Článek
| Dobrý den, mé první a zatím jediné dceři bude letos 5 let. Je to šikovná holčička, je zábavná, chytrá, inteligentní a také hodná. Naše problémy s ní začaly před dvěma lety při nástupu do mateřské školy. Bylo toho na ni moc - přestěhovaly jsme se, našla jsem si nového partnera. Bylo jasné, že to pro ni nebude lehké. Zpočátku byla neurvalá, jako utržená z řetězů, chovala se k ostatním velice zle. Vše gradovalo - odmlouvání, manipulace, kousání, škrábání, kopání a dělání jiných naschválů. Paní učitelky se velice trpělivě snažily tomuto chování zabránit. Probíhala z jejich strany domluva, důslednost v omluvení se poškozenému dítěti, odvedení pozornosti jinou činností a vyústilo to až v trest separace (sezení mimo kolektiv dětí na pár minut). Nic ale nepomáhalo a stále nepomáhá. Dcera stále dětem ubližuje a nedávno mi i řekla, že ji to všechno mrzí, ale bití dětí se jí vlastně líbí. Psycholog usoudil, že je to normálně vyvíjející se dítě, ale také extrovert, tahoun a vůdčí typ s vysokým egem, který musí hrát neustále první housle. Jeho rada byla dodržení důslednosti a tím pádem snížení ega. Snažíme se dělat s partnerem maximum, ale nic nepomáhá. Bita doma není, naopak jsme jako buddhové a stále jí jen domlouváme a přesvědčujeme o tom, že to není hezké chování. Dáváme ji příklady a hledáme řešení. Teoreticky vždy ví, co přesně má dělat, ale do praxe to nepřevede. |
Milá maminko,
děkuji za důvěru a moc oceňuji, že hned na začátku dotazu píšete o dcerce velmi pozitivně. Ubližování druhým dětem, někdy i doma rodičům - boucháním, kousáním, štípáním se u dětí často objevuje kolem třech let, stejně jak tomu bylo u vaší dcery. Dítě si chce prosadit svoje a dá toho veškerou sílu. Bouchnutí, kopnutí, kousnutí je rychlou reakcí. Je to určité vypouštění agrese. Dcerka se teprve učí zpracovávat svoje emoce a vztek, že není po jejím. Je důležité jí nabídnout jiný způsob zpracování emoce než ubližování. Domlouvání a rozebírání situace většinou nepomůžou. Potřebujete vědět jak a dítě takovou situací provést. Například bouchání pěstí do polštáře, házení polštářem, mačkání papíru do koule a zahození, vydupání nožkama. Jak ve vzteku reagujete vy a přítel, kteří jste vzorem?
Pokud před vámi někoho holčička uhodí, velmi důrazně řekněte: „Možná Tě něco naštvalo, ale druhým neubližujeme a nebijeme je. Jak Ti můžu pomoct?“ (obejmout, nechat vyzuřit apod.) Nemusíte říkat nic víc. Důležité je, abyste reagovala pouze na chování dcerky (kousnutí, bouchnutí), a nehodnotila emoci - například, že se jí něco nelíbí. Svoji reakci může dcerka nakreslit, dát jí jméno a vymyslet, co s ní udělá. Např. papír zmačkat a vyhodit. Dcerce tak pomáháte uvědomit a změnit její reakce a zároveň říkáte, že emoce jsou v pořádku.
Mám hypotézu, že za ty dva roky, které uběhly, se z ubližování stal obrovský problém, který je stále živen domlouváním, zákazem, že to nebo ono nemá dcerka dělat. Zkuste o tom nemluvit. Užitečnější je velmi důrazně nastavit hranice, aby ve vás dcerka cítila sebejistotu.
Když to nefunguje, dělejte něco jiného
Čím více se snažíte dcerce domlouvat a přesvědčovat, tím chování dcerky změnit, tím více se utužuje. Moje nabídka je, ať přestanete dávat takovou pozornost dceřinému chování a více se zaměříte, jak jí zvětšovat prostor pro samostatnost.
Píšete, že dcerka je velmi sebevědomá a určitě je velmi schopná, ale uvnitř může cítit nejistotu. Za každým chováním dítěte je nějaká jeho potřeba. I dcerka svým chováním - ubližováním kamarádům - něco komunikuje. Vždyť sama jste psala, kolika změnami jste spolu prošly a potřeba bezpečí a jistoty je základní. Spíš podporujte její sebejistotu. Ten, kdo si váží sám sebe, druhému neublíží. O sebeúctě, hranicích, emocích si s rodiči povídáme na seminářích Akademierodicovstvi.cz
Jak podpořit sebeúctu?
Ať si vybere, s čím vám chce pomáhat. Tak, abyste ji nemusela opravovat, hodnotit. Důležité je ocenění! Může mít zodpovědnost za prostírání k jídlu, doplňování toaletního papíru, pomoc s vařením, třídit ponožky, dávat prádlo do pračky, věšet na sušák. V pěti letech zvládne 3 příspěvky pro rodinu úplně v pohodě a myslím, že i ráda. Je důležité, abyste se domluvily, co bude dělat, jak to bude vypadat, až to udělá, a co bude, když to nebude. K tomu je potřeba vaše důslednost. Když už něco řeknete, tak to splňte. Tím se tvoří mezi vámi důvěra a pocit bezpečí.
Pro sebeúctu dítěte je těžké, když slyší: „Na to jsi ještě malá, to nezvládneš. Počkej, já to udělám za tebe.“ A už vůbec ne, když něco sama udělá a vy byste to po ní opravila, aby to bylo podle vašich představ. Tím se může u dítěte vytvářet pasivní agresivita, která pak někde bouchne.
Prostor pro zodpovědnost dáte dcerce tím, že o svých věcech bude moct co nejčastěji rozhodovat sama: co si obleče, jak se učeše, vymyslí večeři, co si společně zahrajete, jak můžete prožít část odpoledne. Doma můžete podporovat spolupráci. Hrát společenské hry, u kterých si může vyzkoušet výhru i prohru.
Velkým pomocníkem může být váš přítel. Co myslíte, jaké místo zaujal ve světě dcerky? V jaké je roli - otcovské? Je v životě dcerky i biologický otec? Jaký vztah spolu mají? Dohromady si můžete povídat, v čem je s přítelem legrace, co se jí na něm nejvíce líbí, co by od něj chtěla naučit? Přítel může váš vztah vidět s nadhledem. Možná je i více důsledný. Dcerka potřebuje z vás i partnera cítit oporu, že víte, k jakým hodnotám ji chcete vychovat.
Akademie rodičovství
Soukromá rodinná poradna, která pomáhá všem členům rodiny. Rodičům odlehčit od starostí a nejistot v jejich rodičovské roli, partnerům i jednotlivcům v jejich různorodých životních situacích, dětem s jejich dospíváním. Sdružuje odborníky, kteří rádi pomohou.
Vytváří a realizuje kurzy i semináře pro rodiče, individuální poradenství a konzultace, rodinnou terapii. Více na Akademie rodičovství.
Věřím, že jsem vás inspirovala a něco vám přijde užitečné. Písemný dotaz bez kontextů nenahradí rozhovor. Kdykoliv se můžete ozvat, máme i Skype poradnu.
Na závěr si zkuste představit, jak jdete pro dcerku příště do školky a paní učitelka ji oceňuje, jak ostatním dětem pomáhala a spolupracovala. Radostné dny přeji, srdečně Iva
