Článek
Poruchy příjmu potravy provázené podvýživou se vyskytují ve dvou formách:
- restriktivní - mentální anorexie (odmítání příjmu potravy),
- bulimické - mentální bulimie (záchvatovité přejídání a následné zvracení).
Při mentální anorexii dívky (občas i chlapci) netrpí ztrátou chuti, ale bojují s chutí a hladem. Nachází potěšení ve schopnosti kontrolovat se, zhubnout. Zatímco většina lidí se dokáže z dobrého jídla těšit, anorektičky prožívají ohrožení, úzkost a těmto pocitům se brání tím, že zesilují své kontrolující a silně omezující chování. Porušení sebekontroly jim přináší pocity viny, selhání, nenávisti k sobě.
Oproti tomu pacientky s mentální bulimií se neustálé zabývají jídlem - prožívají silnou touhu po jídle a přejídají se (výjimkou nejsou velké dávky během krátké doby, např. 20 minut). Vzápětí je však zachvátí silná obava "z výkrmného" účinku jídla a vyprovokují si zvracení, případně užívají léky na průjem. Období hladovění se střídá s přejídáním a pacientky se dostávají do bludného kruhu. Navíc 30 - 50 % dívek s mentální bulimií dříve trpělo mentální anorexií.
V posledních letech bohužel roste nejen anorexie u dívek v prepubertálním, pubertálním a adolescentním věku dívek a chlapců, ale také u dívek mladšího školního věku, což je mnohem nebezpečnější. U dívek a žen dosahuje anorexie asi 1 % v celé populaci. Bulimie má prevalenci 1 - 3 % a vyskytuje se spíše u pozdně adolescentních dívek a mladých žen. Prognóza onemocnění není jednoznačná - u 30 až 40 % pacientů potíže přetrvávají i po absolvování léčby, asi 1 % případů skončí sebevraždou, asi 6 % pacientů na následky onemocnění umírá.
Pro oba syndromy je typický strach z tloušťky a extrémní zaujetí vlastním tělem a jeho vzhledem.
Problémy s příjmem potravy se začínají projevovat v rodinném kontextu
Patologické jídelní návyky se začínají projevovat v rodinném kontextu v období dospívání dítěte. Osamostatňování od rodičů probíhá obtížněji u dětí, které byly v předchozím vývojovém období hodně přizpůsobivé. Dívky, u kterých se může rozvinout mentální anorexie, bývají poslušné, úspěšné v oblasti školní i zájmové, často usilují o dokonalost a jsou velmi zodpovědné. S rozvojem nemoci se dostávají se svými rodiči do konfliktů, často podvádí, ve spojitosti s jídlem lžou. Snahu druhých osob změnit jejich chování vnímají velmi špatně, reagují vzteky, lítostí a pocity viny. Rodiče tuto situaci často nedokážou pochopit. Dostávají se navzájem mezi sebou do konfliktů. Dívka je častěji vázaná na matku, otce spíše kritizuje. Oproti tomu dívky s mentální bulimií nebývají před onemocněním tak přizpůsobivé, ale mají též perfekcionistické rysy a jsou hodně závislé na hodnocení druhých - sledují, jak je ostatní vidí. Cení si svého sebeovládání, sebekontroly a když je poruší, trpí pocity viny.
Jaké vnější faktory mají vliv na vznik onemocnění?
Život dospívajících dívek je často provázen strachem z nadváhy a z nadměrného energetického příjmu. Spouštěcí mechanismy mohou přitom být docela nevinné: Například matka se před dcerou zmíní, že musí "zhubnout do plavek". Dívka se přidá, matka nevydrží, ale dcera pokračuje. Jindy je dívka ve třídě nejvyspělejší, zatímco ostatní ještě vypadají dětsky. Spolužáci se dívce začnou posmívat a problém může začít. Někdy stačí jen poznámka trenéra či učitele tělocviku "o tlustém pozadí", se kterým dívka nedokáže vyšplhat po tyči atd. Častým podnětem bývá srovnávání mezi sourozenci - např. pokud je v rodině "úspěšnější", lépe se prosazující sestra. Stačí, když se otec před dívkami zmíní: "Podívej se na Janu, jak je šikovná, ty jsi pomalá, celá máma, jen něco ujídat. Jsi už jako buřt!" Může se také stát, že dívka zhubne po nějaké delší chorobě (stačí i výrazná chřipka), ale tento stav se jí zalíbí natolik, že pokračuje v omezování jídla.
Spouštěcí mechanismy bychom tedy mohli shrnout takto: vývojové požadavky, osamostatňování se, hledání vlastní identity, přijmutí ženské role (včetně akceptace sexuality), narušené rodinné prostředí, ohrožení sebehodnocení, somatické onemocnění.
Nespokojenost se sebou, zaměření na vlastní tělo, sebeomezování, a s tím související dietní styl, vede v rovině somatické k vyhublosti, v rovině psychické k úzkostnému až depresivnímu chování, k patologickému zabývání se váhou, jídlem a svým tělem.
"V rovině vztahů se pacientky vzdalují od svých vrstevníků a připoutají se více k rodině, kde ale vznikají v souvislosti s jídlem konflikty. Je to začarovaný kruh, který potřebuje péči odborníků. Čím delší je prodleva mezi začátkem onemocnění a psychoterapií, tím závažnější je prognóza průběhu onemocnění", říká dětská psycholožka PhDr. Marie Nesrstová.
Základem úspěchu léčby je intenzivní psychoterapie.
Psycholog či psychiatr musí s pacientem navázat dobrý kontakt a postupně jej vést ke změně náhledu na sebe a své okolí. Pacientky jsou většinou hospitalizovány na dětských psychiatrických odděleních, ale v případě metabolického rozvratu vnitřního prostředí na pediatrických klinikách. Ošetřující personál musí být s touto problematikou seznámen a musí být důsledný v dohledu na pacientku. Internista vyloučí jinou příčinu onemocnění a zahájí program nutriční intervence. Závěrečné slovo v léčbě má opět psycholog či psychiatr, který nejen připraví pacienta k běžným životním podmínkám, ale vede k tomu i jeho rodinu. Rodina by měla být důsledná, měla by odstranit nesprávné návyky, které byly dosud zafixovány a podmínily rozvoj onemocnění.
