Všímavý rodič dyslektické dítě pozná

Částečně lepší diagnostikou. Nicméně dětí s poruchami s předponou dys je údajně 10 až 15 procent. Přibývá navíc těch, které mají problémy nejen se čtením, ale i s psaním, ve vývoji řeči a v jazykovém citu. Současný životní styl nepřispívá k tomu, aby se s těmito dětmi více pracovalo v rodinách. Přitom prevence je naprosto zásadní.

Pro všestranný vývoj dítěte je nejdůležitější řeč a pohyb. Z toho vyplývá, že není dobré sedět doma u televize a stejně tak dítě v předškolním věku nepotřebuje vlastní počítač. Spíš je důležité povídat si s ním, kreslit, číst mu pohádky a zajistit dostatek pohybu venku. Počítačová a televizní výchova poruchy ještě prohlubuje. Dříve děti utíraly nádobí, trhaly třešně, holčičky se učily háčkovat a šít, to vše je důležité pro rozvoj pohybu prstů a pro všeobecné dovednosti. Také se v rodinách více četlo. Jedna z mých posledních knížek se jmenuje Dyslexie v předškolním věku? Je v ní vysvětleno, že už v předškolním věku je možné zachytit děti, které jsou takzvaně rizikové. Všímavější rodič to pozná.

Největší rizika jsou dědičnost a opožděný vývoj řeči. Dítě sice řekne první slova v jednom roce, ale potom se řeč rozvíjí velmi pomalu. Slovní zásoba je malá, dítě nerado mluví, nemá rádo aktivity, které souvisejí s řečí, např. nerado poslouchá pohádky. Důležité je si s ním povídat, omezit sledování televize a raději se věnovat činnostem, které dítě rozvíjejí (Pexeso, Člověče, nezlob se). Pro každé dítě je důležitý pohyb, např. jízda na kole, ale též obyčejná chůze. Nezapomínejme na pohyby rukou – malování, modelování, stříhání.

Nejrozšířenější je dyslexie neboli vývojová porucha čtení. Dále dysgrafie – porucha při psaní, dysortografie – obtíže při osvojování gramatiky, dyskalkulie – obtíže při učení se matematice a dyspraxie, což je porucha pohybové koordinace a pohybového vývoje. Většinou jsou různě kombinované a ve 40 až 50 procentech jsou také spojeny s poruchami soustředění.

Jde o extrémní nešikovnost, kdy si člověk třeba za celý život nezaváže tkaničku ani si neuvaří míchaná vajíčka. Jsou to případy vědců, kteří mluví pěti jazyky, ale když mají zatlouct hřebíček do zdi, rozbijí si hlavu. Dítě se pohybuje nekoordinovaně, naráží do věcí, dělá mu potíže naučit se jezdit na kole a tak dál.

Z mezinárodní konference, která se na podzim konala v USA, jsem si přivezla knížku, kde se píše, že nejde ani tak o šuplík té které diagnózy, ale spíše je třeba zjistit, co dítě zvládá, a podle toho pak individuálně postupovat. Název šuplíku není to nejdůležitější. V našich pedagogicko-psychologických poradnách se provádí zhruba tříhodinové vyšetření, během něhož se zkoumají rozumové schopnosti dětí čili jestli příčina není v mentální retardaci. Následuje vyšetření čtení, psaní, řeči, sluchového a zrakového rozlišování, pohybových dovedností a na základě výsledků se stanoví diagnóza. V USA se často provádí i vyšetření magnetickou rezonancí. Na jejím základě lze určit, která část mozku nepracuje tak, jak by měla, a podle toho se s dítětem pracuje.

Ano, přibližně ve 40 až 50 procentech případů jde o dědičnost – nikoliv však konkrétní poruchy, ale oslabení v různých oblastech, které podmiňují nácvik čtení. Když se k nim ještě přidá počítačová a televizní výchova, může pak vzniknout problém. Každopádně je třeba s dětmi pracovat ještě dřív, než selžou, tj. ideálně v předškolním věku. Velkou roli hrají kromě rodiny také mateřské školy. Proto jsem ráda, že se nyní díky grantu začalo pracovat s dětmi i v několika mateřinkách.

Nejprve udělám přednášku pro učitele v mateřské škole a vysvětlím jim, čeho si mají u dětí všímat. Následně paní učitelky vytipují několik dětí a já z nich na základě diagnostiky vyberu ty rizikové. S touto skupinkou pak pracují pedagožky a fyzioterapeutky ze společnosti Lexík. Přestože jde jen o hodinu týdně, děti dělají obrovské pokroky a je velká pravděpodobnost, že se jejich indispozice podaří usměrnit dřív, než kvůli nim začnou trpět.

V této souvislosti se hovoří o nootropilu a omega3 mastných kyselinách. V podstatě jde o látky, které posilují centrální nervovou soustavu, což může dyslektikovi pomoci. Rozhodující slovo by měl mít v tomto ohledu lékař.

Žádná souvislost neexistuje, to je třeba zdůraznit. Mezi těmi, kteří se nemohli naučit dobře číst a psát, byli i slavní umělci a vědci – Albert Einstein, H. Ch. Andersen, W. A. Mozart, Leonardo da Vinci, Jules Verne, John Lennon, John F. Kennedy, ze současníků třeba Tom Cruise. I s těmito poruchami je možné žít plnohodnotný život a dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Děti, které jimi trpí, se mohou učit velmi dobře, ale výuka musí probíhat trochu jinak.

Když dítěti bez poruchy na druhém stupni řeknete, aby si přečetlo dvě stránky o druhé světové válce a do zítřka je umělo, zvládne to. Když však totéž řeknete dyslektikovi, text nepřečte. Nebo za celé odpoledne přečte jednu stránku. Víc není v jeho silách. Je nutné zvolit jiné formy práce, které nejsou založené na čtení. Pokud má dítě dyskalkulii, tak zase není v jeho silách spočítat matematický příklad, i když nad ním opravdu sedí a věnuje mu čas.

Když jsem v roce 1969 dělala přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu, kde jsem studovala speciální pedagogiku, nebyla pro poruchy učení k dispozici žádná literatura. Po studiu jsem chtěla pracovat jako logopedka, ale na školském odboru Prahy 8 mi nabídli místo v dyslektické třídě. Praha 8 byla jedním z prvních obvodů, kde při běžné základní škole fungovala také speciální třída pro děti s poruchami učení.

Děti jsou už hodně začleněné do běžných tříd, ale nejsem si jistá, jestli je to optimální, protože tyto děti jsou často dost neklidné. První dyslektické třídy u nás byly založeny v září roku 1967. Do rozjetého vlaku jsem nastoupila v roce 1974. Z vyspělých zemí byla Československá republika jedna z prvních, kde ministerstvo školství přijalo směrnici, jak pracovat s dětmi s poruchami učení. Bylo stanoveno, že jde o děti vyžadující speciální vzdělávací metody, což například v Itálii bylo ministersky ošetřeno až vloni. V sedmdesátých letech byla u nás specializovaná třída pro tyto děti v každém větším městě. Dnes jsou u nás dokonce dvě specializované školy – jedna je v Mostě a druhá v Praze 2 v ulici Jana Masaryka. Ve své době u nás spoustu výzkumů týkajících se poruch učení prováděl profesor Jan Matějček. Měla jsem tu čest se na nich podílet.

Ano. Navíc v mnoha případech nemusí jít o poruchu. Dítě je třeba částečně nezralé, vystrašené nebo má příliš ambiciózní rodiče. Ukáže se, že dítě ve druhé třídě pomalu čte, což je z hlediska jeho rozumových schopností normální, ale rodiče zpanikaří, že jejich dítě nebude skvělé a geniální. Jaké zdůvodnění se nabízí? Dát mu nálepku dyslexie. Roli může hrát i horší metodická zdatnost paní učitelky, které chybějí základní poznatky o práci s dětmi s dyslexií. Důležitá je ale vždy úloha a postoj rodiny, jak v prevenci, tak i v případě, že se porucha již projeví. Proto teď pracujeme s kolegyněmi na příručce pro rodiče. Vyjít by měla před Vánocemi.