Článek
| Mám dvě dcery 14 a 4 roky. S tou starší jsem žila dlouho sama, do jejích devíti let. S otcem se sice dcera stýkala, ale nechodila k němu ráda. Měli jsme s jejím otcem spory a dlouho se o ni u soudů přetahovali. Pak jsem potkala dalšího muže, na kterého začala dcera žárlit a žárlí dodnes. Dceři byl diagnostikován syndrom ADHD, porucha pozornosti, hyperaktivita a epilepsie. Jako malá byla motoricky nešikovná, začátek školní docházky byl pro mě na mrtvici. Při poměrně vysokém intelektu nebyla schopná dopoledne napsat úkol do školy...Druhá dcera (4 roky) je divoká, temperamentní a od kojeneckého věku uječená. Zvykla si se mnou komunikovat ječením, už od miminka jsem na její pláč reagovala nejlépe, poznala, že to funguje. Je motoricky šikovná, vydrží i u malování. Vůbec ale nechápu její potřebu ničit věci. Stále všechno dává do pusy a kouše. Hračky, oblečení, tužky... všechno, co se jí do pusy vejde. Když má nůžky, ostříhá si vlasy, rozstříhá šatičky... vůbec jí není líto věcí, které zničí. Se vším tříská, po hračkách šlape, skáče, počmárá je, okouše. Se sestrou poslední dobou lépe vycházejí, pro tu větší už začíná být parťák, menší ji kopíruje. Když velká neposlechne, malá také ne.Výchovy se účastní i můj partner, otec druhé dcery. Přestože se máme rádi, na výchově se příliš neshodneme. Pro každého z nás je důležité něco jiného, a tak i k různým věcem přistupujeme rozdílně. Stejně tak jako jejich babičky. Zatímco tchýně od holek vyžaduje absolutní poslušnost, moje matka je nechá dělat vše, co chtějí a mně ještě před nimi nadává, proč si vynucuji, aby mne poslouchaly.Občas mám pocit, že je vůbec nezvládám a vůbec neumím docílit toho, co po nich chci. Mám pocit, že je svým výchovným přístupem víc kazím, než rozvíjím. Potřebuji změnit svůj přístup k nim, abych na ně zbytečně neječela (stejně na to nereagují) a docílila toho, co od nich chci, v klidu a krátkém čase. |
S velkou pozorností jsem si přečetla váš dotaz a chci ocenit vaši úžasnou sebereflexi, která vám velmi pomůže na cestě ke změně.
Děti potřebují hranice. A také rodiče, kteří si věří. Jsou si ve své rodičovské roli jistí. To, že oba rodiče mají rozdílné přístupy k výchově, je pochopitelné. Každý jste jiná osobnost, vyrůstali jste v jiných rodinách (přesně jak píšete – otec má maminku, která vyžaduje absolutní poslušnost a vy maminku, která nechá děti dělat co chtějí) a měli jste jiné zážitky, zkušenosti.
Nevadí, když má máma i táta jiný přístup. Naopak, každý zastáváte v rodině jinou roli. Matky – mateřskou a otcové – otcovskou. Ta mateřská je více pečující, ta otcovská je více posouvající do života, otužující. Máma své děti nechává vyhrát, otec jim naopak nabízí model, že výhru si musí zasloužit, že musí máknout. Obojí je důležité.
| Rozdílný přístup obou rodičů v každodenních činnostech je pro dítě výhodou |
|---|
| Má více modelů, ze kterých si může vybírat. |
| Učí se, že lidé mají rozdílné názory – že jsme každý tak trochu jiný, a to je dobře. |
| A především se učí domlouvat s lidmi, kteří mají jiný názor. |
Na druhou stranu je fajn si s manželem sednout a společně se shodnout, jaké lidi chcete ze svých dcer vychovat. Jaké hodnoty mají mít, jestli je například vychováváte, aby žily svůj život, aby se dokázaly o sebe postarat, aby byly zodpovědné. Tady věřím, že se s manželem shodnete, pak to můžete komunikovat i s dcerami. Tím vytvoříte jednotný základ pro výchovu vašich dcer. Dalším krokem je naplňování těchto rodičovských vizí.
Píšete, že neumíte docílit toho, co po dcerách chcete. Obě neposlouchají, nedokážete být důsledná, potřebujete změnit svůj přístup, abyste na ně zbytečně neječela – stejně na to nereagují.
Vychovávat své děti jsme se naučili velmi přirozeně od svých rodičů. Modelem. Sociální učení nápodobou, provázené kladnými či zápornými emocemi, je nejmocnějším nástrojem učení. Stejně tak nyní jsme pro své děti modelem a od nás se učí komunikovat, vytvářejí si své výchovné vzorce pro další generaci, učí se od nás, jak jednáme s lidmi, jak se chováme ke svým partnerům atd. Přesně jak píšete – vaše dcera si s vámi zvykla komunikovat ječením. Křik a ječení je způsob komunikace, který viděla u vás nebo manžela.
Většinou křičíme na děti, protože se chceme vyhnout fyzickým trestům, ale nevíme, jak jinak reagovat, když dochází k porušování pravidel, dohod či ubližování. Otázka ale není, zda trestat či netrestat. Ale jak vymezovat hranice a postupovat při výchově či porušování norem.
Děti jsou agresivní. Naučili jsme je to. Trestat děti i sebe umíme. V manipulaci a vydírání jsme mistři. Většina z nás to zažila a většina z nás to i nadále schvaluje – je lepší jedna přes zadek než tisíce slov.
Největším rizikem trestů je přenášení mocenského modelu do dalších vztahů a nekonečných her, kdo z koho. Malé dítě nemá ještě tolik informací, aby pochopilo – bouchl jsem sestru či bratra – táta mi dá na zadek za trest a už to dělat nebudu. Naopak dítě z toho chápe, že tento model je v pořádku. Učí se modelem. Jenom je potřeba být dost velký (mít tu moc) jako táta. Donekonečna pak řešíme, že se sourozenci bouchají, že děti jsou agresivní i na rodiče či na děti na hřišti, řešíme šikanu – ano bouchají je proto, protože jsme je to naučili. Stejně jako se to vaše čtyřletá dcera naučila od vás - ječet na vás jako běžný způsob komunikace.
Ode zdi ke zdi
Nejběžnější cestou, ale ne funkční, jak se z toho dostat ven, je, že dětem vše povolíme, donekonečna vysvětlujeme a přesvědčujeme, až jsme z toho vyčerpaní. Na hřišti tak lze slyšet zoufalé maminky: „Půjdeme už prosím domů. Mamince se chce už moc moc na záchůdek. Miláčku prosííííím.“ Jdeme zkrátka až přes sebe. Vyhýbáme se konfrontacím. Nenastavujeme hranice. Výsledkem jsou děti, které mají problémy s autoritou, malí tyrani, kteří zažívají pocity nejistoty až frustrace z absence bezpečného a srozumitelného prostředí.
Velmi složitá situace je pro děti, když se jejich rodiče pohybují mezi jedním a druhým přístupem. Ode zdi ke zdi. Navíc velmi nepředvídatelně. Chvíli je vše povoleno a za nějaký čas dojdou rodiči nervy, síla i energie a začne křičet, hrozit, zakazovat, vyhrožovat, trestat…pak je mu to líto, omluví se a zase je vše povoleno.
Čím více je nejistý rodič a houpe se z jednoho přístupu k druhému, tím více je zmatené a nejisté dítě a zlobí a zlobí a zlobí, je divoké, ničí věci, špatně spí, počůrává se, vzteká se, dělá naschvály, vysmívá se rodičům do obličeje, provokuje, lže, krade, podvádí, je plačtivé, apatické atd. Je-li reakcí rodiče na jeho chování trest, přitvrdí i dítě - je více agresivní.
Děti potřebují hranice. Autoritu a respekt si ale nejde vynutit ani fyzickými tresty.
| Skutečnou cestou, jak z toho ven, je: |
|---|
| Uvědomit si, proč vlastně máme děti. |
| Reflektovat své výchovné vzorce. |
| Zamyslet se nad tím, jakého člověka chci ze svého dítěte vychovat. |
| Zapojit zdravý rozum – je třeba být důsledný a vymezovat dítěti hranice. K výchově je třeba přistupovat s vyvážeností zdravého rozumu a citu. |
| Jasně, jednoduše, otevřeně říkat, co po dětech chceme a proč to chceme. Přinášet smysl. Nevymýšlet složité konstrukce, jak to na ně ušít. Například: „V posteli budete nejpozději do 20.30 hodin, pokud ano, budu číst pohádku, později se pohádka nečte.“, „Nejhorší známky ve škole budou trojky (hranice). Jak toho dosáhneš? (cestu si hledá dítě)“, „S maminkou jsme se rozhodli, že budeš hrát tenis. Zkus si k tomu najít vztah, protože uděláme všechno pro to, abys byl dobrý.“ Vtip je v tom, že běžně toto děláme – rozhodneme se, že dítě bude chodit hrát tenis, ale otevřeně mu to neřekneme a snažíme se jej přesvědčovat, vyhrožovat, manipulovat, odměňovat, trestat…. zkrátka všelijak udržet u tenisu. Místo nefunkčních vzorců mu to prostě řekněte a buďte tu pro něj – kdyby potřebovalo pomoc. Pomozte mu uspět. |
| Být pro děti transparentní. |
| Nechávat na děti dopadnout přirozené důsledky chyb. Neřešit za ně. Pomoci jim zvládnout vlastní průšvihy. |
| Zapojit je do domácích prací. |
| Posilovat jejich sebeúctu a sebevědomí. |
| Najít si čas na děti a užívat si jej společně. Budujme vztahy se svými dětmi, které budou funkční nejen dnes, ale i v budoucnu. |
Řešíte doma podobný problém, nebo vás trápí jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.
Akademie rodičovství
Soukromá rodinná poradna, která pomáhá všem členům rodiny. Rodičům odlehčit od starostí a nejistot v jejich rodičovské roli, partnerům i jednotlivcům v jejich různorodých životních situacích, dětem s jejich dospíváním. Sdružuje odborníky, kteří rádi pomohou.
Vytváří a realizuje kurzy i semináře pro rodiče, individuální poradenství a konzultace, rodinnou terapii. Více na Akademie rodičovství.
