Článek
Ti méně zdatní se začali věnovat chirurgii. A ti ještě méně úspěšní skončili v porodnictví. Tento obor už v Americe nechce nikdo dělat. Výška pojištění, které pokryje možné medicínské problémy, převyšuje možnost výdělku špičkových porodnických klinik. Každá třetí rodička v USA se totiž se svým porodníkem soudí.
Nejchytřejší z nejchytřejších pracují v lékařské genetice. Tam se sice občas vyskytne nepoznaná genetická vada, stává se to však výjimečně. Diagnostika vrozených vývojových vad dosáhla v posledních letech nebývalých úspěchů.
Moje porodnické zážitky staré i víc než čtyřicet let vypadají vedle dnešní praxe jako zkazky z doby národního obrození. Na porodním sále nás překvapily rozštěpové vady, v těhotenství jsme nepoznali třeba srostlá dvojčata, o poruchách močového a zažívacího ústrojí ani nemluvě.
Moje porodnické zážitky staré i víc než čtyřicet let vypadají vedle dnešní praxe jako zkazky z doby národního obrození.
Díky moderním vyšetřením se žena dozví o naprosté většině těchto vad už v raném těhotenství. Může se svobodně rozhodnout pro umělý potrat nebo pro to, že postižené dítě porodí.
Mnohé vady se také dají chirurgicky napravit. S mnohými je život docela dobře možný. Jiné jsou s ním neslučitelné.
Je hrdinství porodit postižené dítě?
Nedávno mne v tisku zaujal případ rodičů, kteří se rozhodli pro porod dítěte, u něhož byla v raném těhotenství zjištěna taková vada, s níž nikdy nebude moct chodit a mluvit. Ale ani se o sebe postarat.
V civilizovaném státě má matka plné právo takto postiženého jedince porodit. A bylo by nesmyslné jí ho jakkoliv upírat. Jiná věc je, že už po tři roky představuje pro ně samotné, pro jejich okolí, pro zdravotníky a celý sociální systém velkou zátěž. Zvláštní mi připadal postoj novinářky, která o tomto smutném případu natočila dokumentární film a matku v něm představuje jako hrdinku.
V porodnické praxi jsem v minulých, tzv. předultrazvukových, dobách přivedl na svět i tvory, kteří se člověku vůbec nepodobali. I tito jedinci měli právo na svůj život, byť jen několikahodinový.
Jako bývalý katolický ministrant jsem se v jednom případě dokonce ptal kněze, jestli chce tohoto tvorečka pokřtít. Pan farář svolil jen k podmíněné křtící formuli: „Jsi-li člověk, křtím tě…“ Pánbůh pak rozhodne, jaký genetický omyl způsobil a zda jde vůbec o člověka.
Pokud však lékaři poznají takovou vadu už v raném těhotenství, potom porod zmíněného jedince není v civilizované zemi žádným hrdinstvím. Také si říkám, jestli by autorka oslavného dokumentu dokázala rodičům pomáhat se stejným zaujetím, s jakým natočila svůj film.
