Petra s transplantovaným srdcem považuje svou dceru za velký zázrak

„Lucinka právě usnula,“ říká ztišeným hlasem paní Petra, když nás vítá ve dveřích svého horažďovického bytu. Sotva se usadíme v útulném obývacím pokoji, z ložnice vyjde její pětatřicetiletý přítel Miroslav se spícím miminkem. Petra se hned na děvčátko zabalené do bílé zavinovačky s láskou usměje. Nemůže ze své dcerky, narozené 8. července v pražské porodnici U sv. Apolináře, spustit oči.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se nám to podařilo,“ kroutí hlavou mladá žena. Když jí totiž lékaři v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) před dvěma a půl roku transplantovali srdce, těhotenství jí nedoporučili. Proto se Petra smířila s tím, že vlastní dítě mít nebude. Osud tomu však chtěl jinak. A šťastná maminka teď při pohledu na svého potomka hovoří o třetím zázraku, který ji v životě potkal.

První zázrak? „Když mi bylo osm, šla jsem k dětské lékařce na injekci. Sestřička mi ji píchla a poslala mě znovu za dveře, kde jsem měla půl hodiny počkat kvůli reakci na lék. Doktorka spěchala někam na svatbu, tak mezitím odešla. A já se začala dusit. Pamatuju si akorát, jak jsem mamce řekla, že se mi chce zvracet. Zbytek už znám jen z vyprávění. Mamka běžela za sestřičkou, která ale nemohla najít kyslík.

Vzbudila jsem se v houkající sanitce. Prý jsem byla patnáct minut bez života. Tak je zázrak, že mě oživili,“ vybavuje si otřesný zážitek Petra.

Dál vzpomíná, že už jako malá se hodně zadýchávala. Lékaři si mysleli, že má astma. Prášky, které jí předepsali, ale nezabíraly. Ve dvanácti letech ji doktoři poslali do Českých Budějovic na EKG. „Tam zachytili nějakou jinou křivku.“

Hypertrofická kardiomyopatie, zněl verdikt odborníků. „Laicky řečeno jde o onemocnění srdečního svalu. Nefunguje tak, jak by měl. A jeho funkčnost se neustále zhoršuje, až může dojít k úplnému odumření,“ vysvětluje dnes Petra. „Tato choroba může být dědičná, což ale doktoři v mém případě nezjistili. Takže jsem nejspíš musela kdysi přechodit zánět srdečního svalu,“ krčí rameny.

Jenže tenkrát o své nemoci nevěděla zhola nic. Takže se ani nijak nestrachovala. Zato její maminka krutou pravdu snášela hůř. „Byla vyřízená. Pořád mě napomínala slovy: Dávej na sebe pozor, víš, že jsi nemocná. Tamhle nechoď… Tohle nedělej… Taťka byl z toho taky špatný, ale choval se ke mně, jako by mi nic nebylo, což bylo pro mě lepší.“

Petra vypráví, že spolužáci na základní škole o její nemoci věděli. „Byli skvělí. Chovali se ke mně dobře,“ usmívá se. Ona jim záviděla, že běhají, chodí na tělocvik, jezdí se školou na výlety. Petra nic z toho nemohla. „To víte, že mě to mrzelo,“ posteskne si.

Základní školu dostudovala. Další vzdělávání už ale pro ni nepřicházelo v úvahu. „Nemohla jsem nikam dojíždět. Nedalo se to.“ V osmnácti dostala invalidní důchod. „Co jsem dělala? No nic. A léta utíkala,“ smutně se usměje. Všechny dny pro ni byly stejné. Ráno vstala, šla se na chvilku projít ven. „Toho jsem ale měla brzy dost, tak jsem se vrátila. Ani jsem moc nejedla. Jen samá lehká jídla - ovoce, zeleninu, ryby. Protože když se mi trochu naplnil žaludek, zase se mi špatně dýchalo.“

Po obědě už byla natolik unavená, že si musela jít lehnout. „To bylo hrozný. Hrozný,“ opakuje. „Byla jsem chodící mrtvola!“

Zhruba do věku třiadvaceti let byl její stav jakžtakž stabilizovaný. Pak se ale nemoc začala zhoršovat. „Zadýchávala jsem se i na rovině, neustále mi promodrávaly prsty na rukou, nohou, i rty. Pan doktor ze Strakonic mi na to jen řekl, že s tím teď nejde nic dělat. Prý až tak za pět let, kdy už nebudu moci vůbec nic, jen ležet, by mě poslal do Prahy, do IKEM.“

Petra byla zoufalá. Když jí bylo sedmadvacet, viděla v televizi dokument o přednostovi kardiocentra IKEM Janu Pirkovi. Hned zkontaktovala svou kamarádku, která se provdala do Prahy, jestli by se na klinice zeptala, zda by ji vyšetřili.

„Neměla jsem co ztratit. Říkala jsem si, že buď to dopadne dobře, nebo…“ odmlčí se. „Víte, já před sebou neměla už nic. V těch dvanácti mi doktoři řekli, že mi dávají šanci asi do sedmnácti let. Pět let života jsem měla před sebou…! No, a když jsem se sama začala zajímat o IKEM, už jsem vlastně několik let přesluhovala,“ směje se dnes už Petra.

Kamarádka jí zavolala dobrou zprávu. „Řekli, že bych měla mít doporučení, ale když si prý napíšu žádost, vyšetří mě. Hned jsem ji sesmolila a připojila k ní diagnózu, kterou jsem měla od svých lékařů. Další týden mi přišla pozvánka, že se mám urychleně dostavit. Zhrozili se, prý jsem už dávno měla být na čekací listině.“

V září 2007 jela Petra do Prahy na první vyšetření. O rok později, prvního prosince, jí v devět hodin ráno z kliniky zavolali, že pro ni mají dárce. „Byla jsem z toho vyplašená. Hned jsem začala lítat po bytě a rychle se balit. V tom spěchu jsem honem nevěděla, co si mám s sebou vzít. Do Prahy mě odvezla sanitka. Okamžitě mě vzali na sál. Bylo to rychlé. Ani jsem nestačila nad ničím přemýšlet,“ vybavuje si Petra ty okamžiky. Transplantaci považuje za druhý zázrak.

První věc, kterou si pamatuje, když se probrala z narkózy, bylo, že se jí dobře dýchalo. A že srdíčko pěkně bušilo. „O dárci vím jen to, že to byla sedmadvacetiletá slečna. Víc mi neřekli.“

Petře s novým srdcem začal i nový život. „Začala jsem doma uklízet, chodit na delší procházky. Najednou jsem i v pohodě vyběhla osm poschodí.“ Jediné, co jí připomínalo cizí orgán v těle, bylo devět druhů léků, které jí lékaři naordinovali.

Před rokem a půl se přes internet seznámila s o šest let starším Mirkem. Dali se dohromady a začali spolu žít v Horažďovicích. „Náš první společný výlet byl na zámek Hluboká. Potom jsme spolu jeli na Červenou Lhotu, do Jindřichova Hradce.“ Mirek ji doplňuje: „A taky na hrad Rabí, Kašperk…“

Na jedné ze svých pravidelných kontrol v IKEM se Petra zeptala paní doktorky, zda by nevadilo, kdyby otěhotněla. „Myslela jsem, že když jsem relativně zdravá, že by to šlo.“ Nesetkala se s pozitivní odpovědí. S partnerem se proto dohodli, že by si tak za dva tři roky dítě adoptovali.

Jednoho dne se jí ale udělalo zle od žaludku. „Myslela jsem si, že mám střevní chřipku. Nepředpokládali jsme, že bych byla těhotná.“ Když ale nevolnosti neustávaly, udělala si těhotenský test. Byl pozitivní. Nechtěla tomu věřit. Druhý den ráno test zopakovala. Opět pozitivní. „Zavolala jsem paní doktorce do Prahy a ta mi řekla, jaké léky mám vysadit. Z devíti druhů mi to snížila na tři. Řekla mi ale, že vzhledem k léčbě nemám moc počítat s tím, že bych dítě donosila.“

Přerušení těhotenství Petra i Mirek okamžitě zavrhli. Dohodli se, že to risknou. „Věřila jsem, že všechno dobře dopadne.“ Graviditu snášela dobře. Osm měsíců dojížděla každých čtrnáct dní do IKEM, kde se o ni staral celý tým lékařů pod vedením kardioložky Markéty Hegarové a gynekologa Josefa Cindra. Devátý měsíc ji měl v péči docent Antonín Pařízek, vedoucí lékař porodního sálu v porodnici U sv. Apolináře.

Poslední týdny se už Petra nemohla dočkat, až dcerka přijde na svět. Zajímalo ji hlavně, jak bude vypadat. Porodila císařským řezem, čtrnáct dnů před plánovaným termínem. A stala se tak první ženou s transplantovaným srdcem, která u nás na svět přivedla miminko.

„To považuju za třetí zázrak. Asi nade mnou musí někdo držet ochrannou ruku. Doufám však, že to zlé jsem si už vybrala a teď mě čekají jen samé hezké věci,“ říká Petra s tím, že po mateřské by si chtěla dodělat maturitu na Střední škole sociálně správní v Sušici. „Věřím, že pak taky začnu někde pracovat,“ dodává šťastná maminka.

Ve spolupráci s IKEM jsme v našem perinatologickém centru porodili více než čtyřicet žen, které měly transplantovaný jeden nebo dokonce více orgánů. Zprvu se nejčastěji jednalo o ženy s transplantovanou ledvinou. Později rodily ženy po transplantaci jater a slinivky břišní. Úspěšně skončila těhotenství i u žen po kombinaci transplantovaných orgánů, jako ledvina a slinivka, ledvina a játra. Některé ženy porodily již dokonce i více dětí.

Tyto počty a výsledky těhotenství u žen s transplantovanými orgány nás řadí mezi největší centra tohoto druhu v Evropě. Teprve na základě nabytých zkušeností jsme se odhodlali k prenatální péči u vysoce rizikové ženy s transplantovaným srdcem.

Těhotenství fyziologicky představuje pro ženu velkou zátěž, zvláště pak pro kardiovaskulární aparát. Zde jsou nejvyšší nároky kladeny právě na srdce. Téměř o čtyřicet procent stoupne u matky na konci těhotenství objem krve. Srdce coby pumpa musí tento objem přečerpávat, aby byl zajištěn průtok krve dělohou a placentou, respektive výživa plodu.

Kvalita kardiovaskulárního aparátu zásadním způsobem rozhoduje o průběhu těhotenství a nakonec i porodu. Vlivem těhotenských změn může transplantovaný orgán selhat. Ledvinu, játra i slinivku lze dnešními technologiemi na určitou dobu nahradit, ale selhání srdce představuje pro těhotnou ženu téměř jistou smrt. Tím se těhotenství s transplantovaným srdcem zásadně odlišuje.

U porodu se nároky na myokard ještě mnohonásobně zvyšují. Hrozí riziko, že ne zcela zdravé srdce začne selhávat, což může rodící ženu ohrozit dokonce na životě. V těchto případech je z hlediska myokardu výhodnější volit císařský řez, ale ani tento operační porod není bez rizika. V prvé řadě je nutná těsná spolupráce s anesteziologem, který musí zvolit správný druh a pro myokard šetrný způsob znecitlivění.

Anesteziolog i během operace bedlivě monitoruje srdeční činnost. Ovšem u žen s nemocným srdcem je rizikové i časné pooperační období. Po porodu dítěte a placenty se poměrně naráz vyplaví z dělohy velký objem krve, čímž vzniká nebezpečí selhání srdce z důvodu jeho náhlého přetížení. Proto je nutné činnost srdce monitorovat i v poporodním období, je třeba pečlivý pooperační dohled erudovaným kardiologem. Bez dokonalé týmové spolupráce odborníků mnoha oborů není zaručen perinatologický úspěch, to znamená spokojená matka a zdravé dítě.