Článek
| Dobrý den, píšu vám, protože mi začíná vadit, jak se doma neustále s dětmi dohadujeme kolem telefonů. Vlastně to už není dohadování, ale hádky, křičení, bouchání dveřmi. Hádáme se kvůli tomu i s manželem, hádky probíhají i s dětmi. Máme dvě děti, staršího Jirku, který jde na gympl, a maličkého tříletého Péťu. Jirka je věčně nasoslý na mobil. Dlouho jsem odolávala s nákupem drahého chytrého telefonu pro něj, ale přál si ho každé Vánoce, a tak ho od páté třídy má. Velmi rychle přestal dobrovolně chodit ven s klukama. Když přijdu do pokojíčku, pořád na něm něco dělá. Tvrdí, že si nehraje, ale že si píše s kamarádama. Pokusy mu telefon vzít se nedaří, stěžuje si, že je pak za blbečka, protože si všichni povídají přes telefon a nějaké ty jejich kanály. A to nechci, chci ať má kamarády.S malým Péťou je to ještě horší. Telefon znal téměř od svého narození, Jirka mu na něm pouštěl hýbající se obrázky a Petřík uměl telefon ovládat už asi od roku a půl. Tedy hru na něm. To nás s manželem zprvu fascinovalo, jak tak malé dítě umí rychle pochopit aplikace, když třeba já s nimi neumím moc zacházet dodnes. Bohužel Péťa si dnes neumí hrát jinak než s tabletem nebo telefonem. Když mu je nedám, dělá úplně strašný křik a jednou začínal dokonce i zvracet, jinak ho vždycky bolí bříško či hlavička a celou noc prokřičí. Poté to obvykle vzdám a telefon mu nakonec zase dám. Vím, že to není dobré, ale vůbec si s tím nevím rady. Manžel tomu vůbec nepřidá, protože když přijde z práce, chce mít pohodu a ne řešit uřvaného Petříka. To proto se hádám i s ním, protože mi říká, že je vychovávám špatně, ale on pro to nic nedělá a pak třeba Péťovi dá i svůj telefon. Jsem úplně bezradná a vůbec nevím, co mám dělat. Děkuju, Petra |
Důležité nastavení pravidel
Samy o sobě jsou informační technologie neutrální a je jen na nás, jak je uchopíme. Ekvivalentem může být obyčejný nůž. Je to výborný pomocník, se kterým můžeme krájet chléb, ale také může ublížit nebo zabít.
Podobné je to i s počítači, telefony, tablety či sociálními sítěmi. Můžeme je použít ke spoustě užitečných věcí, ale je třeba stanovit si nějaká pravidla. Bohužel neexistují žádná univerzální doporučení, která by platila pro všechny. Každý člověk je jiný, každá rodina je jiná a každá si hledá svou vlastní cestu.
Chtěl bych vás podpořit v hledání vašich pravidel a rád bych vám nabídl pár postřehů či doporučení.
První se týká nejmladšího syna Petříka. Už na začátku jsem přirovnal informační technologie k noži, a tak u toho zůstanu. Většina lidí se asi shodne, že nůž do rukou malých dětí nepatří. Prostě s ním ještě neumí. Budou se to muset naučit, nejlépe pod naším vedením a kontrolou. Stejné by to mělo být i s telefonem či tabletem. Kdy svěříme dítěti nůž, je v každé rodině individuální. To samé je asi i u telefonu. Sami musíme posoudit, zda už je to vhodné. Jestli není pro dítě důležitější věnovat se zatím jiným věcem, rozvíjet jiné dovednosti, nebo jestli už nastal ten správný čas. A je otázkou, kdy je správný čas na telefon. Mozek malého dítěte se v prvních letech bouřlivě vyvíjí, a to převážně ve spojitosti s tělesným rozvojem. Dítě potřebuje hodně pohybu a spoustu motorické činnosti, což mu telefon ani tablet nenabízí.
Píšete, že Petřík reaguje, pokud je mu odepřen mobil, křikem, zvracením a bolestmi břicha. V takovém případě bych doporučil vyhledání odborné pomoci. Pro Petříka se stal telefon tak důležitý, že jeho nepřítomnost v něm vzbuzuje velké emoce, které ve svém věku ještě nedokáže zpracovat. Tyto emoce zpracovává na tělesné úrovni. Pokud by se takový vzorec zpracování emocí zafixoval, může být spouštěčem pro různá tělesná onemocnění. Petr si s takovou situací ještě nedokáže sám poradit. Bude potřebovat podporu od celé rodiny. Tedy především od vás a vašeho manžela.
U staršího syna máte obavy, aby měl kamarády. Předpokládám, že myslíte, aby s nimi trávil víc času mimo virtuální svět. I zde bude asi třeba podpora z vaší strany. Prvním krokem by mělo být definování si času, který může Jirka na telefonu trávit. To samozřejmě platí jak pro telefon a tablet, tak pro počítač nebo televizi. Dítě by mělo vědět, že uvedenou činností může strávit denně jen určitý čas. Druhá strana mince je, jak vyplnit čas, který doteď dítě trávilo u počítače či telefonu. V tom bychom měli být dítěti nápomocni, a alespoň v počátku mu pomoci tento čas vyplnit jinou zajímavou aktivitou. Nemalou roli zde hraje i náš příklad. Pokud nás dítě vidí sedět u televize a každou chvilku kontrolovat telefon, nemůžeme se divit, že nás bude napodobovat.
Na závěr bych vás chtěl povzbudit ve snaze danou situaci řešit. Nastavit pravidla pro využívání informačních technologií není jednoduché, ale je to potřebné. A nebojte se, že se to možná nepodaří hned.
Terapeutické centrum Modré dveře, z.ú.
Pomáhá lidem, kteří se potýkají s těžkými životními situacemi, mají psychické onemocnění, případně prožívají krizi.
Podporuje děti od raného věku, přes dospívající až po seniory formou psychoterapií, psychodiagnostiky a pomoci s tím, jak se v životě zorientovat.
Pokud nemohou lidé do centra dojet ze závažných důvodů (např. onkologické onemocnění, duševní nemoc, tělesné postižení), jezdí odborníci z centra za nimi domů.
V Modrých dveřích pracují psychologové, terapeuti, sociální pracovníci, psychiatrické sestry a krizoví pracovníci.
Terapeutické centrum Modré dveře sídlí v Praze Hostivaři, v Říčanech a v Kostelci nad Černými lesy. Více na: http://www.modredvere.cz/
Řešíte doma podobný problém nebo vás trápí jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: terapeuticke.centrum@modredvere.cz.