Pět archetypů zraněného dítěte

Každý z nás se rodíme s jedinečnou směsí charakterových rysů, vlastností a schopností, s jakousi vlastní esencí, ryzí identitou, která je postupně během dětství ovlivňována a formována vnějším prostředím, zejména výchovou a interakcemi s širším okolím. Zlomové je v tomto směru období od početí do sedmi let věku.

Od svého nejbližšího okolí přejímáme pravidla vzájemného soužití i socializaci, která je nezbytná pro naše přežití ve společnosti. V situacích, kdy nám ale pečující osoby nedokázaly z různých důvodů dát to, co by uspokojilo naše dětské potřeby (a to např. projevením pozornosti, lásky, dodáním pocitů bezpečí a jistoty), či nás dokonce týraly či zneužívaly, nemohli jsme dokončit úkoly jednotlivých vývojových fází a ty v nás zůstaly zablokovány.

A právě tyto nezpracované emoce, nenaplněné potřeby se následně zobrazují ve zmiňovaných archetypech zraněného dítěte, na základě jejichž poznání může každý z nás snáze nalézt původní problém svých potíží v dospělosti a následně pak i jejich řešení.

Jde o to, že i když jsme dospěli, naše vnitřní dítě s námi pořád žije v našem podvědomí. Nepříjemné situace a zranění, které jsme my všichni jako děti zažili, tak mohou být zdrojem toho, co nás trápí v dospělosti.

Spadají sem děti, které již od útlého věku přebírají odpovědnost nad rámec svého věku, někdy i roli dospělého. Děje se tak často v dysfunkčních rodinách nebo tam, kdy chybí jeden z rodičů či kde chybí veškerá péče a dochází k zanedbání péče o děti.

Starší dítě tak přebírá péči o mladší sourozence a někdy i o vlastní rodiče. V takových okamžicích děti přicházejí o své dětství, jejich identita je zkreslená a vždy mají tendenci kolem sebe všechny zachraňovat, kromě sebe.

Problém bohužel je, že mnoho dětí z dysfunkčních rodin si přenáší tato negativa do svých vlastních rodin. A pokud nevyhledají odbornou péči, pak se vše může přenášet i do dalších generací.

I věčný úsměv a neustálé vtipkování mohou být pouhou maskou a ochranou před traumaty z dětství.

Odborníci v této souvislosti hovoří často o mladších sourozencích, někteří konkrétně o mladším bratrovi, který na okolí působí nezrale a nestále, a to i v dospělosti. Ve skutečnosti právě takto maskuje svou osamělost a trápení.

Často se jedná na svůj věk o neuvěřitelně rozumné a vyspělé děti, které jsou velmi zodpovědné a smířlivé.

Snaží se za každou cenu stmelovat rodinu, a to bez ohledu na to, zda jsou jejich rodiče či sourozenci násilníci či zločinci. Jednoduše touží, aby vše dobře dopadlo. Občas jsou tak považovány za hlasy svědomí svých rodičů či ochránce sourozenců, včetně těch „nepovedených“.

Každé divoké dítě ve skutečnosti touží jen po lásce, pozornosti a uznání. Protože však nic z toho některé nemají, mohou na první pohled působit jako nevychovanci a násilníci.

Jedná se o impulzivní, vzdorovité osobnosti, jež se svým problémovým chováním snaží upoutávat pozornost, uvádí web Exploring your mind.

Bohužel i kvůli tomuto chování jsou často takové děti rodiči trestány a ponižovány. Tím se jejich traumata ještě zvětšují a mnohdy propadají smutku, osamělosti a někdy i nenávisti.

Tyto děti se ztrácejí samy v sobě. Bloudí životem, odpojené od všeho a všech. Nedostává se jim náklonnosti, a co hůř, ani ji neočekávají. Žijí totiž v představě, že je lepší od nikoho nic neočekávat, než si pak kvůli případnému zklamání ještě zvětšovat trápení.

Zvnitřňují všechny své pocity i potřeby, vyhýbají se jakékoliv pozornosti a snaží se být neviditelné. Vyrůstají tak bez naděje a snů a mají tendence upadat do stavů deprese a sociální izolace.

Přestože popis těchto archetypů není podložen žádnými skutečnými vědeckými důkazy, uznávají je všichni odborníci, kteří se zabývají traumaty z dětství. Podle nich nám jejich pochopení může pomoci vyvinout lepší strategie k léčení ran z minulosti.