Očkování - co tvrdí odpůrci a jak je to s ním ve skutečnosti

Hliník je jeden z nejčastějších kovů, se kterým se setkáváme v přírodě. Můžeme ho nalézt ve vodě, kterou pijeme, ve vzduchu, který dýcháme, a v potravinách, které jíme. Hliník můžeme nalézt také v řadě kosmetických, léčebných přípravků, ale i v očkovacích látkách. Obsah hliníku ve vakcínách je v porovnání s běžnými potravinami zcela minimální a potravou ho děti přijímají mnohem více než vakcinací.

Ve vakcínách je hliník obsažen v podobě hlinitých solí. Množství hlinitých solí se ve vakcínách pohybuje od 0,125 mg do 0,820 mg v jedné dávce. Průměrný denní příjem hliníku v potravinách a vodě je přitom 10-15 mg. Za minimálně rizikovou se považuje hranice denní expozice hliníku ve výši 2 mg/kg tělesné hmotnosti.

Celkové množství hlinitých solí v jednotlivých vakcínách splňuje schválené limity maximálního obsahu těchto solí ve vakcínách, který je v Evropě 1,25 mg na jednu dávku vakcíny. Srovnáme-li množství hlinitých solí v dnešních vakcínách s množstvím používaným ve vakcínách do 80. let minulého století, pak zaznamenáme více jak 50% pokles množství hlinitých solí v současných vakcínách.

Při očkování proti záškrtu, tetanu a černému kašli obsahovala tehdy používaná vakcína Alditepera 2 mg hlinitých solí v jedné dávce (k dispozici v letech 1958-2000, dá se říci vakcína rodičů dnešních dětí). Současná kombinovaná vakcína proti záškrtu, tetanu a černému kašli, která chrání navíc proti třem dalším nemocem, obsahuje 0,82 mg hlinitých solí v jedné dávce. V jedné dávce hexavakcíny je tedy 0,82 mg hlinitých solí a v jedné dávce vakcíny proti tetanu je 1,5 mg solí. Proto nevím, kde doktorka Eleková přišla na ta nesmyslná čísla.

Ví se, že během prvních šesti měsíců života mohou být kojenci v rámci imunizačního programu vystaveni celkem 2,8 - 4 mg do svalu aplikovaným hlinitým solím. Naproti tomu, během šestiměsíčního kojení přijímají kojenci s mateřským mlékem celkem přibližně 10 mg hlinitých solí, pitím sušeného mléka 40 mg a pitím sojového mléka až 120 mg hlinitých solí.

Tím, že hlinité soli použité ve vakcínách jsou, na rozdíl od jiných hlinitých solí, nerozpustné ve vodě, proniká do krve jen část těchto solí, které se nakonec vyloučí močí. Ty co neproniknou do krve, se vylučují potem a kůží. Proto je 50 % hlinitých solí z očkování vyloučeno z těla za méně jak 24 hodin. Celkově se z těla očkovaného již v průběhu tří týdnů vyloučí až 85 % hlinitých solí. Pouze skutečně malé množství solí se může ukládat zejména v kostech. Nejméně pravděpodobné je uložení do centrálního nervového systému. U zdravých osob pochází většina hliníku, který se usazuje v těle, z jídla a vody.

Proti hepatitidě B doporučuje očkovat již v novorozeneckém věku i Světová zdravotnická organizace (WHO). U malých dětí totiž bývají následky této nemoci nejzávažnější. Děti, které se hepatitidou B nakazí již v raném věku, se až v 90 % případů stávají chronicky nemocnými a jsou trvalými nosiči této nemoci. Kromě toho v pozdějším věku se u nich zvyšuje riziko vývoje rakoviny jater.

Malé děti jsou vůči infekčním nemocem velice vnímavé a uvádí se, že virus hepatitidy B je až 100krát infekčnější než například virus HIV. K přenosu může dojít v úzkém rodinném kruhu pouhým poraněním o předměty, které byly potřísněny krví. Proti žloutence se stejně jako u nás očkuje v dalších 19 zemích Evropské unie. Ve většině těchto států se očkují kojenci ve věku dvou až tří měsíců nebo dokonce ihned po narození.

O podobě povinného očkovacího kalendáře v České republice rozhoduje stát na základě doporučení Národní imunizační komise, která je složena z odborníků v oblasti vakcinologie, epidemiologie, pediatrie atd. Stát uvede, jaké má být složení očkovacích látek a zdravotní pojišťovny pak vysoutěží konkrétní očkovací látku, kterou potom hradí a očkování je pro rodiče bezplatné.

Způsoby, jak dosáhnout vysoké proočkovanosti v populaci, se v jednotlivých zemích liší a u nás zatím možná i ze zvyku přetrvává povinnost. Pravdou je, že díky této povinnosti máme jednu z nejvyšších proočkovaností v Evropě. Nicméně je nutné říct, že nejsme jediní. Z 30 evropských států je zákonem stanovená povinnost v 10 státech.

Současně je však možné, aby rodič požádal o provedení povinného očkování alternativní očkovací látkou, která je v ČR registrovaná. V takovém případě si ale vakcínu musí zaplatit.

Toto tzv. rozložení očkování je opodstatněné u dětí se zdravotními komplikacemi (zdravotní indikace), nicméně stále více rodičů o to žádá u zcela zdravých dětí jenom proto, že se někde dočetli, že je to lepší. Zdravé dítě pak zbytečně musí absolvovat více vpichů. Je prokázáno, že to je právě pro dítě více stresující než jeden vpich u kombinované vakcíny.

Tím, že je obecně doporučováno preferovat kombinované vakcíny, je někdy obtížné získat samostatné vakcíny, protože je prostě výrobce nevyrábí nebo je do dané země nedováží. Takovýchto vakcín může být málo a měly by být vyhrazeny právě pro děti, které to ze zdravotních důvodů potřebují a ne pro zbytečný rozmar rodičů. Vznikají tak situace, kdy u takto rozočkovaných dětí je problém pak dokončit celé očkovací schéma. Rodiče tak staví lékaře do situace, aby u zdravého dítěte očkovali nestandardním způsobem, kdy nemusí být jistota, že se podaří sehnat danou vakcínu.

Jinak pokud se nakonec podaří a dítě je očkováno proti těm nemocem, které jsou povinné v ČR, není žádný problém vystavit potvrzení, že dítě absolvovalo všechna očkování.

Některé vakcínové studie používají jako kontrolu jinou vakcínu, u jiných studií se používá placebo. Při hodnocení účinnosti zcela nové vakcíny se placebo stále používá. Sleduje se kolik očkovaných versus neočkovaných osob (u nichž bylo aplikováno pouze placebo) bude před nemocí chráněno a neonemocní.

Jiná situace je u nemocí, proti kterým již očkování existuje a hodnotí se jiná, další vakcína. Zvláště jedná-li se o závažné onemocnění, jako jsou třeba pneumokoková onemocnění. Zde nemůžete použít placebo, protože by nebylo etické vybrat skupinu dětí a těm očkování odepřít. Každému hodnocení účinnosti však vždy předchází hodnocení bezpečnosti a snášenlivosti vakcíny.

Od očkování proti TBC se ustoupilo z důvodu relativně vysokého výskytu nežádoucích reakcí, její velice nízké účinnosti právě na ty nejzávažnější formy tuberkulózy a současně příznivé epidemiologické situace TBC u nás. Ukončení plošného očkování proti tuberkulóze nemělo žádný negativní vliv na výskyt TBC v ČR. Naopak, výskyt i přes ukončené očkování stále klesá a v současné době máme nejnižší výskyt ze všech zemí Evropy.

Toto si můžeme dovolit u nemocí přenášených z člověka na člověka. U nemocí, kde se původce nachází v zevním prostředí, je nutné očkovat až do doby úplné likvidace původce na celém světě, což je příklad dětské přenosné obrny. Nadále jsou však očkovány děti ve zvýšeném riziku TBC, např. děti rodičů pocházejících ze zemí s vysokou náloží TBC, či děti z rodin, kde došlo k výskytu TBC, apod.

Vždy je potřeba určit o jakou reakci se jedná a podle toho je povinnost hlásit. Po podání vakcín stejně jako po podání ostatních léčivých přípravků platí povinnost hlášení jakéhokoliv podezření na závažný nebo neočekávaný nežádoucí účinek podávaného léčivého přípravku, tedy i očkovací látky. Tato povinnost hlášení Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv vyplývá z §90 a §92 zákona č. 378/2007 pro všechny zdravotnické pracovníky (lékaře, farmaceuty, sestry nebo i jiné zdravotnické pracovníky), ale i pro držitele rozhodnutí o registraci a další provozovatele.

Hlášení může podat také pacient nebo rodinný příslušník. Na stránkách SÚKL je k dispozici tištěný i elektronický formulář (najdete zde). Hlásit je třeba i předávkování, podezření na lékovou interakci, teratogenní efekt nebo neúčinnost přípravku.

Závažné nežádoucí účinky jsou takové, které vyžadují hospitalizaci nebo prodloužení probíhající hospitalizace nebo mají za následek trvalé či vážné poškození zdraví, omezení schopnosti nebo se projeví jako vrozená anomálie či vrozená vada u potomků nebo takové, které mohou dokonce ohrozit na životě či mají za následek smrt.

Jako neočekávané nežádoucí účinky označujeme ty, jejichž povaha, závažnost nebo důsledek jsou v rozporu s informacemi uvedenými v souhrnu údajů o přípravku nebo v příbalové informaci pro pacienta nebo jsou v rozporu s již dostupnými informacemi. Z uvedeného vyplývá, že ne každá reakce se musí hlásit. Např. horečka nebo otok po očkování patří mezi očekávané reakce (jsou popsané v příbalovém letáku) a nemusí se hlásit. Lékař si je např. může poznamenat jenom do zdravotní dokumentace dítěte.

Lékař je rozhodně schopen lépe než rodič posoudit zda aktuální zdravotní stav umožňuje očkování či nikoli. Dnes asi polovina vakcín má schválenou možnost podání i při mírné infekci bez přítomnosti horečky. Je prokázáno, že má-li např. dítě rýmu bez horečky a jiných projevů vážnějšího onemocnění, vytvoří si po očkování dostatek protilátek a nedochází k častějším či závažnějším reakcím po očkování než u jiných dětí. Této možnosti lékaři spíše využívají v případě, kdy je dítě „rozočkováno“ a je potřeba dodržet intervaly mezi dávkami, aby byla zajištěna účinnost očkování.

Počet alergických dětí by narůstal, i kdybychom vůbec neočkovali. Příčin nárůstu alergií je celá řada a nelze to svádět na očkování. Podívejte se např. na množství chlóru, které děti inhalují při plavaní kojenců v krytých bazénech. I to může být jednou z příčin alergie.