Střídavé péči lidstvo ještě nedorostlo

„Je to protéza nesrovnatelná se zdravou nohou,“ odpověděl na otázku, jaký je jeho názor na střídavou péči, psycholog Tomáš Novák, autor publikace Střídavá péče o dítě. Přitom právě on patří spíše do tábora příznivců a kontakt na něho je uveden na „prostřídavkovém“ portálu www.stridavka.cz. Jeho opakem je www.jedendomov.cz s vysloveně odmítavými postoji. Obsah portálů věrně ilustruje nesmiřitelnost obou táborů. Tedy i problém střídavé péče.

Pokud panuje mezi partnery shoda, nevadí, když je dítě někdy u mámy a jindy u táty. Jenže problém střídavé péče je právě v tom, že mezi rodiči shoda není, že jsou v konfliktu. Soud „střídavku“ nařídí na žádost jednoho z nich, téměř výhradně otce, a proti vůli druhého, většinou matky. Vzájemná zášť se tím ještě vyostří a bývalí partneři si pak účty vyřizují přes děti. Nesetkala jsem se ve svém okolí s kladným ohlasem na tento způsob řešení péče o děti po rozvodu. Pravda, nemluvila jsem s muži, soustředila jsem se na děti, které ve střídavé péči žijí nebo jí prošly, protože o ně by přece mělo jít především.

Zvykly si, ale svým dětem by to nikdy neudělaly, tak zněla nejpozitivnější z odpovědí. Přesto soudy, sociální pracovníci a z rodičů zejména otcové dál na střídavé péči trvají a dětí svěřených do střídavé péče obou rodičů rok od roku přibývá. Prý to jinde ve světě funguje, tak proč ne u nás. Psycholožka Markéta Kavale, která žila několik let ve Francii, však tvrdí, že s výjimkou Skandinávie jde i v ostatních západoevropských státech spíše o okrajové řešení.

O střídavou péči usilují téměř výhradně muži. Jenže proč, když ve valné většině nemají na děti čas. Vzhledem k pracovní vytíženosti se v jejich týdnu starají o potomky buď prarodiče, nové partnerky, nebo děti tráví celé dny v předškolních či školních zařízeních.

„Máme tu takové,“ potvrdila mi jedna z pedagožek. „Bývají tu ob týden, ale vždy po celou dobu provozu školky.“ Opravdu je záhada, proč řada takto velmi angažovaných mužů trvá na střídavé péči. Odborníci jsou navíc spíše skeptičtí, když se muž zcela angažuje ve prospěch dítěte a nevytváří si vlastní život. Velmi často je v něm v podobných případech obrovská nenávist vůči matce a dítě pak proti ní štve.

Důvodem naprostého oddání se dítěti může být i fakt, že muž pochopil, že jeho schopnost žít ve spokojeném partnerství je snížená. Dítě se pak stane jeho náhradní rodinou. Což může být i přínosné, ovšem za předpokladu, že se mu věnuje a nevidí v něm náhradu za partnera.

Střídavá péče velmi osvobodila ženy, ačkoli jsou to právě ony, kdo s ní často nesouhlasí. Muži, kteří o ni usilují, většinou počítají s tím, že se znovu ožení a o dítě se bude starat nová partnerka. Jenže doba se změnila. Pro dnešní mladé ženy ztrácí muž s dítětem ve střídavé péči na atraktivitě. Nechtějí investovat energii a čas do cizího dítěte. Nemají totiž jistotu, že partner, který se už jednou rozvedl, neopustí i je. Investují tedy raději do sebe, své kariéry, případně do svých dětí. „Jsem přesvědčena, že do pěti sedmi let na to muži budou muset zareagovat, nejspíš tím, že zájem o střídavou péči klesne, i když zcela nevymizí,“ tvrdí Magdalena Frouzová.

Původní myšlenka střídavé péče byla, že děti zůstávají ve svém prostředí a střídají se rodiče. Jenže ani tento model údajně moc nefunguje. Na začátku to nějaký čas může klapat, ale postupně, jak si rozvedení partneři začnou budovat nové životy, přicházejí konflikty. Problém může být nejen v novém partnerství, protože komu by se líbilo, aby jeho milý či milá trávili půlku měsíce v jiné rodině, ale i finanční. Uspořádání, kdy v původním bytě či domě zůstávají děti a rodiče si musí bez majetkového vypořádání pořídit další bydlení, je finančně náročné. Často si rodiče na období, kdy nejsou s dětmi, pronajmou místnost u známých a ve čtyřiceti se z nich stanou batůžkáři.

Zvláštní je, že dospělí model, kdy pendlují mezi dvěma domovy, vydrží většinou maximálně rok, ale děti to musí strpět léta. Problém střídavé péče však údajně není ani tak v tom, že děti pendlují, i když samozřejmě taky, ale roli hraje zejména již zmíněný konflikt, který rodiče většinou plně ovládne. Podle Magdaleny Frouzové není nic špatného na tom, když dítě je někdy jen s mámou a jindy jenom s tátou. Takto prý fungovaly bez problémů rodiny námořníků, vojáků nebo jiné, kde jeden z rodičů pracoval dlouhodobě v zahraničí.

Nebo když lidé tvoří pár, ale nebydlí spolu, tzv. mingles. Přesto spolu mohou vychovávat dítě, které nevnímá jako problém, že je buď u mámy, nebo u táty. Pokud není mezi rodiči konflikt, má za to, že tam všude je jeho domov. Stejně tak mu nevadí, když je o víkendu nebo o prázdninách u prarodičů. Druhý z rodičů je totiž neustále přítomný, byť ne fyzicky, je zpřítomňovaný. Mluví se o něm, dítě mu může kdykoli zavolat, rodiče si telefonují navzájem, baví se o dítěti, o tom, co prožili, kde byli.

Zatímco když je mezi rodiči konflikt, a ten je tam po rozvodu skoro vždycky, tak dítě ve chvíli, kdy je u jednoho z rodičů, musí zapomenout na polovinu svého života. O tom druhém se nesmí mluvit. „Když jsem byl u táty, nesměl jsem mámě ani zavolat,“ vypráví devítiletý Jakub, který nyní bydlí u prarodičů.

„Táta mi nedovoloval navštěvovat kroužky, které mi zaplatila máma. Mámu jsem zase naštval vyprávěním o výletě, na který jsme s tátou vyrazili. Když se mi u něj tak líbí, mám prý padat k němu. Dohodl jsem se s babičkou a dědou a teď bydlím u nich. Neměním školu, mám spoustu kamarádů a konečně jsem spokojený,“ dodává.

„V současné době, byť mají lidé určitý stupeň zralosti, nedorostli střídavé péči,“ tvrdí Magdalena Frouzová a na vysvětlenou dodává, že málokdo má v sobě tolik moudrosti a sebereflexe, aby připustil, že se na rozchodu taky nějak podepsal, že šlo o vývoj určitých událostí, aby to přijal, vyrovnal se s tím a snažil se vytvořit pro dítě v rámci vzniklé situace co nejharmoničtější prostředí.

”Já pak mám v poradně jakoby dva břehy,“ pokračuje odbornice. „Na jednom je rodič, který opravdu věří, že dělá pro své dítě to nejlepší, a na druhém zmučené, zneužívané a depresívní dítě, které si s tím převládajícím tokem – já to s tebou myslím dobře, dělám to jen pro tebe – neví rady. Nedokáže vyslovit, jak moc trpí, a tak si různě ubližuje, třeba nejí, nebo naopak přijímá víc potravy.“

„Táta na střídavé péči trval, i když mě jeho nová žena nesnášela a v době jeho nepřítomnosti šikanovala,“ vypráví dnes dvacetiletá Ema, která si po dosažení plnoletosti pronajala garsonku. „Sice jsem už na střední škole musela pracovat, ale stálo mi to za to,“ dodává s tím, že i máma měla nového partnera a ona si všude v podstatě připadala jako obtížný hmyz. „Měla jsem pocit, že nikam nepatřím, že se oba těší, až budu u toho druhého,“ tvrdí.

„Lidé obvykle nedělají zlé věci schválně,“ pokračuje Magdalena Frouzová, podle níž mají v sobě dokonce takový obraz, že konečně pořídí dítěti pořádnou rodinu. Jenže dobrý úmysl bohužel právě v tomto případě nemusí vyjít, ale taky může. „Znám lidi, kteří mi řekli, že je nový partner rodiče zachránil, protože dal rodině řád a věnoval se jim. Nakonec to leckdy bývá nejlepší rodič, byť není biologický.“

Častěji však s příchodem nových partnerů dochází k radikální změně fungování celého systému. Děti ve střídavé péči bývají vyhozeny z řádu, na který si pomalu zvykaly, a to už podruhé. Rodič, který zakládá novou rodinu, musí její provoz zharmonizovat a oběťmi jsou většinou děti z předešlého vztahu. Znamená to, že i když dětem střídavá péče často nevyhovuje, může je zranit, když se jeden z rodičů rozhodne, že ji zruší? „Ano může to tak být,“ říká psycholožka s tím, že hodně záleží na tom, proč k jejímu zrušení dojde.

„Mám teď v péči několik dětí, které byly dány do střídavé péče ve dvou třech letech, a to považuju za zločin,“ říká Magdalena Frouzová. „Ke mně se dostaly po pěti až deseti letech a jsou problémové na všechny strany.“ Podle jejích slov nemají vazbu ani na jednoho z rodičů, dovedou úžasně manipulovat, mají rozdělenou identitu, často nevědí nebo neumějí říct, co chtějí, protože byly naučeny mluvit vždy tak, jak se od nich očekávalo. „Když nemáte v pořádku identitu, sice se snadno seznamujete, ale dlouhodobé vztahy neumíte,“ dodává.

Pořád mi není úplně jasné, jaký je rozdíl mezi tím, když má otec nebo matka dítě ve středu a o víkendu, a mezi střídavou péčí. „V tom, že v prvním případě vnímá dítě svět jako celek. Jen je bohatší. Je to trochu, jako když jezdíte na chalupu. Líbí se vám tam, odpočinete si, ale doma tam nejste.“

Odborníky velmi chválenou publikaci Krizové situace v rodině očima dítěte napsal již zesnulý dětský psycholog Zdeněk Matějček. Kniha je v současné době rozebraná, ale v knihovně ji určitě najdete. Profesor Matějček nikdy nebyl příznivcem střídavé péče. Tvrdil, že mnohem lepší je, když dítě může být s otcem relativně dlouhou dobu, například o prázdninách nebo o prodlouženém víkendu, aby spolu skutečně něco prožili. Jde o to, aby byl s dítětem intenzívně v době, kdy na ně má čas. Aby v té chvíli tady byl jen pro dítě. To je podle Zdeňka Matějčka i oslovených psychologů pro děti mnohem přínosnější než střídavá péče.