Článek
Klid z Ilony Kaderové vyzařuje už na první pohled. A když začne vyprávět o tom, jak se dostala k netradiční profesi na neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, která zajišťuje veškerou péči o miminka tam narozená, také mluví tiše. Až nezvykle. Ale ztlumený, konejšivý hlas k její profesi patří. „Moje práce je hlavně o tom, aby byl na oddělení klid a žádné miminko neplakalo,“ vypráví mi.
O tom, že by jednou chtěla pracovat s dětmi, měla jasno už od malička. Její maminka byla zdravotní sestra a dlouhá léta byla zaměstnaná v kojeneckém ústavu.
„Maminka má moc hezký vztah k dětem. Mám ještě sestru a bratra, když kterýkoli z nás měl nějaké trápení, mohl za ní přijít a ona poradila, objala. To vždycky pomohlo,“ vypráví paní Kaderová, která prožila dětství v Nové Vsi u Dobřan.
Se svou devětašedesátiletou maminkou má hezký vztah doteď. „Bydlíme ve společném domě. A když jsem před lety zůstala po odchodu manžela na své dvě děti sama, často mi je hlídala,“ upřesňuje.
Ilona sice nešla úplně ve stopách své maminky, která je vystudovanou zdravotní sestrou, ale absolvovala ošetřovatelský kurz a je zároveň laktační poradkyní. V profesi své babičky se ale zhlédla její třiadvacetiletá dcera. Studuje střední zdravotnickou školu, po jejím absolvování by ráda pracovala právě na neonatologickém oddělení v nemocnici, takže ji inspirovala i maminčina láska k dětem.
V Česku jsou jen dvě
Chovací tetou, jak jí také někdy maminky z plzeňské porodnice říkávají, se Ilona Kaderová stala před více než sedmi lety. „Nejdříve jsem vypomáhala na zdejší dětské neurologii v době, kdy jedna ze sestřiček byla dlouhodobě nemocná. Poté, co se vrátila, mi z vedení nabídli, jestli bych nechtěla dělat právě chovací asistentku,“ vzpomíná. Na dětské pacienty byla tedy zvyklá a nová pracovní příležitost ji proto nadchla.
Nezalekla se ani toho, že se bude muset starat o miminka, jejichž váha v mnoha případech sotva překročí jeden kilogram. Váží tedy zhruba tolik jako litrová láhev vody nebo pytlík mouky.
„Když jsem tehdy nastupovala, jedna kamarádka se mě ptala, jestli se toho bojím. Odpověděla jsem, že ne. Naopak jsem měla zvláštní pocit, že jsem důležitá,“ ohlíží se.
Ilona Kaderová se stará o nedonošená miminka už bezmála osm let
Spolu s kolegyní, se kterou se v zaměstnání střídá a která se shodou okolností jmenuje rovněž Ilona, patří k českým raritám. V žádné jiné porodnici v Česku totiž podobné chovací dámy nemají. Předčasně nebo s nízkou porodní hmotností, jež je menší než 2500 gramů, se přitom rodí jedno z deseti dětí. V zahraničí je proto podobná služba již běžnou součástí prakticky každého neonatologického oddělení.
„Miminka po většinu dne leží v postýlce, některá jsou napojená na výživu. Chování nebo takzvané klokánkování jim dělá vyloženě dobře.“ Iloniným posláním je pokusit se alespoň částečně miminku nahradit ochranitelskou náruč maminky.
„Děti jsou u nás i několik měsíců. Některé ženy jsou navíc po porodu třeba dlouhodobě hospitalizované kvůli nějakým svým zdravotním problémům nebo mají doma starší dítě, takže tady prostě nemůžou být neustále,“ vypočítává důvody, proč maminky nejsou obvykle svým drobečkům v těžkých chvílích nablízku.
Pravá ruka sestřiček
Obvyklý pracovní den začíná Iloně kolem šesté ráno. Přesné úkoly, které je potřeba v následujících hodinách udělat, dostává většinou od dětských sestřiček. Ona je jakousi jejich pravou rukou. Společně se na jednotce intenzivní péče neonatologie průměrně starají zhruba o dvacítku nedonošených miminek, která leží ve vyhřívaných lůžkách.
Maminky většinou nemohou být se svými miminky v nemocnici celé týdny 24 hodin denně. Ilona jim pomáhá tím, že jejich nedonošená miminka chová, přebaluje je, ale také vozí na vyšetření.
„Děti vozím na kardiologická nebo sonografická vyšetření, přebaluji je a také je krmím,“ objasňuje další náplň své práce. Všeho nechává právě v momentě, kdy nějaké miminko začne plakat. „Jdu ho pochovat. Většinou u mě usne, jak mu je dobře. Miminko si přitom pokládám na hrudník, což ho spolehlivě zklidní. Cítí tlukot srdce a lidské teplo,“ prozrazuje tajemství, které zaručeně na drobotinu zabírá. A jak dlouho chlácholení trvá? To je prý různé. Někdy si malý pacient či pacientka vyžadují pár minut, jindy i celou hodinu, než se uklidní.
Ilona Kaderová říká, že útěchu a uklidnění kromě dětí potřebují také rodiče, hlavně maminky. Narození takhle malého dítěte je velmi stresující. Na ženu místo šťastné cesty z porodnice s milovaným potomkem čekají dlouhé týdny a měsíce psychického vypětí. Miminka na vyhřívaných lůžkách váží obvykle kolem dvou tisíc gramů, někdy i méně. Než však mnohé z nich dosáhnou téhle hmotnosti, musejí si často každé deka navíc těžce vybojovat. Samozřejmě spolu s lékaři a rodiči. Některá stráví týdny v inkubátorech na jednotce intenzivní a resuscitační péče. Nejmenší novorozenec v plzeňské porodnici měl jen o něco málo méně než půl kila.
Nejhezčí moment? Loučení!
„Pro rodiče je to hodně stresující. Maminky po porodu prožívají hormonální bouři a v takových chvílích si potřebují s někým promluvit – o rodině, o miminku a vůbec o věcech kolem dětí. Proto mnohdy funguji i jako kamarádka,“ popisuje svou další roli paní Ilona.
Nejhezčí chvíle v práci zažívá paradoxně v okamžiku, kdy se s malými pacienty a jejich rodiči loučí. „Nejlepší je samozřejmě moment, kdy je vše v pořádku a maminka si odnáší své miminko domů,“ ohlíží se.
Své povolání by, jak dodává, neměnila. Chodí do něj stále s nesmírnou chutí. „Když ty děti pak člověk vidí po letech, že jsou zdravé a že se jim daří, je to neuvěřitelný pocit,“ svěřuje se při pohledu na stěnu plnou fotek párů s miminky, která prošla plzeňským oddělením a její náručí.