Počítačové hry jako elektronický sport, kterým si lze přivydělat

Profesionálního hráče strategické válečné hry Call of Duty 4 Jana „paradoxe“ Duchoně potkávám i s jeho kamarády v pražském nákupním centru Harfa, kde připravují otevření gaming-roomu, tedy herny strategických her.

Vymysleli si projekt a chtějí zaplnit to, co považují za díru na českém trhu. V klubu plném počítačů budou pořádat místní i mezinárodní turnaje pro příznivce různých strategických her. „Většinou fungujete v týmu, který plní strategický úkol. Jednotlivé týmy soutěží proti sobě,“ vysvětluje Honza.

V klubu bude i bar, kde budou postávat příznivci a fanoušci elektronického sportu, kteří se přijdou podívat, jak to klukům a holkám jde, nebo budou chtít vidět své oblíbené hvězdy. „Bude tu padesát počítačů a herní konzoly.“

Honza je v začínajícím projektu, pro který kluci dlouho hledali investora, jedním z jednatelů. Kromě let strávených u počítače a zkušeností z mnoha mezinárodních turnajů do klubu přináší i své – v hráčské komunitě proslulé – jméno. Jen pár Čechů totiž patří stejně jako on mezi evropskou špičku. Přesto bere tenhle projekt jako možnost posunout se od monitoru dál.

Když si s kluky povídám, vidím opravdu spíš začínající podnikatele než stereotyp počítačového maniaka, který žije s mámou, uzavřel se do světa mimo realitu a nekomunikuje jinak než pomocí myši.

Honza mi se svými společníky oblečenými v dobře padnoucích košilích vysvětluje, jaký je jejich podnikatelský plán a obchodní záměr. „Takový gaming-room tu ještě není, chceme se přiblížit těm v zahraničí a pořádat i profesionální turnaje.“

Ptám se, jak se někdo může stát profesionálem ve „sportu“, který nemá žádnou ligu. „Musíte získat smlouvu s organizací, která sdružuje hráče. Popřípadě reprezentujete nějakou sponzorskou firmu.“

Tu pak musíte propagovat a starat se, aby vás bylo na prestižních závodech vidět s jejich logem na kšiltovce nebo tričku, a samozřejmě vyhrávat, což chce hodně zodpovědného tréninku. Však také Honza před závody, na kterých můžete získat finanční odměny, jako člen mezinárodního týmu řádně trénuje.

Jak to funguje? V Honzově případě si dva Holanďané a tři Češi sednou ke svým počítačům a setkají se ve virtuálním on-line světě. Že se jim daří, nepotvrzují jen četná umístění na zápasech, ale i celkově vyhraná částka blížící se k miliónu korun.

Dvaadvacetiletý mladík se k hraní dostal před necelými deseti lety a stejně jako většina profesionálů v tomto oboru zažíval největší úspěchy už jako teenager. „V době, kdy měli všichni ještě připojení přes telefonní linku dial-up, měl můj kamarád pevné, takže jsme hráli u něj. Pak jsem přesvědčil rodiče, aby mi ho taky pořídili.“

Pod přezdívkou „paradox“ se rychle dostal na špičku evropských žebříčků a je jedním z reprezentantů TCM-Gaming, britské společnosti sdružující právě profesionální hráče. Ty pod svými barvami posílá na různé turnaje.

Díky nim se Honza docela dost nacestoval, procvičil se v angličtině a (ať už on-line, nebo off-line) a poznal lidi z celého světa. „Je to fajn, když se jako teenager podíváte s kamarády třeba do Nizozemí, potkáte tam spoustu lidí z různých zemí a se stejným zájmem a ještě si jako bonus odvezete každý v kapse tisíc eur.“

„Jedna věc je, když chodíte hrát, jako když chodíte do práce, a druhá, co můžou hry přinést pro rozvoj dítěte,“ vysvětluje Ondřej Šteffl, ředitel a zakladatel společnosti Scio, která se zaměřuje na vzdělávací projekty. Jedním z nich jsou i internetové stránky jakouhru.cz.

Rodiče můžou na stránkách najít, jaká zábava u počítače by mohla jejich mladším i starším dětem pomoci v osobním rozvoji, ale stránky mapují i rizika – například se tu posuzuje množství a drsnost násilí nebo riziko vzniku závislosti na hře.

„Paušálně prohlásit počítačové hry za škodlivé, je něco podobného jako říct, že je škodlivá četba,“ tvrdí Šteffl a připomíná, že třeba za dob největší popularity rodokapsů je někteří lidé četli do „zblbnutí“ a nic jim to nepřinášelo. „Přesto je četba jako taková spíš prospěšná činnost.“

Stejně jako dobré knihy i dobré hry můžou být podle Šteffla pro uživatele opravdu přínosné a mohou je mnohému naučit. „Za nejpřínosnější považuji MMORPG hry (hry pro více hráčů, kde má každý z nich svou postavu – pozn. red.). Musí se tu sejít několik lidí a pracovat na společném úkolu.“

World Of Worldcraft nebo World Of Tanks by měly učit, jak spolupracovat, jak správně komunikovat, domluvit se na rozdělení úkolů, přijmout zodpovědnost, dávat pokyny nebo je naopak přijímat.

„Navíc se můžete spojit s lidmi z celého světa a tím pádem musíte komunikovat v angličtině. Můj syn hrál hru s člověkem z Austrálie a z Finska a kromě školy, kam chodil, je to důvod, proč mluví výborně anglicky,“ doplňuje Ondřej Šteffl.

I když některým rodičům trne úsměv na rtech při pomyšlení, že například ve World Of Tanks je spousta násilí, podle Šteffla jde spíš jen o kulisu, která pomáhá zábavně rozvíjet analytické myšlení, schopnost uvažovat nebo řešit problémy.

„Často mnohem lépe, než to dělá školní matematika. Děti chtějí přirozeně poznávat nové věci a také se nové věci učit. Pokud jim to nenabídne škola, hledají jinde. Důkazem je to, že firmy jako Hewlett Packard nebo Yahoo vyhledávají úspěšné hráče a nabízejí jim pozice vrcholových manažerů.“

O škodlivosti vysedávání u počítače se toho namluvilo a napsalo už spoustu. I tak si pomalu zvykáme na to, že dvouleté děti s přehledem ovládají tatínkův chytrý telefon a hledají v něm, co by je zajímalo a s čím by si mohly hrát.

„Rizika tu samozřejmě jsou, ale riziko vzniká i při přecházení ulice,“ myslí si Šteffl a dodává, že svého potomka to musíte naučit, stejně tak jako si s ním promluvit o nebezpečných faktorech čekajících ve virtuálním světě.

Probrat s ním, jaký je rozdíl mezi násilím ve hře a ve skutečnosti, nebo ohlídat rizika psychické závislosti. „Nic se nedá brát paušálně, nic neplatí pro všechny, ale existují desítky studií dělaných v USA, které plošnou škodlivost her vyvracejí.“

„Naučil jsem se například rychle se rozhodovat i v životních situacích, protože ve hře musíte udělat rychlá a správná rozhodnutí. Pak taky hodně jde o dobrý postřeh,“ vyjmenovává Erik Leštach, student gymnázia a mistr světa v TrackManii, tedy ve hře, která simuluje závody formulí.

Erik navíc zmiňuje, jak je důležité naučit se mít dobrou psychickou kondici. „Často záleží na milimetrech, abyste nenabourali, potřebujete být soustředění a nemůžou se vám klepat ruce.“ Kariéra letošního maturanta začala náhodou v teenagerovském věku spolu se zdravotními problémy.

„Nemohl jsem ze zdravotních důvodů sportovat, tím pádem jsem byl hodně doma a hodiny jsem trávil u počítače. Začal jsem závodit s jinými lidmi po internetu a uvědomil jsem si, že jsem v tom asi dobrý, “ vzpomíná na své začátky Erik, jehož snem bylo, a zřejmě ještě trochu je, jezdit v opravdových formulích. „Je to ale dost finančně náročné. Jezdit skutečnými auty bych si mohl jen stěží dovolit.“

Místo toho začal z Povážské Bystrice, kde bydlí, jezdit hlavně do Brna a Prahy a účastnit se závodů v tomto elektronickém sportu. „Různé skupiny mi začaly nabízet, že mi budou platit, abych hrál pod jejich hlavičkou, až jsem se dostal do českého týmu.“

To, že má pro hraní hry velký talent, se ukázalo opravdu rychle. Ve čtrnácti získal titul mistra republiky a od té doby pokračuje v kariéře a vyhrává jeden závod za druhým. Devatenáctiletý mladík hrající pod přezdívkou HakkiJunior dosáhl největšího úspěchu předloni, když se stal v internetovém sportu mistrem světa.

Štěstí se na něj usmálo ve chvíli, kdy ho oslovila jako zatím jediného evropského hráče firma RedBull a začala mu dělat sponzora. „Platí mi všechny turnaje od letenky přes ubytování a poplatky, takže jsem se podíval do Los Angeles, Itálie, jednou ročně jezdím reprezentovat do Francie a často do Švýcarska. A pokud Hakki svůj rozpočet nevyčerpá, na konci mu firma zbytek vyplatí. A když RedBull dobře reprezentuje, dostává na konci roku i finanční odměny…