Proč nechat kluky vyplakat

„Studie za studií ukazuje, že kluci a dívky se liší některými částmi temperamentu, a jinými zase vůbec. Neliší se například v tom, jak jsou plaší, odvážní, vzteklí, smutní, šťastní nebo emotivní,“ vyjmenovává profesorka vývojové psychologie Christia Spears Brownová.

„Malí chlapci a dívky se neliší v tom, jak moc pláčou. Liší se v tom, jak lidé na jejich strach, smutek či pláč reagují,“ vysvětluje s tím, že mámy mluví o smutku a frustrujících zážitcích mnohem déle se svými dcerami než se syny. „Kluci jsou za ‚smutnění‘ a pláč častěji napomínáni,“ upozorňuje.

„Jedním z prvních kroků ve zdravém emočním vývoji je, aby chlapci i dívky akceptovali, že mají všechny emoce, včetně těch, které označujeme jako negativní,“ myslí si pedagožka a autorka Fiona Formanová. Patří tam smutek, zklamání, frustrace, obavy a také vztek.

„Jsou zcela normální a není třeba se jim vyhýbat, potlačovat je nebo se jich obávat.“ Spíš bychom děti měli učit, jak je poznat, prožít, pochopit a nenechat se jimi pohltit.

„Pláč je velice zdravý způsob, jak vyjádřit smutek a zklamání. Pokud budeme klukům říkat, aby nebrečeli, naučíme je, jak tyto emoce vypnout a potlačit. Nebo se jim začnou vyhýbat,“ myslí si Formanová s tím, že bychom jim měli naopak dodávat odvahu k jejich vyjádření. Na rodičích pak je, aby poznali, kdy jde o zdravé emoce, a kdy to dítě prostě ‚zkouší‘.

Studie z roku 2010 sledovala 426 chlapců na vyšším stupni a zkoumala, do jaké míry kluci preferovali stereotypní mužské kvality, jako je emoční stoicismus a fyzická drsnost v kontrastu se stereotypně ženskými kvalitami (emoční otevřenost, dobrá komunikace) a jakou roli to hrálo v jejich duševním dobrém bytí.

Výsledky ukázaly, že jak se kluci prokousávají adolescencí, tíhnou stále víc k přisvojování hypermaskulinních stereotypů. S výjimkou chlapců, kteří měli dobré vztahy s matkami – ti si nehráli na tvrďáky a byli emočně dostupní. Blízký vztah s otcem tento efekt neměl.

„Tyto detaily jsou důležité, protože počet sebevražd mužů začíná stoupat od jejich šestnáctého roku. Pokud to navíc spojíme se stoupajícím počtem depresí, vypadá jako očividné, že kluci, kteří jsou v kontaktu, budou schopni vyjádřit svůj vztek zdravějším a produktivnějším způsobem,“ vyvozuje doktorka Jennifer Koganová.

Špatný psychický stav se samozřejmě netýká jen dospívajících chlapců. Ovšem dívky, které nakonec vyrostou v ženy, zažívají zcela opačnou socializaci. „Je nám umožněno o svých pocitech mluvit a mluvit,“ upozorňuje Christia Spears Brownová na opačný stereotyp.

„Máme kamarádky, které s námi proberou každý negativní detail. Mámy sedí na rozích postelí svých dcer a probírají s nimi negativní zážitky.“

Na druhou stranu neschopnost potlačit negativní pocity a lpění na nich, což se projevuje více u dívek, psychickému zdraví také nepomáhají. „Tento proces se jmenuje ruminace,“ uvádí psycholožka. Jde o stav, ve kterém si negativní situaci stále promítáme – a pocity s ní spojené mohou vést k psychickým obtížím.

„Nechme kluky vyjádřit občas smutek, pokud ho tak cítí. Klidně ať se čas od času vypláčou. A říkejme našim dívkám, aby na smutku tolik nelpěly,“ radí Brownová.

Vývojoví psychologové se v zásadě shodnou na tom, že pokud děti poznají své emoce a je jim dovoleno v nich chvíli být, naučí se s nimi lépe pracovat. Autentický pláč je toho dokáže hodně naučit.

Samozřejmě neexistuje žádný manuál na to, jak dlouho se máme věnovat svému smutku a jak dlouho plakat. Jsme individuality a také máme různá životní období, někdy jsme prostě šťastní, jindy naopak.

V osmdesátých letech minulého století zkoumal četnost pláče biochemik William H. Frey a zjistil, že ženy pláčou 5,3krát za měsíc a muži 1,4krát. Nicméně toto platí (nebo platilo) pro západní kulturu.

Z průzkumu společnosti Hycosan Fresh z roku 2017 zase vyplývá, že ženy pláčou průměrně šestkrát do měsíce a muži o polovinu méně, třikrát. Často je u toho ale nikdo nevidí.

„Je škoda, že naše společnost není na plačící příliš připravená,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Andrea Hlubučková s tím, že mnohé jiné národy mají k pláči i k emocím otevřenější přístup. U nás jsou obecně společensky přijatelnými důvody plakat rozchod a smrt.

„Sem tam na pohřbu kultivovaně rohem kapesníčku utírat slzy, to se smí, ale pokud slzíte jindy, můžete narazit. Plakat se tedy rozhodně nemusí jen tehdy, když se rozejdete s partnerem nebo když vám někdo zemře,“ uzavírá.