Článek
Každý rok projde Dětským centrem 150 až 170 dětí. Téměř polovina z nich je přijímána na základě usnesení soudu o předběžném opatření. O dalším osudu těchto dětí rozhoduje příslušný soud. Objevují se zde rovněž děti bezdomovců, cizinců, děti nalezené nebo s drogovou anamnézou rodičů. Ty jsou mnohem častěji ohroženy infekčními chorobami (žloutenky, pohlavní choroby…). Zároveň jsou ohroženy mnohdy výraznou dráždivostí, kterou neumějí pochopit, prožívají vlastně abstinenční syndrom.
Ten se dostaví poté, co žijí devět měsíců s drogou. Některé děti se vrací ke svým maminkám, které třeba procházely terapií či odvykací kúrou, minimum odchází do dětských domovů. Cílem Dětského centra je vyřešit osud dětí během pobytu v zařízení bez překladu do dalšího prostředí, které je pro ně neznámé. Až 80 dětí ročně nalezne nový domov u adoptivních rodičů. Ačkoli Dětské centrum přijímá děti od narození do tří let, existují výjimky – například v případě sourozenců, kteří se nerozlučují, jak bylo v minulosti zvykem.
Centrum plné dojemných příběhů
Dětské centrum je místo plné nevšedních osudů a příběhů. Jeden z nich prožila a prožívá vrchní sestra centra Milena Kozlová, která zde pracuje již řadu let. Její příběh se začal odvíjet před devíti lety, kdy se narodil Jakub. Lékaři mu diagnostikovali kvadruplegii, což je úplné ochrnutí všech čtyř končetin. Kubova maminka o něj nestála a nechala jej v porodnici. Chlapeček tedy putoval do krčského centra, kde se jej ujali. Jakub velice rychle přirostl k srdci právě vrchní sestře Mileně, která si jej začala brát pravidelně domů a starat se o něj. Rozhodla se, že Kubíka adoptuje.
Tím se rozjel dva a půl roku trvající boj s úřady a soudy, které si případ přehazovaly jako horký brambor. Bylo totiž nezbytné, aby Kubova matka byla zbavena rodičovských práv. Samotný proces adopce již byl proti tomu jako procházka růžovým sadem. Paní Mileně stačilo už jen absolvovat psychotesty a společně s manželem projít psychologickým pohovorem. Podařilo se a Jakub téměř ve třech letech putoval do své nové rodiny. Dnes mu je devět let, i přes svůj hendikep chodí do školy, a jeho nová maminka o něj s láskou pečuje. Kubova biologická matka se o jeho osud za celou dobu zajímala pouze jednou.
I maminky potřebují pomoc
Centrem projde každý rok také na padesát maminek, které potřebují pomoc. Ta může spočívat například ve výuce péče o dítě s hendikepem, v podání pomocné ruky při návratu do normálního života pro drogově závislé matky či v zácviku adoptivních rodičů nebo pěstounů v péči o dítě. Pro tento účel je centrum vybaveno speciálními zácvikovými pokoji, bytem 1+1 a garsoniérou určenou zejména pro matky, které chtějí utajit svůj porod.
O děti, ale i jejich maminky, se starají dětské sestry. Pracují zde i pediatři, psycholog, fyzioterapeut, speciální pedagog, dietní sestry nebo sociální pracovnice. Dětem připravují pestrý program, včetně muzikoterapie, dramatického kroužku, či výletů do přírody. Stálým zaměstnancům intenzivně s touto činností pomáhá řada dobrovolníků, kteří do centra dochází jednou týdně a věnují se jednomu „svému“ dítěti, jako teta, strejda nebo babička… Vezmou je na procházku, hrají si s ním. Zájem veřejnosti o takovou pomoc je nebývale velký. Dobrovolníci však musí projít výcvikem a podrobit se psychologickému vyšetření.
Věříte na náhody?
Příběh se šťastným koncem je založen na lidské empatii a solidaritě. Na jedné straně mladá žena v nouzi, která bez pomoci porodila zdravou holčičku, ale nebyla schopná se o své dítě postarat a na straně druhé paní Marie, žena – matka dvou dospívajících dcer, která marně toužila po třetím dítěti. K rozhodnutí zažádat o adopci přispěla souhra náhod, které dokáže nejlépe poskládat sám život. Tyto dvě ženy se náhodně setkaly v okamžiku, kdy si mladá žena nevěděla rady se svou těžkou životní situací a paní Marie ji nalezla a odvedla do zdravotnického zařízení, kde se o děťátko kvalifikovaně postarali.
Krásná zdravá holčička Anička nevstoupila do života, bohužel, úplně šťastně. Její biologická matka ji záhy opustila a dítě bylo nabídnuto do adopce. Paní Marie v té době shodou okolností měnila zaměstnání a její láska k dětem ji přivedla do Dětského centra, kde našla svůj dočasný domov i malá Anička.
Nebylo těžké pospojovat souvislosti a okolnosti a z paní Marie se stala Aniččina maminka. Dnes je z Aničky šikovná a spokojená školačka, která dělá svým adoptivním rodičům radost. V nové rodině nalezla šťastný domov a příběh o tom, jak se s maminkou Marií našly, dobře zná.
Dětské centrum
Dětské centrum při FTNsP v Praze neslo původně název Nemocnice a útulek spolku Československé ochrany matek a dětí v Praze Krči a později Kojenecký ústav. Svou činnost zahájilo v listopadu roku 1922. Areál tvoří nejen krásná secesní budova připomínající zámeček, ale i pět hektarů udržovaného parku, který je dětem plně k dispozici. V současnosti se zde stará až sto zaměstnanců o děti od narození do tří let věku. Ti jim poskytují komplexní zdravotní, výchovnou a sociální péči. O děti pečují v rodinných buňkách, kde žijí společně děti různého věku tak, aby život v centru co nejvíce připomínal atmosféru domova. Celková kapacita Dětského centra je 140 míst pro děti a jedenáct míst pro matky, případně osoby, kterým budou děti svěřeny do péče. Dětské centrum přijímá děti a maminky nejen z hlavního města, ale ze závažných důvodů může umístit dítě, eventuálně i matku z jiného koutu republiky, která chce například před svou rodinou zatajit porod.
Dětské centrum nepotřebuje pouze pomoc v podobě péče o děti. Jako jiná zařízení tohoto typu se potýká s nedostatkem některého vybavení od kočárků pro dvojčata přes pleny, ručníky, povlečení či bryndáčky až po takové drobnosti jako jsou vlhčené ubrousky. Dětské centrum potřebuje i pomoc finanční, proto vznikl Nadační fond Dětský úsměv, na který je možné zasílat finanční dary. Účet je u ČSOB a jeho číslo je: 572187093/0300.
