejšího protivníka.“
Dítě má být sebevědomé
„V dítěti je třeba pěstovat nejen nedůvěru k cizím lidem, ale i zdravou důvěru v sebe,“ radí dětská psycholožka Martina Viewegová. „Mělo by mít pocit, že může dospělému s klidem říci ne. Nikam s ním nechodit, zavolat třeba rodičům na mobil. Pokud ho někdo osloví před školou, určitě je zde dost jiných dospělých, na které se lze obrátit. Určitě rádi pomohou, vždyť všichni jsme na tom stejně,“ podotkla psycholožka.
Podle Čírtkové však i dítě, které z domova ví, že si nemá sedat k cizím lidem do auta nebo s nimi kamkoli chodit, občas selže. „Objevují se případy, kdy dítě, ačkoli je takto poučeno, přesto to udělá. Myslí si třeba, že když u něj někdo zastavil, tak rodiče asi zná. Dotyčný může tvrdit, že ho posílá maminka nebo tatínek,“ uvedla Čírtková.
Hlavně násilníkovi nevyhrožovat
Obecně ohroženější jsou podle ní děti z nekompletních či hroutících se rodin, děti bez zázemí. „Základním předpokladem je dobrý vztah mezi dítětem a rodiči. Zranitelnější je dítě, kterému chybí emocionální náklonnost, pozornost rodičů, jejich láska,“ dodala Čírtková.
Když už se dítě ocitne v moci násilníka, nemělo by podle psychologů zvyšovat jeho nervozitu z možného odhalení. Lépe si zachránit život, než se vystavovat riziku, že pachatel s fyzickou převahou svou oběť umlčí navždy.
„Jednu věc bych dítěti řekl: V žádném případě tomu člověku nevyhrožuj,“ upozorňuje psycholog Netík. „Zažil jsem pár případů, kdy nešlo o čistě sadistickou vraždu. Šlo o devianty, kteří dítě sexuálně zneužili, ale neměli v úmyslu ho zabít. Když ale poškozené dítě pohrozí, že má tatínka policajtem, zabijí ho ze strachu,“ podotkl Netík.
Přese všechny rady a doporučení jednotný návod na to, jak dítě ochránit, neexistuje. I typologie pachatelů je nekonečně pestrá, od sexuálních deviantů po normálně orientované násilníky, od kriminálních živlů po uhlazené konformní typy s dvojím životem.
„Ve známém případě Nataschy Kampuschové únosce vedl pro okolí nenápadný život počítačového inženýra a ve sklepě měl svůj alternativní svět. Na lidi zvenčí působil solidně,“ uvedla příklad psycholožka Čírtková.
„V případě Aničky Janatkové zase hrála velkou roli náhoda, nešlo o připravovaný čin, ovšem pachatel byl zcela asociální,“ dodala expertka.