Uzavřenost k dospívání patří, někdy je ale zapotřebí zbystřit a zasáhnout

Úskalím dospívání a obecně našeho bytí je, že každý může považovat za zdravé či normální něco úplně jiného. Podle psycholožky a terapeutky Jany Tylš Adámkové z psychedelické kliniky Psyon je dobrým ukazatelem toho, že je průběh dospívání zdravý, když člověk plní a postupuje dál skrze vývojové úkoly, které má, a funguje ve všech základních životních oblastech.

„I když dospívající dělá věci, se kterými se jeho rodiče nebo učitelé neztotožňují nebo se nad nimi pozastavují, tak v případě, že dítě zvládá chodit do školy, plní své úkoly, má své koníčky a zároveň funguje dobrým způsobem ve vztazích se svými vrstevníky a je i schopno v nějaké míře komunikovat s dospělými, mohou být rodiče obvykle vnitřně v klidu,“ tvrdí psycholožka.

Má vaše dospívající dítě naplněno tyto roviny:

A) vztahová rovina,

B) pracovní/školní rovina,

C) zájmová rovina?

Pokud jsou podle vás všechny výše uvedené roviny naplněny, jedná se s největší pravděpodobností o zdravý průběh dospívání, i když vám některé věci nepřijdou normální. Jenže co znamená (ne)normální?

Normálnost či norma je závislá na tom, jak to má nastavený každý jednotlivec nebo v tomto případě rodina jako celek.

„Každá rodina má svoje zvyky, normy a rodinnou kulturu. Z toho pramení, že co je pro jednoho normální, může být pro druhého zneklidňující,“ vysvětluje odbornice a dodává, že důležité je podívat se na vlastní vnitřní normu a podle toho si určit, co ještě je, či naopak už není přípustné.

„Někdy může být nabourávání rodinných stereotypů k užitku, avšak proces může být pro nás jakožto rodiče náročný, protože konfrontovat se s vlastními předsudky nebývá snadné,“ dodává psycholožka.

Vlastnost temperamentu má hodně silnou biologickou složku a z velké míry ji dědíme po rodičích. Může se stát, že někdy je temperament od rodičů hodně odlišný, i když základní ladění je podobné.

„V dospívání se však dítě od norem rodičů odklání. Chce jít svou vlastní cestou. Co se však týká uzavřenosti, nemusí za ní stát vždy povahový rys. Důvodem může být nějaká životní situace, prožité trauma nebo trápení,“ říká psycholožka a dodává, že zároveň se způsobu komunikace a řešení problémů učíme od svých blízkých nápodobou, je tedy důležité jako celá rodina pracovat na kultivaci těchto schopností.

Dva dospívající mohou řešit takřka totožný problém nebo si projít stejnou traumatickou situací, ale přesto bude každý reagovat odlišně. Co za tím vězí?

Podle psychoterapeutky záleží na tom, jak měl dospívající nastavené strategie zvládání těžkých situací ve svém dětství.

„Volba strategie však není vědomá volba. Je to podle vnitřního nastavení jedince. V praxi to znamená například to, že když je dospívající naštvaný a běžně si raději někam zaleze, tak se nemůže z ničeho nic rozhodnout tak, že půjde do konfliktu nebo se o tom bude chtít bavit se svými rodiči nebo jiným dospělým,“ vysvětluje odbornice.

Kromě toho každý z nás vychází z nějakých svých zdrojů – vnitřních a vnějších, přičemž ty vnější představují například vztahy s rodiči, dalšími dospělými či vrstevníky.

„Čím více vnějších i vnitřních zdrojů člověk má, tím lépe se dokáže vyrovnat i s náročnými životními situacemi. Pokud jich má ale nedostatek, může to vést k patologickému jednání nebo třeba stažení se do sebe, což může představovat riziko,“ varuje Tylš Adámková.

Ze všeho nejdříve je důležité si uvědomit, jakou máte k dospívajícímu vztahovou pozici. Jiná forma podpory bude vycházet od kamaráda, rodiče nebo psychologa. Základní podpora by však měla vycházet z pochopení.

„Uzavřený člověk se vám může otevřít, jestliže mu vyjádříte podporu a nebudete na něj tlačit. Můžete reflektovat, ale vždy mu nechejte otevřený prostor, aby sám od sebe řekl, co se děje,“ radí psycholožka a dodává, že někdy však ani poskytnutí prostoru nestačí.

„Pokud se člověku udála traumatizující zkušenost, může se cítit natolik paralyzovaný studem či strachem, že promluvit o tom je takřka nemožné. Někdy jsou i oběti zneužití nebo znásilnění vydírány či zastrašovány, což možnost svěřit se také komplikuje.

V takových chvílích, když máme o své dítě obavu, vidíme, že se jeho chování a nálada značně proměnily oproti běžnému stavu, můžeme nabídnout konzultaci s odborníkem, který může skrze dobře navázaný psychoterapeutický vztah otevřít prostor pro hovoření i o takovýchto zkušenostech.“

Velmi záleží také na tom, jaká situace se v souvislosti s uzavřeností řeší.

„Pokud se jedná o domácí násilí, znásilnění a podobně závažné situace, doporučuji se neprodleně obrátit na profesionální služby jako například na Dětské krizové centrum, kam se mohou obrátit přímo děti, ale i rodiče, či dokonce školní psychologové z důvodu konzultace konkrétní krizové situace,“ radí odbornice a vysvětluje, že v krizových situacích je důležité jednat a zajistit dítěti, případně dalším rodinným příslušníkům, bezpečí a základní potřeby.

Teprve po zajištění bezpečí dospívajícího je možné začít pracovat na tom, aby dítě mohlo začít svoji zkušenost postupně zpracovávat a zranění duše léčit.

Pokud je váš dospívající introvert, neznamená to automaticky problém. Dospívající i dospělí introverti dokážou navazovat dobré vztahy s druhými, akorát jich obyčejně není tolik jako u extrovertů. Mnohdy jsou však jejich vztahy hlubší.

„Introverti navíc mnohem častěji řeší věci sami v sobě. Pokud však mají v rodině kvalitní zázemí, jakmile budou chtít nebo potřebovat mluvit, nebude to pro ně obtížné,“ tvrdí psycholožka.

Online svět je kapitola sama pro sebe a zároveň fenomén dnešní doby, ať už se jedná o online svět v podobě psaní zpráv, surfování na internetu, trávení času na sociálních sítích, točení videí na sítě, nebo hraní online her. Pro dnešní mladou generaci je online svět něco naprosto běžného a přirozeného, proto se může starší generaci často zdát, že toho je už příliš.

„Netvrdíme, že by dospívající měli být na sociálních sítích neomezeně, nebo že by bylo nutné je v tom nějak podporovat. Drtivá většina dětí má ale svůj online život pod kontrolou. A co víc, přispívá k jejich úspěchu v kolektivu, který je pro teenagery velmi důležitý,“ upozorňuje Michal Kalman, vedoucí výzkumného týmu z olomoucké Univerzity Palackého.

Co se týká hraní online her, ve skutečnosti jde velice často o společenskou událost, nikoliv uzavírání se před světem. Taková je teď zkrátka doba – online svět je běžnou součástí tzv. generace Z neboli internetové generace.

Podle psycholožky Jany Tylš Adámkové proto není důvod děsit se vždy, když uvidíte svého potomka s mobilem v ruce. Na druhou stranu můžete jít jako rodič příkladem a nabízet svému dítěti, a to i tomu dospívajícímu, program zcela nezávislý na internetu či technologiích.

Důležité je však dávat tyto podněty svému dítěti už od malička a sami také reflektovat, jak moc a v jakých situacích tyto technologie využíváme.

Uzavřenost nemusí nutně znamenat, že se něco děje, a pokud se něco děje, nemusí jít jenom o problém toho, kdo se před světem uzavřel.

„Snažte se na věci dívat z různých úhlů a pokuste se pochopit, proč se něco takového ve vaší rodině objevilo. Často se jedná pouze o malé věci, akorát je těžké na ně přijít. Proto může být dobré v takovýchto situacích vyhledat odbornou pomoc například ve formě psychoterapeuta či v rámci rodinné terapie,“ doporučuje Jana Tylš Adámková.

Ve skutečnosti nejde o to, že by byl problém nebo třeba chyba na něčí konkrétní straně. Primárně jde o to, abyste si na sebe udělali vzájemně čas, naučili se spolu mluvit a společně jako rodina došli k tomu, co je pro vás důležité a co chcete změnit.