Článek
Puberta, jinak řečeno dospívání, je obdobím, ve kterém dochází k tělesným změnám, v jejichž důsledku se z dítěte stává dospělý. Ačkoli na první pohled už naše děti vypadají téměř dospěle, protože se jejich těla fyzicky mění a vyvíjejí, jejich psychika je ještě nevyzrálá.
A my jako rodiče v pubertálním období našich potomků nesmíme zapomínat, že ho máme také za sebou. Naopak měli bychom si ho často připomenout, abychom nebyli na své děti příliš přísní. Nicméně i období puberty se dá lépe zvládnout, když funguje komunikace. Nesmíme si však myslet, že když jsme s dětmi doteď nemluvili a najednou se rozhodneme to změnit, budeme s nadšením vyslyšeni.
Podle vyjádření psycholožky Michaely Vítečkové pro Novinky je „určitě dobré, pokud se rodiče co nejvíce s dětmi baví a zajímají se o jejich volný čas“. Dodala však, že „děti už v pubertě příliš nevychováme, dalo by se říci, že jde o období, kdy se musí začít přirozeně od rodičů oddělovat. Pokud děti přijmou rodičovské názory a hodnoty bez 'revize', pak se může stát, že v dospělosti žijí životem rodičů. Oddělují se až v období dospělosti, což není ideální“.
Podle psycholožky je podstatné, aby rodina byla pro dospívajícího bezpečným přístavem. Naše děti by, jak uvedla, měly mít možnost svěřit se a diskutovat o svých problémech. „Rodiče by měli projevit určitou dávku trpělivosti a vzpomenout si na svou pubertu. Koneckonců je možná také čas na revizi vlastních životních pravidel, mohou být přežitá,“ dodala Vítečková.
Snaha osamostatnit se
Samozřejmě to v některých případech není jednoduché i proto, že pro pubertální období je příznačná nevyzrálost postojů dospívajících. Pociťují snahu osamostatnit se a okázale neuznávají autority. Lze to ilustrovat na dvou případech. Klára (41) má šestnáctiletého syna. „Čekám, co přijde, protože zatím je fajn. Snaží se být vtipný, co si domluvíme, platí, a obecně je v pohodě,“ řekla Novinkám.
Druhá matka Alice (50) má se svým sedmnáctiletým potomkem jinou zkušenost. „Můj puberťák touží po nezávislosti a dospělosti. Má pocit, že jí dosáhne alkoholem a pokoutným kouřením marihuany. Sice spolu mluvíme, ale k ničemu kloudnému jsme se nedobrali.“ Oba kluci studují střední školu, jeden se ve volném čase věnuje atletice, druhý hraje už několikátým rokem na hudební nástroj. Takže se nedá říct, že by to v druhém případě bylo například nedostatkem zájmů.
Chlapci ani dívky to nemají v pubertě jednoduché. Podle psychoterapeutky Jany Březinové by se dalo říct, že „v dnešní době mají náctiletí, a především dívky, složitější dospívání, než jsme mívali my nebo naše babičky. Proto bychom se měli vrátit zpět do rodin a snažit se o to, aby měly dívky stále to bezpečné zázemí, kde se mohou svěřit, podělit o nové zkušenosti a kde se mohou za všech okolností poradit“.
Jak to bylo dříve
Puberta není výmyslem dnešní hektické doby. Odjakživa s ní zápolily děti i jejich rodiče. A například z devatenáctého století pochází označení pro pubertální hochy a dívky – klacek a žabka. Někdy jsou slyšet ještě dnes.
Rozdílné je ale vnímání dospívajících. V dnešní době se řeší všechno, dřív se ohledy na nikoho nebraly. Bezradnost, zmatek a úzkosti svého dospívání musel zvládnout každý sám. Výchova potomstva byla totiž diametrálně odlišná. City se totiž dětem neprojevovaly jako dnes. Mazlení bylo za odměnu a fyzické tresty byly běžné. Důsledně se totiž vyžadovala poslušnost. Ani to však nebyl dokonalý způsob výchovy a zvládání puberty. Ono se totiž při pohledu na minulost i současnost ukazuje, že nic se nemá přehánět. Chce to jen vydržet a mít pevné nervy.
