Přehnaně ochranitelské rodičovství a jeho vliv na zdraví dětí

Rodiče, jejichž styl výchovy by se dal nazvat jako vrtulníkový či též helikoptérový, jsou jednoduše ti, kteří svou starostlivost a péči o potomky berou až moc vážně. Jsou stále nablízku, krouží kolem, a v případě potřeby ihned „přistanou“ a podají pomocnou ruku nebo vyřeší problém.

Na jednu stranu dokážou svému dítěti poskytnout velkou dávku podpory, na straně druhé jsou ale takoví rodiče příliš horliví a mají snahu vše řešit sami, aniž by samotnému dítěti poskytli dostatek prostoru na vlastní řešení a nezávislost.

Uvedená výchova pak dětem během dospívání, ale i v dospělosti, chystá nejednu past, kterou velmi nesnadno přeskakují, jak uvádí ve své knize o přehnaném rodičovství (How to Raise an Adult: Break Free of the Overparenting Trap and Prepare Your Kid for Success) bývala děkanka na Stanfordské univerzitě v USA Julie Lythcott-Haimsová.

Ta si během svého působení na Stanfordu všimla, že studenti, kteří si vedli výrazně lépe, byli vždy ti, kteří měli větší volnost a vyrůstali nezávisle, i když to znamenalo více modřin a boulí.

A pro ni překvapivě se také dozvěděla, že studenti, jejichž výsledky byly velmi špatné a mívali následně velké psychické problémy, vyrůstali s tzv. vrtulníkovými rodiči.

„Je jasné, že téměř každý rodič dělá spoustu věcí v dobrém úmyslu. Snaží se děti chránit a dát jim ten nejlepší život. Jenže neustálý dohled a kontrola to nejlepší rozhodně nepřinášejí,“ potvrzuje na svém blogu psycholožka Eva Glasrudová.

Zároveň představila čtyři body, jak vrtulníkoví rodiče ovlivňují tímto přístupem zdraví a chování svých dětí.

Děti potřebují nezávislost. Sílu, sebevědomí a charakter si vypěstují jen díky tomu, že samy prozkoumají svět a naučí se řešit věci ve svém okolí. Musí padnout, aby se naučily vstát.

Výzkum Elen Sandseterové, profesorky z norské Queen Maud University College, která se zaměřuje na vzdělávání v raném dětství, zjistil, že děti, které tráví více času objevováním, a to do věku devíti let, mají v dospělosti menší pravděpodobnost rozvoje úzkostí a problémů s odloučením.

Stejně tak děti, které se do věku devíti let například zranily při pádu z výšky, se v dospělosti méně bály výšek. Drobnější zranění a neúspěchy tak dětem ve skutečnosti dodávají sebevědomí. Učí je, jaké jsou jejich limity, možná rizika a jak být co nejvíce odolní.

Jak upozorňuje Eva Glasrudová, jen v USA vzrostla mezi lety 1980 a 1994 míra rozšíření astmatu mezi dětmi o 75 procent a počty alergií u dětí do pěti let o neuvěřitelných 160 procent. Jak vysvětluje americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), existuje „kritické postnatální období imunitní reakce, které je mnohdy narušeno příliš čistým domácím prostředím“.

Studie z roku 2014, publikovaná v Journal of Allergy and Clinical Immunology, zjistila, že švýcarské a německé děti, které žily na farmách, měly výrazně nižší riziko rozvoje alergií a astmatu.

Naproti tomu přehnaně ochranitelští rodiče často ve snaze udržet své děti v čistém prostředí úklid až přehánějí. Žádné smítko prachu, dezinfekce stále při ruce atd. Jenže právě „zdravé“ vystavení běžným nečistotám je to, co podporuje imunitní systém. Čím sterilnější prostředí, tím větší riziko nemocí a infekcí, když dítě vstoupí do skutečného světa mimo domov.

Nedostatek volnočasových dovedností je podle odborníků spojen s téměř každou špatnou věcí, která se v budoucnu může stát – depresemi, úzkostí, zneužíváním návykových látek, bolestmi zad, zažívacími problémy atd.

„Pokud máte pocit, že takové dovednosti získá dítě na nějakém tréninku, kde mu vedoucí či trenér říká, co má dělat, není to tak. Jde o hry a dovednosti, které bude rozvíjet dítě samotné, bez dohledu,“ popisuje Glasrudová.

Každý rodič, který neustále pomáhá a dohlíží na své dítě, ho naučí jedno – že nemusí nic řešit samo, protože tu je vždy rodič (nebo někdo jiný), kdo to udělá za něj. Jenže děti potřebují prostor a nezávislost, aby mohly rozvíjet sociální, emocionální a komunikační dovednosti. Nerodí se s nimi – ale mohou se je naučit. Pokud budou mít příležitost.

„Pokud jako rodič věříte, že uvedené dovednosti se dítě náhle a čarovně naučí, až odejde na střední či vysokou školu, tak se pletete. V dospělosti místo toho narazí na fakt, že neumí efektivně komunikovat s obtížným spolupracovníkem nebo šéfem. To a mnohé další jsou dovednosti, které se musí začít učit a poznávat v raném dětství,“ uzavírá psycholožka.