Poradna: Sourozenecká rivalita aneb Mami, tati, já bráchu se ségrou nechtěla

Když se narodila prvorozená dcera, dle vašich slov jste se jí velmi věnovala. To znamená, že si od vás zažila intenzivní péči. V touze být dobrou matkou jste si na sebe utvořila obrovský tlak. K tomu v době, kdy vaší nejstarší dcerce byly dva roky, přišla na svět dvojčátka. Myslím, že nikdo, kdo neměl najednou dvouleté dítě a dvojčátka, nepochopí situaci, jakou jste prožívala. V tu dobu jste musela zvládat rozdělit se hned třikrát. A vaše dcera tak prožila násobené sesazení z trůnu.

Vaše otázka, zda je možné, že se dcera nevyrovnala se sourozenci, je na místě. K tomu přibyla obrovská změna a tou je vstup do první třídy. Z mého pohledu dcera volá o pomoc a projevuje se to právě tím, co dělá.

Zkuste se vžít do situace malé dcerky, kdyby mohla to, co prožívá, napsat. Nabídnu vám takový pokus. Představte si, že dcerka umí psát a napíše dopis. „Mamí, tatí, haló, jsem tady. Už jsem sice školačka, velká holka jsem jenom v něčem. Sourozence jsem nechtěla, ale když už je mám, tak to nějak zvládnu. A někdy jsem ze společných blbin nadšená. Je to náročné, berou téměř všechnu pozornost mámy. A když už se mi máma věnuje, tak píšeme domácí úkol, pořád dokola procvičujeme, což mě unaví a stejně úkol nebude dokonalý. Aspoň jsem v tu chvíli s mámou! Jak já bych se s ní raději lechtala nebo parádila nebo si něco zahrála bez ségry a bráchy. Úkol možná zvládnu i sama. Ještě jsem to nezkoušela. V tom by mi máma mohla trochu věřit.

A že pořád žaluji, aspoň si mě máma nebo táta všimnou. Vlastně skoro všechno dělám, abych upoutala pozornost. A kdy to přestanu dělat? To zatím nevím, snad brzy, až se nabažím mámy. Pak se tak trochu přilepím na tátu, jupí to bude super, až mi umožní prožít nějaké dobrodružství. Tak a co potřebuji? Já potřebuji, aby máma i táta o mně přemýšleli jako o jejich velké holčičce, ne o všech třech dětech dohromady.

Chodím do školy a ráda bych převzala zodpovědnost za nějaký úkol (sama si nachystám pouzdro), úkol mi máma jenom zkontroluje a zbylý čas si zablbneme a pomazlíme, zvládnu udělat třeba svačinu a snídani a máma určitě ještě něco pomůže vymyslet, v čem mi věří. To je tak úžasný pocit, když mi rodiče věří, že něco zvládnu!

Potřebuji, ať mě máma oceňuje a neříkám jenom: „Úkol jsi napsala, ty jsi šikovná.” Za takové chválení se většinou naštvu. Místo toho, kdyby mi máma řekla: „Vidím, že máš takovou trpělivost, trénuješ písmenka a pak přepisuješ, nejsi unavená? Já myslím, že už to zvládneš rovnou do písanky, co ty na to?” a potom „Co by se ti teď líbilo se mnou dělat?”

Když trávíme společné víkendy, já a ségra s bráchou bychom chtěli vymýšlet program. Někdy bych chtěla trávit čas jenom s mámou v kuchyni a něco připravit.

Když už si hraji se ségrou a bráchou, kéž by nám dali rodiče možnost se i poprat a pohádat, to patří k sourozenecké lásce. A nedělali nám soudce. My to zvládneme a možná ani krev nepoteče. My se budeme mít rádi i bez toho, aniž by to rodiče po nás chtěli.

Nesnáším, když se mě máma ptá, proč jsem něco udělala. Vždyť já sama nevím. Kdyby mě raději jenom objala a byla v tu chvíli jenom se mnou. Nebo se mě zeptala, zda něco nepotřebuji, nebo co jsem zažila?

Být nejstarší není úplně lehké, rodiče si na mně spoustu věcí zkoušejí, protože jsem první. Zároveň jsem moc šťastná, že jsme tak velká rodina, akorát to neumím říct jinak.

Nechtějte být dobrou matkou, dobrou matkou už jste. Zajímáte se, reflektujete, chcete dělat něco jinak. A kdybyste byla z Prahy, můžete přijít na náš kurz Akademie rodičovství. Přeji hodně trpělivosti a síly.