Článek
„Mnoho lidí je přesvědčeno, že lenivost je prostě znak osobnosti,“ říká rodinná konzultantka a autorka Alyson Schaferová.
„Nicméně my, adlerovští psychologové, si myslíme, že lidé, tedy my všichni, používáme lenost jako prostředek k dosažení svých zájmů.“
Ale proč by tedy bylo dítě líné?
Co z toho bude mít?
„Řada psychických aktivit se děje v podvědomí. Což znamená, že vaše dítě neví, co ho k lenosti ,motivuje‘. Ale jako psycholožka si s dětmi můžu položit otázku, čeho jim toto chování pomůže dosáhnout.“
- Alibi pro to, aby nedostalo špatné hodnocení
I dítě se často snaží zachovat si tvář, a někdy dokonce tím, že je líné. Jako dospělí víme, že občas selžeme, i když dané věci věnujeme všechno úsilí, jež můžeme. Když něco zkusíme a selžeme, mohlo by to odhalit naše nedostatky a to, že jsme horší než ostatní. Lenost je tedy obrana před pocitem nedostatečnosti.
Dost dobrý rodič je lepší než ten perfektní
„Stejně jsem se ani neučil, takže to, že jsem dostal čtyřku, není tím, že jsem hloupý. Vždyť jsem se ani nepokoušel...“
Pokud se školák naopak opravdu připraví, ale dostane tři minus, budou všichni včetně něho samotného vědět, že mu třeba matematika vážně nejde.
- Pocit důležitosti
Negativní pozornost je taky pozornost, a když si dítěte dost nevšímáte v běžných situacích, může mu dělat dobře, že o něj náhle mají obavy rodiče i učitelé, nebo dokonce kamarádi ze sportovního kroužku.
Dítě je zkrátka tématem konverzace, takže se cítí důležité, vždyť se mu konečně věnuje tolik pozornosti. Všichni mluví o tom, jak by se mělo zlepšit a projevit víc snahy a životní energie.
Vděku se děti musí učit, bezohledné sobce z nich vychovají rodiče
- Chce přimět lidi, aby mu poskytovali servis
Vzpomeňte si na Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina. Tom neváhal vynaložit spoustu energie, aby přesvědčil ostatní děti, že natřít plot je ta největší zábava. Jistě, v té situaci byl chytřejší, kamarády dokonale převezl a sám se štětky ani nedotkl, protože to nadšeně udělali za něj. Projevil velkou kreativitu, a ještě nemusel fyzicky nic dělat. Vlastně ale kamarády zmanipuloval a těžil z toho.
V reálném životě to obvykle tak zábavné nebývá, faktem ale je, že se děti cítí důležité, když mohou někoho pověřit svými povinnostmi, případně je na něj hodit. Dává jim to i pocit moci a euforie, že se z něčeho tzv. vyzuly.
Do tohoto ranku spadá i případ, když si z blízkých dělají „chůvu“ - například maminka je musí ráno budit, i když už mohou vstávat samy, balit jim tašku do školy, uklízet za ně atd. atd.
Jak rozhýbat děti i rodiče? Inspirace na zábavné cvičení na doma i zahradu
Pozor na vnitřní vyčerpání
Ani nechuť k plnění školních povinností není vůbec nic výjimečného, je to doslova nekonečné téma. „Jednou jsem si udělal seznam nejčastějších rodičovských stížností,“ říká profesor psychologie Stuart Shanker s tím, že nej frekventovanější jsou nářky typu: Proč není syn či dcera lepší v matice, víc se nesnaží v dějepisu atd... „A moje oblíbená: Jak může bezmyšlenkovitě zaškrtávat odpovědi v testu a čekat, že mu to projde?“
Jak ale profesor upozorňuje, kromě výše zmíněných existuje ještě jedna příčina podobné laxnosti: „Tradičně se na takové chování díváme jako na problém motivace, čímž samozřejmě také je.“
Podplácením nebo nátlakem samozřejmě můžeme svého potomka donutit, aby se snažil dál a víc, ale dlouhodobě ho tak přehltíme.
Poukazuje na to, že soustředit se můžeme jen po určitou dobu. Pak přijde tzv. neúnosný stupeň a limbický systém si udělá přestávku, určitým způsobem se „zabrzdí“.
Podplácením nebo nátlakem samozřejmě můžeme svého potomka donutit, aby se snažil dál a víc, ale dlouhodobě ho tak přehltíme. „Je důležité rozeznat, zda jde o mentální lenost, nebo brždění limbického systému. Je opravdu velký rozdíl mezi dítětem, které je schopné se mentálně snažit, ale nezkusí to, a mezi dítětem, které už není schopné snažit se kvůli zabrždění limbického systému, “ dodává profesor Shanker.
Doba, kdy děti z vesnic byly fyzicky zdatnější než ty z měst, je pryč
Motivace zevnitř vs. závislost na pochvale
Ono se to pěkně řekne, že máme své děti správně motivovat a nezahlcovat je. Spousta rodičů ovšem ví, jak může být právě motivování vlastních dětí únavné a vyčerpávající.
Podle psycholožky Petry Detersové mohou být na škodu i pochvaly. A to zejména v případech, kdy dané cíle nepřijme dítě za své.
„Pokud se nám nedostává příležitostí budovat si svou motivaci zevnitř, může se z nás stát vlastně tak trochu ,závislák‘. Abychom získali skvělý pocit z úspěchu a vyplavily se nám hormony štěstí, potřebujeme, aby náš výkon někdo ocenil a dal mu hodnotu. Postupně se dostáváme do pasti, kdy se jen snažíme vyhovět - rodičům, učitelům, partnerům.“
I pro děti je tedy lepší, aby si našly vlastní důvody, proč se mají snažit. Koneckonců, věci, které budou muset s postupným dospíváním zvládat, budou stále náročnější.
„Kdo má nízké vědomí vlastní účinnosti (malou důvěru ve vlastní schopnosti a možnosti - pozn. red.), vzdává se řešení náročných úkolů mnohem rychleji, protože je vnímá jako osobní ohrožení. Spíše se věnuje překážkám a vlastnímu selhání než snaze úkol úspěšně dokončit,“ vysvětluje psycholožka s tím, že není ani nutné mít za sebou sérii neúspěchů, aby dítě uvěřilo, že příčinou nezdaru je nedostatek vlastních schopností.
Jak naučit sourozence spolu lépe vycházet
Jak tedy děti motivovat?
- Dejte jim časový rámec. Mnoho rodičů chce, aby děti něco udělaly hned. Řekněte třeba, že mají čas do tří, aby si pečlivě uklidily pokoj, prostě proto, že pevně dané uzávěrky pomáhají dodělat práci i vám v zaměstnání. Samozřejmě pak musíte být jako rodiče důslední.
- Zkuste to udělat zábavné. Pozitivní asociace sjakoukoliv činností může udělat divy. Zaúkolujte je tím, co jim jde, pusťte jejich oblíbenou hudbu, odlehčete situaci při učení vlastními vzpomínkami na trudná školní léta. Důležité je, abyste jim ukázali, že i při na první pohled nepříjemných činnostech může být dobrá nálada.
- Rozdělte komplikované úkoly na jednotlivé části. Když jde o náročný projekt nebo úkol, pomozte jim se strategií. Všichni máme tendence nepouštět se do něčeho, co se nám zdá příliš těžké. Pokud se ale budeme soustředit na jednotlivé kroky, je snadnější za to vzít a začít pracovat. Pomáhá také, když předtím dítě vyřeší nebo vykoná jednu dvě triviální úlohy - ztráta času je minimální, ale pocit radosti z úspěchu je pro další úsilí k nezaplacení.
Laxnost a apatie mohou mít i skryté vážné důvody
Jedna věc je zdravé dítě ve zdravém prostředí, které to prostě z nějakého důvodu na rodiče zkouší - jednoduše zjišťuje, co mu projde a co ne. K lenosti ale může mít v některých případech velice vážné důvody. Pamela Liová, autorka specializující se na rodičovství podložené vědeckými informacemi, sestavila žebříček medicínských a psychologických příčin takzvané „lenosti":
| Zdravotní příčiny |
- Skrytá porucha učení. Queenslandská univerzita v Austrálii ohodnotila dvacet dětí, které byly považované za líné, a sedmnáct z nich mělo nějakou formu potíží s učením nebo problémy s pozorností.
- ADHD. Hyperkinetická porucha nebo také porucha osobnosti je jednou z nejrozšířenějších poruch. Právě lidé, kteří jí trpí, mají potíže se soustředěním. Porucha může ovlivnit schopnost dítěte učit se a velmi oslabit jeho motivaci něco dělat.
- Problémy se spánkem. To, že se dítěti do ničeho nechce, může zapříčinit i nedostatek odpočinku. Spánek napomáhá i dlouhodobé paměti. Dítě může mít potíže se spánkem, protože se dívá na youtubová videa, hraje počítačové hry nebo si po síti píše s kamarády. Spánek negativně ovlivňuje i modré světlo, které vyzařují některé elektronické přístroje. Dalšími příčinami může být třeba spánková apnoe nebo jiná spánková porucha.
- Deprese. Jde o stav, který si s dětstvím typicky nespojujeme. Nicméně pokud dítě působí nejen líně, ale až apaticky, je možná dobré tuto možnost zvážit. Zejména pokud se lenost pojí s insomnií, tedy nespavostí, která je typickým příznakem deprese.
- Úzkost. Už nějakou dobu se mluví o její epidemii mezi mladými. Nevyhýbá se ani dětem. Také snižuje vnitřní motivaci, tedy tu nejlepší motivaci, díky které máme opravdovou chuť něco dělat a vlastně se na daný úkol těšíme.
- Zneužívání návykových látek. To se samozřejmě týká spíše starších dětí.
| Chybný přístup v rodině |
- Přílišná kontrola rodičů. Kromě biologických potřeb je autonomie tím nejsilnějším motivátorem. Děti, které jsou schopny učit se a fungovat samostatně a kterým je to dovoleno, jsou více motivované a jejich samostatná práce jim dodává pocit hodnoty. Rodič, který se snaží dávat pozor na všechny aspekty života svého dítěte, může nadělat víc škody než užitku.
- Napjatý vztah s rodiči. Pokud se dítě cítí ve vztahu s rodičem bezpečně a vztah je láskyplný, je to nejlepší prostředí. Je-li ale samotná existence v rodině frustrující a stresující, dítě to často vede k apatii.
- Nedostatek kompetence. Nikdo se necítí motivovaný ktomu, aby něco dělal, pokud nevěří, že to zvládne. Ať už proto, že ho rodiče podceňují, nebo ho obvykle k ničemu nepouštějí.
- Týrání dětí. Jde jak o zneužívání a zanedbávání, tak o fyzickou agresi a jiné formy týrání. V těchto případech se často objevují doma i ve škole problémy s chováním i špatné výsledky.
