Výběr botiček rodiče podceňují, většina dětí má problémy s klenbou nohy

Noha dítěte roste velmi rychle, do 5. roku věku je to v průměru 15-18 mm za rok, u starších dětí 8-12 mm/rok. Mění se do délky, šířky i co do proporcí a růst často neprobíhá plynule. Tomu je třeba přizpůsobit frekvenci kontrol obuvi.

"Příliš krátká dětská bota deformuje prsty (kladívkové, drápovité prsty), příliš dlouhá má za následek zakopávání a neumožní správný odval a odraz nohy. Nezbytné je sledovat i šířku obuvi. V příliš široké botě noha klouže dopředu a prsty jsou poškozovány tlakem na obuv. Příliš úzká bota způsobuje otlaky, brání krevnímu oběhu a deformuje přední část nohy," upozorňuje Tomáš Pechan, majitel Victoria Magic.

Správné není ani tolik oblíbené dědění botiček. Dětská nožička je do 6-7 let velmi tvárná a přebírá tak velmi rychle tvar ochozené boty, zvlášť pokud byly botičky hodně nošené.

Velikost obuvi – Boty je nutné vždy vyzkoušet, samozřejmě obě a nechat v nich dítě chvíli projít. Chodidlo se vždy měří vestoje, v zátěži. Např. vsedě bez zatížení se délka může překvapivě lišit. Délka se měří podle stélky.

Pouhé ohmatání prstů v botě je nedostatečné, dítě prsty obvykle reflexně skrčí. Navíc citlivost na tlak a bolest na nohách je u menších dětí nižší, navíc hůře komunikují, vybírají očima a nakupování je často nebaví. Riziko volby nevhodné obuvi se tím zvyšuje.

U některých sportovních botiček může být výborným pomocníkem označená stélka, která lze vyndat a která znázorňuje optimální velikost nožičky do té dané botičky.

Hmotnost - Botičky by měly být co nejlehčí.

Materiál svršku – obecně jsou vhodnější kvalitní materiály přírodní (kůže, textil) nebo např. Goretex či Sympatex pro vnější zimní či trekovou obuv. Ideálním materiálem je přírodní useň, která je nejen měkká, prodyšná, absorbuje vlhkost, ale především se dokáže přirozeně přizpůsobit anatomickému tvaru nohy. Tuto vlastnost postrádají materiály umělé, jako jsou např. koženky či dnes tolik oblíbené plasty.

"Přizpůsobení nohy mnohdy nevhodnému tvaru obuvi rozhodně není naším cílem. Výsledkem takového přizpůsobení bývají v lepším případě jen otlaky, v horším například vbočené palce či malíky, kladívkové a drápovité prsty apod.

Kromě toho se jedná o materiály vesměs neprodyšné, které vytvářejí uvnitř dětské boty nevhodné klima. Dětská noha se potí obecně více než noha dospělého člověka (až na výjimky), nevětraná obuv tudíž podporuje vznik mykóz, bradavic a dalších nepříjemných komplikací," upozorňuje Pechan.

Dalším důležitým kritériem je tvar a šíře špičky. Dětská obuv má mít špičku zásadně kulatou nebo s rovnou vnitřní hranou a dostatečně širokou, aby byl možný volný pohyb prstů. Zcela nevhodná je špička úzká, zašpičatělá, jíž se musí noha svým tvarem přizpůsobit, a vznikají deformity, jako vbočené palce, malíky, překřížení prstů. Též je třeba zkontrolovat řešení švů uvnitř boty a upevnění jazyka, které mohou způsobit otlaky.

Stélka - vzhledem k tomu, že nejvíce se potící částí nohy je ploska, je třeba, aby stélka, zejména uzavřené obuvi, byla vyrobena ze savého materiálu (textil, useň). Stélka by měla být zároveň měkká, pružná, vyrobená tak, aby se její jednotlivé vrstvy neoddělovaly od sebe a neshrnovaly se v obuvi. Mezi stélkou a podešví by měla být pružná vrstva. U dětí, které nosí ortopedické vložky, je dobré si všímat stélky, zda jde vyjmout. Tu lze nahradit ortopedickou vložkou, aniž by se podstatně zmenšil prostor v dětské botě.

"Ortopedické tvarování pro podporu klenby není u zdravých dětí do 3-4 let vhodné. Malé dítě má v klenbě ochranný tukový polštář, který mizí až kolem výše uvedeného věku. Kromě toho pro správné tvarování klenby je nutná aktivita nohy. Podněty se přenášejí do centrální nervové soustavy, která na jejich podkladě řídí správnou pohybovou aktivitu. Funkce zde má vliv na vývoj struktury. Aktivitu však podpoří spíše správně stavěná, měkká a pružná stélka a podešev než pasivní mechanická podpora, která aktivitu spíše tlumí. Ani u starších dětí se zdravou klenbou, tedy „ortopedické“ boty nejsou nutné," radí Pechan.

Nic z toho však neznamená, že bychom si neměli u nejmenších dětí všímat postavení nohou, případně vyvíjejících se deformit. Zejména u dětí s vrozenými deformitami je situace zcela jiná, vyžaduje léčbu již od nejútlejšího věku a tato léčba patří do rukou výhradně zkušenému dětskému ortopedovi ve spolupráci s pediatrem, rehabilitačním lékařem, fyzioterapeutem, případně neurologem, protetikem a dalšími odborníky zaměřenými na danou problematiku.

Existuje též skupina dětí, u nichž lze předpokládat větší riziko vzniku deformit nohou. Jedná se zejména o děti s neurologickým postižením (centrální tonická porucha, centrální koordinační porucha, dětská mozková obrna, poškození míchy etc.). Tyto děti je třeba sledovat bedlivěji již od nízkého věku, a pokud je třeba, pod dohledem výše zmíněných odborníků zahájit léčbu, jakmile je třeba, tedy i před „limitem“ zmiňovaných 3 let.

Opatek – noha dítěte musí být v botě pevně fixována, aby nedocházelo k bočnímu pohybu paty. Chceme-li předejít vzniku deformit typu vbočených pat, plochonoží a dalším, kupujme minimálně menším dětem obuv výhradně s pevným, dostatečně dlouhým a vysokým opatkem. Toto se týká nejen uzavřené obuvi, ale i obuvi sandálového typu a přezůvek.

Koupě takovéto, např. letní obuvi pro větší děti může být někdy obtížnější, existují však firmy, které takovou obuv vyrábějí a dodávají i ve větších číslech. Dětem do 4 let bychom měli kupovat obuv výhradně kotníčkovou, což opět platí i pro sandálky a přezůvky.

Podešev – musí splňovat kritéria na bezpečnost i zdravotní nezávadnost. Nejčastější závadou bývá klouzavý materiál. Příjemný jistě není ani velký otěr materiálu.

Ze zdravotního hlediska je nejdůležitější ohebnost, a to v obou osách, aby umožňovala normální nášlap, odval a odraz nohy. Přílišná tuhost podešve je snad vůbec nejčastější závadou dětské obuvi. Někdy přispívá i nevhodný, tuhý svršek. Příliš tuhá podešev též neumožňuje kontakt nohy s podložkou, a tím získávání správných podnětů pro správnou aktivitu a funkci nohy. Malé děti pak mají tendenci se pohybovat šouravě, bez zvedání pat.

Další neméně důležitou funkcí podešve je její funkce tlumicí. Neustálými tvrdými dopady na asfalt, beton, dlažbu, ale např. i na dlaždice, plovoucí podlahy či parkety je noha zatěžována. Nárazy se potom přenášejí na klouby, vazivový aparát, kosti i další struktury celého těla. Vhodnými materiály pro výrobu podešví jsou např. pryž, styropor, termoplastický elastomer-TPE, polyuretan-PUR.

Podpatek – měl by být co nejnižší se širokou základnou pro udržení stability. Zcela nevhodné jsou boty na vysokém, úzkém či pouze úzkém podpatku, vhodné nejsou ani boty zcela bez podpatku. Pro vývoj klenby je vhodné prodloužení podpatku na vnitřní straně boty, obuv tohoto typu je však na našem trhu vzácná.