Obyčejná základka? Děkuji, nechci

Lucie Šmídová nedala svou šestiletou dceru Alici do běžné základky, kterou mají hned u domu v pražských Kobylisích. Místo toho s ní každý den dojíždí metrem a tramvají skoro přes celé město do soukromé základní školy pro nadané děti Cesta k úspěchu na Petřinách.

„Jedna cesta trvá hodinu, což je doba, která se nám zdá ještě únosná. Člověka to nicméně zaměstná jako práce na půl úvazku,“ usmívá se jednačtyřicetiletá překladatelka.

Kdyby bylo nejhůř, byla Lucie Šmídová se svým manželem připravena učit dceru doma. „Troufám si říct, že nejméně do osmé třídy bychom to kromě chemie a hudební teorie společně zvládli. Ale jsem ráda, že to někdo s citlivým přístupem udělá za nás, ušetří nám spoustu času a energie,“ podotýká s tím, že sama neměla se základní školou dobré zkušenosti.

„A podle toho, co pozoruju, když nám třídy chodí pod oknem, se od mých školních let nic nezměnilo. Učitelé zacházejí s dětmi jako na cvičáku. Jenže člověk se potřebuje naučit do budoucna nést odpovědnost, a ne umět někoho poslouchat,“ zamýšlí se maminka prvňačky.

Se školou, kterou nakonec vybrali, jsou spokojení. „Hlavně proto, že neklade důraz na disciplínu a memorování, což je stálý standard běžných škol. Učitelé respektují, že děti nejsou mašiny, a že když se zabývají úkoly, potřebují k tomu například svoje tempo. Chtějí práci dokončit nebo ji dovést do určitého bodu, a ne ji se zvonkem odložit. Když jsou naopak rychle hotoví, dostanou další úkol nebo si můžou jít odpočinout na koberec. Líbí se mi, že už v první třídě jim učitelka zadala referát o afrických zvířatech. Měli sami vyhledat, zpracovat a sdělit ostatním nějakou informaci. Tohle nás ve škole bohužel moc neučili.“

Jedním z impulsů, proč rodiče klasické školství raději obejdou, je i známkování, které považují za nicneříkající přežitek. „Známka je jenom zčásti odrazem žákových dovedností, vždyť se na ní podílí třeba i momentální rozpoložení vyučujícího. Představte si, že byste doma umyla nádobí a manžel by vám za to dal dvě minus. Tím přece není řečeno, kde je problém. Daleko smysluplnější je, když učitel řekne: Počítáš dobře, ale pomalu. Máš správný postup, ale nedáváš si pozor na desetinné čárky. Hodnocení by mělo žáka posunovat dopředu, a ne ho strašit,“ upřesňuje Lucie Šmídová další důvod, proč neposlala dceru do nejbližší základky.

Zatímco například do pětitřídní Cesty k úspěchu, kde roční školné činí něco přes třicet tisíc, musí dítě zvládnout přijímací testy, aby dokázalo, že je nadané, v jiných soukromých školách, které u nás začaly vznikat od 90. let minulého století, většinou stačí dostavit se k zápisu a zaplatit stanovenou částku jako zálohu. Podobné základky lákají na nízký počet žáků ve třídách, který se pohybuje od patnácti do dvaceti dětí, často nabízejí rozšířenou výuku angličtiny se začátkem už v první třídě, množství zájmových kroužků a zdůrazňují individuální přístup pedagogů k dětem.

Nejvíce takových škol je v Praze, kde je také nejvyšší školné. Začíná na částce kolem dvaceti tisíc za rok, ale někde se může vyšplhat až na pětinásobek, přičemž často se ještě připlácí za stravné a družinu. Mimo hlavní město se platí o něco méně, kolem deseti tisíc za rok. O jiných sumách je ale potřeba mluvit v případě mezinárodních základních škol, kde i mimopražské školné dosahuje stotisícových částek. Za celodenní péči o školáka je někde nutné zaplatit téměř půl miliónu za rok, takže mezi žáky jsou hlavně potomci podnikatelů a diplomatů, často ze smíšených manželství. Výuka probíhá v angličtině a učiteli jsou rodilí mluvčí.

V rejstříku ministerstva školství figuruje přes osmdesát soukromých základních škol, z nichž zhruba polovinu provozují církevní organizace. Netradiční zaměření mají školy či třídy v rámci běžných základek propagující waldorfskou a montessori pedagogiku. V České republice jich je dohromady asi třicet. Některé školy, které se odlišují od těch běžných, vznikají z iniciativy rodičů nespokojených s klasickým školstvím (podobně byla založena například škola Cesta k úspěchu, která funguje od září 2007).

Devítiletý Toník Voráček z Mořiny na Berounsku si půl roku v obyčejné škole vyzkoušel. Téměř celou dobu od nástupu do první třídy vesnické školy však prostonal. Vždycky si pak pochvaloval, jak se mu líbí být doma, zatímco z vyučování se vracel smutný a utrápený.

„Učitelka tvrdila, že je všechno v pořádku, ale my jsme viděli, že to není náš starý Tonda. Že se s ním děje něco divného, co nedokáže navzdory své otevřené povaze překonat. Možná čekal, že nástup do školy bude radostnější, že si budou víc hrát… Psycholožka nám potvrdila, že dítě v šesti letech často nedokáže vyjádřit příčinu svých trablů, ale že to může souviset se školou,“ krčí rameny Toníkova maminka Zora Voráčková.

Rodiče začali zvažovat, že syna začnou posílat jinam. Do oka jim padla waldorfská pedagogika, takže zvolili takto zaměřenou třídu v Základní škole Dědina v Praze 6. „Ze dne otevřených dveří jsme byli hodně nadšení, hlavně manžel, který do té doby nevěděl, co si má pod tím představit. Tondovi jsem řekla, že to zkusíme, a když se mu tam nebude líbit, budeme hledat dál. Byla to pro mě velká úleva, když jsem ho viděla přicházet spokojeného,“ vypráví Toníkova maminka, která na waldorfském školství oceňuje hlavně to, že u dětí rozvíjí celou osobnost, klade důraz na spolupráci s ostatními, a ne na výkon a soutěživost.

„Přijde mi hodně snadné mít k této škole důvěru, protože všechny signály jsou pozitivní. Děti jsou natěšené a poznávat nové věci pro ně neznamená povinnost, ale dobrodružství. V tom, co dělají, nacházejí smysl, ačkoli i Tonda byl zpočátku otrávený, když si měl hned v první třídě podle vlastního návrhu uplést futrálek na flétnu. Musela jsem mu nejdřív pomoct, ale v okamžiku, kdy mu to začalo jít, už nebyl problém,“ popisuje Zora Voráčková jeden z principů waldorfské pedagogiky, která se snaží rovnoměrně stimulovat myšlení, zručnost a umělecké cítění.

Možná právě kvůli tomu mají waldorfské školy pověst institucí, kde si děti hlavně hrají.

„Někdo si nás spojuje s tím, že jsme škola pro slabší děti, které to jinde nezvládají, ale my nejsme žádné odkladiště neschopných,“ upozorňuje učitelka šesťáků z waldorfské třídy ZŠ Dědina Lenka Ketnerová.

Kdo se s tímto pedagogickým přístupem setkává poprvé, může být nicméně dost překvapen. Vyučování začíná společnou hrou na flétnu a odříkáním takzvané Průpovědi, ve které si děti připomínají, že jsou součástí světa. Nechybí zmínka o duchu božím, což mi učitelka později vysvětluje tím, že waldorfská filozofie mimo jiné zohledňuje reinkarnaci.

„Dítě nemusí úplně všechno zvládnout. Důležité je, aby u něho nastal posun,“ zdůrazňuje Lenka Ketnerová. Tato idea se týká stejně tak zpěvu jako třeba matematiky. Waldorfští žáci mají od první třídy jednoho a téhož učitele, který zhruba do šestky vyučuje všechny předměty. „Potom je otázka, na co si troufne, takže moji žáci mají třeba na dějepis někoho jiného.“ Zora Voráčková vítá, že jsou do života školy vtaženi i rodiče.

„Jednou za půl roku například pomáháme organizovat jarmark. Naposled jsme se o víkendu sešli u nás doma a vyráběli jsme mýdla, která pak děti prodávaly. K tomu jsme přidali ještě lazebnictví, dali jsme dohromady různé masážní přístroje a mělo to šílený úspěch. Teď nás zase čeká stavba zahradního domu, kdy budeme splétat větve a pokrývat je hlínou. Už se na to moc těšíme,“ říká nadšeně Toníkova maminka.

Učitelka Lenka Ketnerová zdůrazňuje, že waldorfská škola se nehodí pro každého. „Rozhodně to nefunguje v případě dětí, jejichž rodiče nejsou ochotni na sobě pracovat a nechtějí se s našimi metodami ztotožnit. Několik žáků už kvůli tomu naše třídy opustilo.“ Pro Voráčkovy však waldorfský přístup znamenal vysvobození. „Pro všechny rodiče je asi obtížné sledovat, jak se jeho dítě trápí. Snad jsme to podchytili ve správný čas,“ říká spokojeně paní Zora.

Od lidí, kteří dávají naopak přednost klasickému školství, je tu a tam slyšet argument, že je lepší projít většinovým systémem, aby se dítě naučilo, co je to opravdový život. Přirozeně se totiž nabízí otázka, zda dokážou absolventi školy, kde se k nim přistupovalo nestandardním způsobem, později obstát mezi ostatními.

„Čím víc se alternativní škola odlišuje od běžné, tím náročnější může být situace, kdy dítě z nějakých důvodů musí být zařazeno do hlavního proudu,“ připouští dětský psycholog Václav Mertin, ale podotýká, že úskalí pro další život dítěte v tom nevidí. „To jako byste se ptala, jestli má nějaké úskalí, že si šikovný hudebník zvolí konzervatoř. Vzhledem k tomu, že do školy se chodí proto, aby se dítě co nejvíc naučilo, bylo maximálně spokojené, abychom z něho dostali co nejvíc, tak má smysl hledat takovou školu, která splní tyto požadavky.“

Manželé Bačkovští z Prahy 8 nejdřív zvažovali, zda organizačně zvládnou dojíždění napříč městem do Cesty k úspěchu, anebo dají Adélku do školy poblíž jejich domova. Už ze školky totiž věděli, že jejich dcera nemá ostré lokty, a pokud je ve společnosti průbojnějších dětí, dokáže jen nesměle postávat opodál.

„Dva dny strávila v běžné mateřince, kde se děti rvaly o hračky a učitelka je s kávou v ruce jenom pozorovala, aby se nepřizabily. Byl to pro nás dost ošklivý zážitek. Náhodou jsme se pak dostali do křesťanské třídy v Mateřské škole Na Přesypu, což byla absolutní výhra, protože tam dcera získala půdu pod nohama,“ vypráví Martin Bačkovský, muzikálový herec a asistent starosty Prahy 7.

Podobná očekávání měli rodiče i od školy, kam sedmiletá dívenka nastoupila loni v září. „Potřebovala, aby jí učitel pomohl se začleněním do kolektivu a dopřál jí čas, než dá novým lidem kolem sebe důvěru. I když její kantorka je zároveň psycholožka, stejně přiznala, že zpočátku vůbec nevěděla, jak se má k Adélce dostat, jak ji otevřít, aby ukázala, co v ní je. Dcera potřebuje na rozjezd delší čas, jinak je nejistá, jestli třeba neřekne něco špatně,“ popisuje Jitka Bačkovská, proč se vyhnuli obyčejné základce.

Martin Bačkovský upřesňuje, že pro dvě děti by je docházka bez stravného a kroužků vyšla na částku přes 60 tisíc ročně.

Za některé jiné školy, které se vymykají hlavnímu proudu, jsou však rodiče ochotni zaplatit daleko víc. Manželé, kteří si přejí zůstat v anonymitě, mají syna v primě Nového Porgu, kde roční školné dosahuje částky přes sto tisíc. Po negativní zkušenosti svého staršího syna, který první stupeň absolvoval na běžné základce, však neváhali.

„Nejvíc nám vadilo autoritativní chování učitelů, ironie, výsměch, škatulkování, tresty v podobě mocenských prostředků, vztah nadřazenosti a podřazenosti, negativní motivace, podceňování názorů dítěte a nezájem o to, co děti prožívají,“ vypočítává žena, která pracuje jako učitelka, takže finance na školné zajišťuje její manžel, obchodní a marketingový ředitel. Na Novém Porgu si nejvíc cení výuky v češtině i angličtině a možnosti získat mezinárodně uznávanou maturitu.

Rodičů, kteří se pro svého potomka snaží najít školu šitou na míru, přibývá. Týká se to zejména větších měst, kde různé alternativní přístupy ve vzdělávání slaví úspěch, školy se rozšiřují, aby zájemce mohly uspokojit, a další vznikají. Jediné, co rodiče může limitovat, je dlouhé dojíždění a mnohdy i výše školného, které je někde do tisíce korun měsíčně, jinde se vyšplhá až na několik desítek tisíc ročně. Když ale máma s tátou vidí, že je jejich dítě šťastné, jsou ochotni kvůli školnému zrušit dovolené u moře nebo nákup nového auta.