Článek
Podle jedné ze zahraničních studií sebepoškozování postihuje 18 procent dívek a osm procent chlapců.
Nejčastějším důvodem dětských úzkostí a následného sebezraňování jsou podle odborníků neutěšené rodinné vztahy, rozvod a hádky rodičů, ale také sexuální zneužívání.
"Vedle rodinných problémů za úzkosti, deprese a sebepoškozování dětí mohou také násilné filmy, televize a bulvární tisk," tvrdí psychiatr Ivo Paclt z první lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dodává: "Obecně přibývá duševních poruch, protože společnost klade vysoké nároky na úspěch a výkon dětí i dospělých. Nelze opominout ale i biologické příčiny, tedy vrozené dispozice k duševním nemocem."
"Vedle rodinných problémů za úzkosti, deprese a sebepoškozování dětí mohou také násilné filmy, televize a bulvární tisk," tvrdí psychiatr Ivo Paclt z první lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dodává: "Obecně přibývá duševních poruch, protože společnost klade vysoké nároky na úspěch a výkon dětí i dospělých. Nelze opominout ale i biologické příčiny, tedy vrozené dispozice k duševním nemocem."
Sebepoškozování se objevuje nejvíce u starších dětí a dospívajících kolem 14. až 18. roku věku. Výjimkou ale není ani u mladších dětí či dospělých. Za určitou formu sebepoškozování se dá považovat i vědomé škodlivé pití alkoholu a užívání drog.
Sebepoškozování jako módní záležitost
Podle některých odborníků je sebezraňování dokonce módní záležitostí u určitých skupin mladých lidí. Na internetu se dají najít mnohé návody, jak si ublížit. Mladí lidé se na svých blozích svěřují s pocity úlevy, které jim řezání nebo pálení přináší.
"Jsou tam obrovské úzkosti, a ty děti je uvolňují tím, že se řežou. Když začne téct krev, tak všichni uvádějí, že se uvolní," vysvětluje ředitelka dětské psychiatrické léčebny v Opařanech na Táborsku Iva Hodková. Zajímavé prý ale je, že když jim personál ránu ošetřuje, tak to vnímají naopak jako velkou bolest.
"Jsou tam obrovské úzkosti, a ty děti je uvolňují tím, že se řežou. Když začne téct krev, tak všichni uvádějí, že se uvolní," vysvětluje ředitelka dětské psychiatrické léčebny v Opařanech na Táborsku Iva Hodková. Zajímavé prý ale je, že když jim personál ránu ošetřuje, tak to vnímají naopak jako velkou bolest.
Rodičům prý často dlouhodobé konání jejich potomka naprosto uniká. Třeba proto, že takové děti nosí výhradně dlouhé rukávy, nebo se s nimi rodiče tak málo vídají, že nemají čas nebezpečné tendence postřehnout.
Úzkosti a deprese, které doprovázejí sebezraňování, se podle Hodkové léčí především psychoterapií. Vhodná je rodinná terapie, ovšem ne vždy jsou rodiče ochotní se jí podrobit. V léčbě pomáhají také léky, například antidepresiva.
