Vagonáři aneb Když děti kvůli uznání na sociálních sítích riskují život

Šance přežít těžké popáleniny způsobené dráty vysokého napětí není příliš vysoká. Přežít v tomto případě znamená jediné – nepředstavitelnou bolest, pro kterou škála výrazů slovníku nestačí. Když bolest na těle utěší profesionální péče lékařů, začíná ta druhá a delší část. Lítost, smutek, sociální smrt obětí.

Bohužel většina mladých si rizika spjatá s lezením po vagonech vůbec neuvědomuje. „Při hloubkových rozhovorech s oběťmi jsme došli k zajímavému zjištění, že riziková skupina mnohdy ani netuší, že v železničních drátech koluje tak obrovské napětí,“ vysvětluje MUDr. Robert Zajíček, přednosta na Klinice popáleninové medicíny FNKV v Praze.

Což potvrzuje i Simona Riedlová (27 let), která přežila těžké popáleniny způsobené dráty vysokého napětí na odlehlém nádraží v Sokolově. „Vůbec nás nenapadlo, jaké nebezpečí nám hrozí. Chtěly jsme si dát jen cigáro, posedět a pořídit pár fotek. Pak mne zaujal poklop na vagonu a chtěla jsem se do něj podívat.”

„Když jsem se ale postavila na vagon, dotkla jsem se hlavou jednoho z drátů... výsledkem byla skalpovaná hlava, tudíž jsem přišla o všechny vlasy, dále jsem přišla o ucho a celé mé tělo je pokryto hlubokými jizvami. Tenkrát jsem to chtěla vzdát, neuměla jsem si představit, že takhle můžu dál žít. Naštěstí mám skvělou rodinu, díky které jsem toto období překonala,” svěřuje se Simona.

Každým rokem se v Česku popálí téměř dvě tisícovky dětí. U nejmenších převažuje horká tekutina, u starších tvoří největší podíl experimenty s ohněm a zásahy elektrickým proudem.

Popálení elektrickým obloukem při přelézání vagónů se nejčastěji týká věkové skupiny 13 - 18 let. Dle kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, je těchto vážně popálených vagonářů ročně v průměru devět.

V měřítku všech případů se číslo může zdát zanedbatelné, ale proud z trolejí většinou způsobuje rozsáhlé popáleniny, které jsou velmi bolestivé a s jejich následky se pacienti potýkají celý život, pokud přežijí. Hojení ran je totiž obecně velmi pomalé, léčbu často komplikuje infekce a tvoří se při nich snadno zranitelné a znetvořující jizvy na celý život.

Podobnou zkušenost má i Rosťa Novák. V jedenácti letech chtěl s kamarádem prozkoumat staré odstavené vagony. Vůbec je nenapadlo, že by tam mohl být proud. Když vylezl na vagon, přiblížil se hodně blízko k jednomu z drátů a došlo k přeskoku elektrického výboje. Pamatoval si jen, že se mu nárazem na nějaký roh rozsekla brada a pak když ho otec se strýcem dávali do sanitky.

Po převozu na kliniku se dozvěděl, že prodělal 56 procent popálenin třetího stupně. Na klinice pak strávil nekonečných devět měsíců, z toho šest se nemohl pohnout z lůžka, což pro něj bylo vůbec nejtěžší. Jako hokejista byl zvyklý tvrdě trénovat, takže ležení pro něj byla, jak sám říká, dost drsná životní zkouška.

„Naštěstí se sestry a doktoři na pražské Klinice popálenin všemožně starali o to, jak mi dlouhou chvíli zkrátit. A dost mi také pomohly počítačové hry. Po propuštění z nemocnice, ale bylo docela těžké se dostat zpátky mezi kluky. Zranění už nebolelo, ale někdy jsem cítil beznaděj a trvalo pět let, než jsem následky úrazu přijmul.”

„Docela dlouho jsem se styděl svléknout, pár kluků si ze mě dělalo srandu, říkali mi třeba Niki Lauda. Ale nebyla jiná cesta, než se s jizvami naučit žít. I s holkama je to v pohodě. A ani si nemyslím, že kdyby se to nestalo, měl bych okolo sebe lepší partu kluků. Jediná věc, kterou mi asi úraz vzal, je hokej. Ale kdo ví, možná by ze mě stejně hokejista nebyl,” dodává Rosťa.

U příležitosti Mezinárodního dne popálenin, který připadá na 8. října, vzniklo kontroverzní video Jedna blbá fotka, které chce drsnou rétorikou oslovit budoucí vagonáře a snažit se tak zabránit vzniku dalších úrazů elektrickým proudem. Většina vagonářů se totiž shoduje, že kdyby o nebezpečí věděli, nikdy by na vagony nelezli.

Myšlenka preventivní kampaně se zrodila ve spolupráci válečné fotoreportérky a dokumentaristky Jarmily Štukové se Spolkem Bolíto v čele s vrchní sestrou a „mámou“ popálených obětí, Lenkou Šetelíkovou z Kliniky popáleninové medicíny fakultní nemocnice Královské Vinohrady, stejně jako s přednostou této kliniky Robertem Zajíčkem a jeho týmem. Nálada a příběh drsného klipu může šokovat, ale pro teenagery je tím nejautentičtějším.

Modely chování z období mentálního dozrávání v období puberty jsou mnohdy těžko předvídatelné. Video se proto obrací přímo k teenagerům, kteří tráví svůj čas v partách na sídlišti, sledují známé ikony ze světa showbyznysu nebo hip hopové scény na internetu. Tyto děti dle českých psychologů fascinuje drsný svět ulice a rády se cítí jako důležitý článek své smečky, článek komunity. Dospělí řeč klipu možná odmítají, ale je to proto, že doma se jejich děti jeví jinak.

„Video hovoří přímo k mladým. Používá jejich obrazový i výrazový jazyk, kterému většinová dospělá společnost nerozumí. Vycházím z premisy, že video dokonce výrazně odmítne s argumentem typu: 'To nejsou ty naše vychované děti, to jsou děti z okraje společnosti,'” upozorňuje Jarmila Štuková.

„Vypovídajícím příkladem je nedávná kauza šikanování učitelky na střední škole. Nešlo o žádné deprivanty z nízkých sociálních poměrů. Studenti měli drahé mobilní telefony, kterými si celou otřesnou situaci natáčeli, a dobrý prospěch. Podobně tomu bylo u kauzy šikany spolužáků. Opětně se jednalo o děti z dobrých rodinných zázemí,” dodává.

Více o projektu na www.bolito.cz/vagonari.