Nepodceňujte dětský strach z neznámého

Strach je v životě jedna z nejdůležitějších emocí. Chrání nás před nebezpečím. Když ale naroste příliš, může nás ochromit. „Já se bojím!“ S touto větou se rodiče setkávají prakticky od narození dítěte a bývá s ní spojeno velké napětí.

„Dítě není malý dospělý, který by události, bolest a emoce prožíval v menším měřítku. Platí to přesně naopak. Dlouho není schopné chápat, jaký má jeho děs původ a důvod. Ví ale, že není schopné mu odolat,“ vysvětluje doktorka psychologie a psychoterapeutka Anne Bacusová.

Mnohdy se zdá, že rodičovství je synonymem pro nauku o trpělivosti, a platí to i v tomto případě. „Strach se mění rok co rok, někdy měsíc co měsíc. Některé formy strachu mizí, nové se objevují. Dítě zraje a brání se stále účinněji. V každém stadiu získává trochu nezávislosti,“ popisuje odbornice, která je mimo jiné autorkou knih Mé dítě si věří nebo Dítě pláče – co dělat (vydalo nakl. Portál).

Rychlost tohoto vývoje je přitom individuální, proto je důležité vyhnout se touze porovnávat. Skutečnost, že syn vaší kamarádky se do všeho pustí s nadšením, ještě neznamená, že s vaším dítětem, které raději volí opatrnost, je něco v nepořádku.

„Svoji roli hraje temperament. Zatímco racionálnější typy si potřebují situaci více promyslet, než se vrhnou do akce, smyslovější typy se nebojí skočit do ní rovnýma nohama,“ připomíná dětská psycholožka Dita Pavlová.

Možná si ještě vzpomenete, čeho jste se báli, když jste byli malí. Neodvážili jste se nakouknout pod postel, protože by tam mohlo být strašidlo? Anebo jste každou noc utíkali za mámou do peřin, aby vás neděsila tma?

Konejšivé tehdy bylo, když vás někdo s láskou objal. Pomáhala i kouzelná věta: „Nic se ti nemůže stát.“

„Ve věku od tří do šesti let se již rozbíhá dětská představivost naplno,“ upozorňuje Anne Bacusová. A právě k tomuto období se vážou jedny z nejintenzivnějších momentů. Před dětmi stojí velké výzvy v podobě nástupu do školky a do školy. A někdy právě strach z neznámého prostředí může přebít veškerou radost.

„Pro předškoláky nehrají tak velkou roli vrstevníci. Mnohem důležitější je pro ně pocit bezpečí v prostředí, v němž se ocitnou bez rodičů. Proto si k němu potřebují postupně vybudovat důvěru. Dejte jim čas. Ocení, když jim budete vyprávět, jak to ve školce či v první třídě probíhá. Seznámíte je se vším, co je čeká, ať už ve formě vyprávění, nebo si vezmete na pomoc knížku, či zahrajete loutkové divadlo,“ dává tip dětská psycholožka.

Když i přes přípravu dítě propadá každý den obavám, odborníci radí držet se v obtížné situaci věty: „Je v pořádku cítit strach!“ Všeobecnou tendencí dnešní společnosti totiž je negativní emoce zahnat jako obtížný hmyz. Jenže obzvlášť u dětí to neznamená, že pak automaticky odezní. Když se vaše dcera či syn strachem rozpláčou nebo se začnou třást, potlačte nutkání dítě kárat nebo pobízet k nějaké akci.

„V tu chvíli je dítě úplně zahlcené emocemi a nemá smysl mu cokoli vysvětlovat. Neokortex, který v mozku zodpovídá za vědomé rozhodování a vnímání, je úplně odpojený. Což znamená, že si dítě nepřipustí žádné logické argumenty. Přijměte jeho emoce, buďte s ním a počkejte, až se uklidní. S odstupem se k tématu vraťte a povídejte si, abyste se posunuli dál,“ doporučuje Dita Pavlová.

Odbornice také připomíná, že menší děti mají častější tendence somatizovat. To znamená, že své strachy projevují skrze tělo, ať už jde o bolesti bříška, hlavy, nechutenství, nebo zvracení ráno před odchodem do školy či školky, případně ke konci víkendu.

„Na rozdíl od starších dětí se ještě nevyznají ve svých emocích, nedokážou vnímat souvislost mezi fyzickými a psychickými problémy a potíže dobře vykomunikovat s rodiči.“ Je proto dobré začít vnímat opakující se zdravotní nesnáze v souvislostech a konzultovat je v první řadě s pediatrem.

Na druhém stupni základní školy se přístup k novým situacím proměňuje. Děti jsou již sžité s prostředím a také jsou si lépe vědomy samy sebe i svého prožívání. Do popředí ale vstupují vztahy s vrstevníky, což potvrzuje i Dita Pavlová:

„Setkávám se v praxi s náctiletými, kteří prožívají velký stres z myšlenky, že je kolektiv nepřijme nebo nepřijímá.“ V tomto případě pomáhají adaptační programy, které školy organizují. Pokud dítě nastupuje do úplně nového kolektivu, je dobré propojit se ještě před začátkem školy s novými spolužáky na sociálních sítích.

„Být členem nějaké party je na prvním místě, zůstat osamocen je velmi bolestné. Dejte dítěti najevo, že mu rozumíte, ale vyhněte se ve svém jednání nadměrné ochraně – to by problém jen prohloubilo,“ upozorňuje Anne Bacusová.

Takové momenty doslova tříbí rodinné vztahy. Lehkosti moc nepřidá ani období puberty, kdy už ne každý dospívající je ochotný o problémech mluvit. „Rodič začíná sklízet ovoce své výchovy a zjišťuje, zda mu dítě na základě předchozích zkušeností důvěřuje. Pokud ho dříve nevyslechl, odsoudil nebo je svým hodnocením zranil, může se před ním dítě uzavřít,“ vysvětluje Dita Pavlová.

Na odbornici se často rodiče náctiletých obracejí s žádostí, aby jim jejich potomka opravila. Přitom právě tato situace je podle ní impulzem k investování času do obnovení důvěry mezi rodičem a dítětem. Terapie je jednou z možností. Zvlášť když se strach přehoupne do fobie, která je spojena se silným, iracionálním a neodbytným pocitem ohrožení. A již ovlivňuje každodenní fungování dítěte i celé rodiny.

„Lockdowny sice urychlily a někdy i způsobily nárůst psychických problémů, na druhou stranu umožnily psychologům a psychoterapeutům pracovat v online prostředí,“ připomíná dětská psycholožka. A ukazuje se, že tato možnost náctileté a mladší dospělé zajímá. Odpadá jejich obava, že cestou ke „cvokaři“ potkají někoho známého. Navíc je pro ně mnohem přirozenější pohybovat se ve virtuálním prostředí.

„V terapii mnoho z nich zažije, že můžou poprvé v životě mluvit o velmi niterních věcech. A jakmile dítě prožije, že se někomu otevřelo a bylo to bezpečné, nese si tuto pozitivní zkušenost dál.“

Jedním z postupů při práci se strachy a fobiemi je najít přirozený způsob, jak emoce prožít a zdravě vyventilovat. Dita Pavlová svým dětským klientům pomáhá najít a vynést na povrch i jejich zdroje a silné stránky, ze kterých můžou čerpat: „Kdo je spíše kreativní, zhmotní strach v obrázku. Jinému více pomůže meditace, někomu povídání a dalšímu vyjádření v pohybu.“

Psycholožka děti podporuje i k experimentování s novými reakcemi ve stresové situaci. S cílem vědomě opustit bezradnost, zoufalství a umět si sám pomoci: „Měla jsem klientku, u které se ukázalo, že se cítí v klidu, když má neustále zaměstnané ruce. A tak si do školy začala brát mačkací pěnový míček nebo tablet, do kterého si mohla i během hodiny čmárat.“

Další dívka zase dětské psycholožce prozradila, že ona i celá její rodina milují auta. Dita Pavlová jí pomohla zrealizovat nápad vedoucí k uvolnění. Dívka si namalovala obrázek autíčka, který si dala do penálu. Kdykoli byla ve škole rozrušená, podívala se do něj. Uklidnilo ji jen vědomí, že má u sebe věc, která ji spojuje s bezpečím domova.

Vaše dcera nebo syn možná potřebují mít u sebe plyšáka. Někdo zase oblíbený kousek oblečení.

Přijde vám, že je to už vzhledem k věku ratolesti nevhodné? „Větu, že je dítě na něco velké, by ode mě na terapii nikdy neslyšelo,“ upozorňuje Dita Pavlová a dodává: „Základem je respekt k prožívání jedince, a když vidím, že je něco, co mu pomůže, tak to nehodnotím a nesoudím.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Dětské psychologické ordinace