Programování lze kreativním způsobem naučit i školní děti

Silvie Zeman: V současné době je víceméně neexistující. Oba stupně základní školy mají hodinovou dotaci týdně, neexistuje už ale žádný rámec, nějaké nastavené minimum, co se mají žáci naučit. Některý vyučující se zaměří na Word a Excel, někdo jen řekne ‚Tak si tu sedněte a něco si tu dělejte‘. Je v tom ohromný rozdíl. V jiných vyspělých státech je programování, například v jazyku Scratch, v němž ho učíme i my, povinné už od první třídy.

Klára Štouračová: V porovnání se zahraničím je informatika v Česku dost podceňovaná. Na programování tu na hodinách prakticky nenarazíte, jsou to jen výjimky, kdy si ho schopnější učitel do výuky zařadí.

KŠ: Takové ambice určitě nemáme. (směje se) Chtěly jsme spolupracovat na takové úrovni, že bychom udělaly ukázkovou hodinu a předvedly učitelům, jakým způsobem to děláme my. Někteří učitelé by třeba i měli zájem s námi spolupracovat a naučit se náš způsob nebo žákům nabídnout rozšíření výuky informatiky.

SZ: To by probíhalo třeba formou odpoledních kroužků, aby tam vedle keramiky a hry na hudební nástroje měli i některé z digitálních dovedností. Jedno ze zásadních neporozumění spočívalo v důležitosti těchto dovedností. Když se vžijeme do situace učitele, tak je to někdo, kdo vystudoval pedagogickou fakultu a ve většině případů nepracoval nikde jinde než ve škole a toto prostředí nikdy neopustil. Proto je to pro něj hrozně abstraktní.

Podle zprávy České školní inspekce se učitel k počítači dostane maximálně jednou za den. Proto si ani nedovedou představit, jaké využití tyto dovednosti v budoucnu budou mít. Říkají si: ‚Na co děti potřebují rozvíjet digitální dovednosti nebo informatické myšlení?‘ To, že ho děti budou potřebovat v jakémkoliv oboru, oni zatím nevidí. To bychom právě chtěly změnit.

KŠ: Ono to souvisí i s tím, že učitelé zatím nedostali pořádnou možnost se v tomto směru rozvíjet sami. Částečně je to také jejich strach z neznáma, nemají prostředky, jak se k tomu dostat.

SZ: Navíc výuka neprobíhá úplně zábavnou formou, učitelé například berou jako nepřítele mobilní telefon, který děti při hodinách používají. Ale proč jsou děti na telefonu? Protože výuka neprobíhá aktivní formou. Nám se třeba od spuštění našich workshopů nestalo, že by děti byly jedinkrát na telefonu.

Učitelé by měli mít školení na to, jak telefon na hodinách využívat – už teď je spousta skvělých aplikací pro výuku s využitím mobilů. Stále to berou jako něco neznámého, co na hodinu informatiky nepatří.

KŠ: V našem kroužku už je výuka s mobily provázaná – děti si můžou stáhnout do mobilů to, co si naprogramovaly na počítači, a sdílet to se svými kamarády.

SZ: Telefony využíváme do různých projektů, děti se třeba nahrají na video a pak ho používají ve svém projektu nebo Scratchi. Například si nahrají záběry ve třídě a pak si je hned uploadují a zpracují je do projektu.

Nebo si během výuky nafotí snímky do mobilu a zanimují si příběh, jak jsou za počítačem nebo na lekci. V jedné třídě se žáci nahrávali, když někdo z nich prezentoval projekt, a pak si říkali, co by zlepšili a podobně. Je tedy více možností, jak mobil využít.

KŠ: To se asi nedá takhle úplně říct. Myslím si, že spousta učitelů jsou skvělí edukátoři a jdou do toho s nadšením. Faktorů, které tuto nepříznivou situaci zapříčiňují, je víc. Pedagogika u nás není zrovna prestižní povolání, pořád se u nás na tento obor nazírá jako na jeden z nejsnadnějších.

Také je to o tom, že u nás chybí koncepce, jak školství změnit. Už nestačí, aby se děti pořád něco biflovaly. Školám chybí ke zlepšení více schopných učitelů, kteří budou mít vhodný trénink, a také nástroje, na kterých by se děti učily hravou formou.

SZ: Jde opravdu o více faktorů, nedá se ukázat prstem na jeden, který by to zachránil. Samozřejmě existuje procento talentovaných lidí, pro které je učitelství vysněným povoláním, ale zbytek to dělá spíše pasivní formou, jde jim hlavně o to, aby splnili osnovy.

Děti informace potřebují především zasadit do kontextu, a ne se všechno učit nazpaměť – další informace si později najdou, důležité jsou pro ně hlavně souvislosti.

Je velký rozpor v tom, co se děje ve světě, kam směřujeme, a mezi tím, jakým způsobem se vyučuje. O změně se ale už začíná mluvit, např. že se do výuky zařadí právě programování.

SZ: Naše kurzy trvají šestnáct týdnů a jde o úvod do programování zábavnou formou. Děti nezahlcujeme složitým programovacím jazykem. Scratch, který na hodinách používáme, jsou programovací bloky a je to něco, co děti okamžitě chytne. Máme vyzkoušené, že nejvhodnější jsou pro děti od 8 do 12 let. Na konci první hodiny si už zvládnou vytvořit jednoduchý animovaný příběh.

Během základního kurzu porozumějí programování a na konci budou umět vytvořit svoji hru nebo projekt do školy. Navíc mají naši přidanou hodnotu, což jsou soft skills. Není to o tom, že se třicet dětí posadí za počítač, lektor jim něco zadá a neprobíhají žádné interakce. U nás je to vždy skupinka maximálně 10 dětí, máme tedy vysoce individuální přístup a na každou hodinu si lektor něco připravuje.

Třeba najde projekt, v němž je nějaká chyba, kvůli které to celé nefunguje, a děti musejí zjistit, proč to nejde a kriticky u toho přemýšlet. Nebo je rozřadí do skupinek a chce, aby každá skupinka přišla s nějakým řešením. Nabízíme také sobotní workshopy, teď jsme začaly s minirobůtky Ozoboty a pak máme 3D tisk a modelování.

KŠ: Dělaly jsme pro děti halloweenskou koledu, takzvané trick-or-treat. Děti měly za úkol s robůtkem dojít k domečkům namalovaným na papíře, u jednoho ho vždycky zastavit, otočit ho a pokračovat s ním k dalšímu domečku. Ozobot reaguje na čáry a barvy, pomocí barevných kódů plní různé pokyny.

Kódy kreslily samy děti. Dostaly předlohu, na které kódy robot reaguje, a podle toho ho pak mohly ovládat. De facto šlo o programování v praxi – tady je vidět spojení, jak se může programování dále využívat, jaký má přesah.

SZ: Na našich hodinách je spousta tvůrčích aktivit, děti si vystřihují, lepí obrázky…

KŠ: Je to dělané kreativní formou, aby si děti vyhrály. Ozobot je opravdu jednoduchý a dělá hned to, co mu děti ´řeknou´.

KŠ: Jednak se programuje jednoduše pomocí barevných papírků, takže se ani nemusí nic vytvářet na počítači. Pak lze programovat pomocí blokového jazyka Ozoblockly, který je Scratchi velmi podobný. V něm se dá programovat třeba to, aby se robot dostal z jednoho místa do druhého.

SZ: První verze našich workshopů je čistě off-line. Děti nepotřebují počítač, pouze papír, na který si kreslí kódy do předkreslených map. Na tomto workshopu jsme měly sedmileté děti, které na konci nechtěly odejít.

KŠ: Děti jsou najednou samy tvůrci. Samy to udělají, samy si to vyzkouší. Při programování se sice učí to samé, ve Scratchi je ale taková variabilita, že každý si ve výsledku tvoří svým vlastním způsobem a má svůj unikátní projekt.

SZ: Když poprvé vidíte, jak jste robotovi naprogramovali cestu, určili, kdy má zpomalit, kde má odbočit, tak je to skvělý pocit. Touto zábavnou a hravou formou to děláme mimo jiné proto, aby se do kurzu dostaly i děti, jejichž rodiče nejsou programátoři nebo obecně z technického prostředí. Většinou k tomu mají blízko děti, jejichž rodiče pracují v softwarových společnostech, děti k těmto činnostem odmalička vedou.

SZ: Zatím je to převážná většina. Mnozí z rodičů, kteří své děti na naše kurzy přihlásili, už o důležitosti digitálních dovedností vědí. Teď se snažíme rozšířit toto vědomí v širší populaci. Zatím se o tom tolik mezi lidmi nemluví, nečtou o tom. My si třeba myslíme, že pro dnešní děti už může být pozdě. Vyškolení lektorů nebo sehnání financí na vybavení škol potrvá ještě několik let.

SZ: My se zatím setkáváme spíše s rodiči, kteří o to zájem mají. Ti už tu důležitost chápou. Třeba nám zavolá maminka s tím, že má šikovné dítě, které má rádo počítače, matematiku a fyziku, a ve škole je od počítačů pořád odrazují a tyto děti považují za někoho divného. Rodiče se snažíme přesvědčit zábavnou formou kurzu – pak uvidí, že to není jen o tom, že by děti četly 75 minut něco v kódu, ale naopak jen část hodiny probíhá na počítači a část off-line.

SZ: Několik měsíců předtím, než jsme to celé spustily, jsme dělaly pilotní kurzy. Na nich jsme si ověřovaly, od jakého věku by bylo ideální začít, hlavně podle toho, kdy už děti dokážou udržet déle pozornost. Vyšlo nám, že nejlepší je to od 8 let, kdy už děti umějí psát a číst.

Pokud všechno půjde dobře, tak bychom se v budoucnu specializovaly i na pokročilejší kurzy pro starší děti. Ale jakýkoli další programovací jazyk, třeba HTML, staví na Scratchi. Ten je základem do všeho.

SZ: Náš cíl je projít s dětmi od 8 let třemi běhy Scratche. Potom se budou moci rozhodnout, co dál, jestli budou chtít na semestr navštěvovat robotiku, Python nebo něco jiného.

SZ: Scratch vyvinuli na Massachusettském technologickém institutu a dosud je zdarma. Existuje i česká nezpoplatněná verze, do níž se může kdokoliv přihlásit a začít tvořit. Jazyk používají převážně soukromé univerzity jako vstup do programování, jako základ ho tedy používají dospělí.

Neřekla bych, že je to tady hodně rozšířené, ale používá se právě proto, že se na Scratchi dobře pochopí samotné principy. Třeba na Slovensku, ale také v Estonsku, Finsku nebo Velké Británii, ho mají děti povinný už od 1. třídy.

SZ: Myslím, že první byla Velká Británie, a to je přibližně tři až čtyři roky nazpátek. Několik let se to objevovalo ve školách, pak to uzákonili.

SZ: Mix obojího. Pro nás je nejdůležitější, aby lektora bavilo děti učit a aby uměl kurzy vést poutavou formou, což v Česku není úplně standardem. V zahraničí je výuka, když to přeženu, skoro taková show, zatímco u nás je to takové předčítání.

Snažíme se zmobilizovat lektory, aby byli nadšení, přišli na hodinu s energií a měli to dobře připravené, což není úplně snadné. Víceméně je nám jedno, jestli je to zkušený lektor nebo zapálený učitel ze školy. Může to být také programátor, co má děti a pracuje na volné noze, nebo třeba student z ČVUT, který byl v zahraničí a zkusil si tento typ výuky.

SZ: Většinou přes známé, několik let se totiž pohybujeme v softwarových společnostech, kde rozhazujeme sítě. Dáváme také inzeráty do škol nebo na internetové portály. Také si prohlížíme profily na LinkedIn, a když se nám někdo zdá ideální, tak ho oslovíme.

SZ: Nešlo ani tak o porovnání informatiky, jako spíš přístupu ke studentům a dovedností, které jsou od nich požadovány. Jde třeba o kritické myšlení – v zahraničí neexistuje, že si sednete na přednášce a budete si něco zapisovat.

Je tam od vás vyžadována opravdu aktivní účast, abyste se zapojili do diskuze a vnášeli své názory a nápady. Každou hodinu studenti něco prezentují, diskutují, během semestru vytvářejí projekty. Toto my spojujeme do naší výuky.

KŠ: Ve Spojených státech jsem absolvovala magisterské studium a zažila tam velký důraz na profesionalitu. Snaží se tam o simulaci pracovního prostředí. Nejde tam o to, že dodáte narychlo prezentaci nebo že se ukážete jednou za semestr, naopak jde o konstantní spolupráci se všemi.

Česká univerzita mi pak připadala jako prodloužená střední škola, studenti z toho měli spíš zábavu. Možná je to částečně i tím, že u nás je vysokoškolské studium zatím zdarma a spousta studentů studuje třeba čtyři univerzity jenom proto, že za ně nemusí platit. Když si za to platíte, je to úplně jiný přístup, má to hodnotu a dáváte do toho maximum.

Je to skutečně velký rozdíl, hlavně co se týče nároků na studenty – není to jenom o tom, že si zajdou do knihovny pro jednu knížku a mají to v kapse. V zahraničí se hodnotí vystupování studentů, aktivní účast.

SZ: S Klárou nás podnítilo hlavně cestování, přišlo nám, že nám tu něco podobného chybí. Na zaměstnancích u nás ve firmě vidím, jaké se jim díky jejich dovednostem otevírají možnosti. Většinou na pohovory přijímám desítky až stovky zájemců a podmínky jsou pro ně neuvěřitelné. Myslím, že si je běžný člověk neumí představit.

Začala jsem pátrat po tom, kde se tito zaměstnanci jejich úlohy naučili, a zjistila jsem, že většinou se k oboru IT dostali náhodou. Dostaly jsme nápad začít děti učit už odmalička a přiblížit jim programování zábavnou formou, aby se pak samy mohly rozhodnout, jestli v něm chtějí pokračovat.

SZ: Asi je ještě moc brzo, uvidíme, jak to půjde. My do toho dáváme všechno, veškerý volný čas – víkendy, obědy, večery. Zatím kurzy financujeme samy, než se to překlopí a budou schopné nás uživit. To však bude ještě nějakou dobu trvat.

SZ: Třicet pět.

SZ: To je zajímavé, protože na začátku se nám hlásilo více dívek, z čehož jsme měly radost. To jsme oslavovaly každou přihlášku. Pak se to začalo klopit a v současnosti máme zhruba třetinu dívek. Je pro mě ale nepříjemné setkávat se s předsudky, že programování je pro kluky a holky si to neužijí.

Třeba přijde maminka a sdělí nám, že si tatínek přihlášené holčičky nepřeje, aby kurz navštěvovala. Ta si to doma musela prosadit, její otec totiž nechtěl, aby se pohybovala v takovémto prostředí. Něco podobného se stalo už několikrát.

Proč by si holčička nemohla programování ani vyzkoušet, aby zjistila, jestli ji to baví, nebo se radši bude věnovat něčemu jinému?

SZ: Já si myslím, že i za méně let. U programování rozvíjíte informatické myšlení, snažíte se porozumět principu, na jakém některé věci fungují. Vezměte si, jak se za tu dobu změnil náš obor HR, logistika, marketing, většina jeho absolventů musí umět spustit kampaň na Facebooku nebo Twitteru a ti, kteří to neumí, jsou z oboru de facto ‚vyšachováni‘. Absolventi těchto oborů už musejí rozumět automatizaci a celkově technologie ovládat.

SZ: Rozhodně. I lékaři musejí rozumět samotným přístrojům v nemocnici, jak fungují. Už nestačí je jenom používat.

KŠ: Je to nová forma gramotnosti. Nechceme, aby všichni byli programátoři, to vůbec ne, jde jen o další dovednost, kterou děti získávají.

SZ: Vždy říkáme, že stejně jako se děti učí matematiku, a nemusejí být ze všech matematičtí vědci, nebo se učí češtinu, a nemusejí být všichni spisovatelé nebo novináři, stejně tak budou potřebovat programování, které využijí v kterémkoli oboru.

SZ: Budou zasahovat do prakticky jakéhokoli oboru. Jsou různé prognózy, že 70 procent zaměstnání budou úplně nové pozice, které dnes ještě neexistují, dvacet procent současných povolání se výrazně promění a deset procent pozic zůstane víceméně tak, jak je známe nyní.

SZ: Konsenzus odborníků, kteří se dívají zpět na vývoj IT. Když se ohlédneme zhruba patnáct až dvacet let zpátky, asi si nikdo nedovedl představit, že v budoucnu bude existovat pozice PPC specialisty, který bude jen „naklikávat“ reklamy na Googlu či Facebooku.

Podívejte se na Facebook, který je na trhu třináct let, a jak změnil spoustu odvětví a mnoho lidí je na něm závislých. To samé Google – dovedete si představit neotevřít ho celý den? Většina z naší generace už ne. Odhady dokonce uvádějí, že současný vývoj byl pomalejší než ten, který nastane v budoucnu. Bude se zrychlovat.

SZ: Záleží na tom, k čemu by to chtěli využít. Jestli si to jen zkusit a pochopit to, nebo to opravdu používat. Rozhodně je dobré začít Scratchem, na něm zjistíte, jestli by vás to vůbec bavilo. Vytvořit na něm lze až 24 miliónů různých projektů, které lze posléze stáhnout a dál rozpracovávat.

Scratch jde bez poplatku spustit i bez registrace, a to zde. Pokud je to chytne a budou mít chuť se v něm dál rozvíjet, mohou se přihlásit na kurzy.