Najít pediatra je pro řadu rodičů jeden z nejpalčivějších problémů dneška

„Bílý plášť nenosím,“ poznamená lékař Ján Bodo, když se s fotografem ptáme, v čem se bude fotit. A tak si nechá své džíny, bílou mikinu s drobnými barevnými motivy a zelený fonendoskop volně obtočený kolem krku.

„Snažím se vypadat co nejméně úředně, přitom slušně a upraveně, protože to podle mě funguje,“ odhaluje něco málo ze svých metod. „Děti u nás dostanou za každou návštěvu bonbon. Je to úplatek, to ano,“ připouští, „ale ony s tím už počítají a nechají se lehce vyšetřit,“ říká pediatr, jemuž se občas do odpovědí pletou slovenská slůvka, což prozrazuje jeho původ.

V Česku zakotvil brzy po studiích díky české manželce a od loňska je jeho působištěm Lanškroun v Pardubickém kraji. „Třeba tohle je pulzní oxymetr,“ uchopí malý přístroj, do něhož se vkládá prst. „Dítě se neustále pohybuje, tak tomu říkám ‚dej prst do garáže‘. Ony ho tam dají, nebrání se, rozumějí tomu a pak spolu sledujeme ‚semafor‘, na kterém začnou blikat světýlka,“ popisuje a dodává: „Jde to, jen musíte vědět, jak k nim najít cestu.“

Původně se chtěl stát porodníkem a k pediatrii se přiklonil až po pátém ročníku na medicíně, kdy měl stáž na gynekologicko-porodnickém oddělení ve Španělsku. „Po porodu mě to vždy víc táhlo za novorozencem, zvlášť pokud se mu nedařilo dobře. Byla za tím podvědomá potřeba pomáhat někomu, kdo si sám nemůže pomoct, je zranitelný, ale zároveň má velkou touhu žít,“ líčí a dokazuje tak, že bez vztahu k dětem si tento medicínský obor stěží někdo vybere.

Ordinace pediatra však může v jednadvacátém století vypadat o dost jinak a méně sterilně, než jak si ještě z dětství pamatují dnešní rodiče. V ordinaci i čekárně doktora Boda převažuje matně černá výmalba stěn, na nichž visí celkem 103 barevné obrázky s motivačními hesly. Nezvyklým doplňkem jsou dva staré skútry značky Vespa, z nichž jeden je přimontovaný k podlaze čekárny a malí pacienti si na něj mohou vylézt.

Jiné odlišnosti jsou praktického charakteru – jedna čekárna je vyhrazena pro infekční pacienty, druhá pro ostatní. Na terminálu spojeném s vyvolávacím systémem si pak rodiče zvolí důvod návštěvy. „V tom vidím obrovskou výhodu proti působení v nemocnici. Lékař má možnost plné seberealizace. Jak si věci a procesy zařídí, závisí jen na jeho tvůrčí schopnosti,“ říká.

Ve svých čtyřiceti letech je Ján Bodo mladíkem mezi pediatry v Česku. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky činí jejich průměrný věk 56 let, třetině je pak 65 let a více. Nepřekvapí proto informace, že během let 2018 až 2022 v Česku bez náhrady zaniklo 336 ordinací praktických dětských lékařů, což znamená třináct procent. Výsledkem je, že podle odhadu až 180 000 dětí nemá svého pediatra, a to jsou ještě další desítky tisíc zaregistrovány u praktika pro dospělé, což je možné od věku čtrnácti let.

Nedostatek pociťovali i v Lanškrouně, městě s deseti tisíci obyvateli. Když v roce 2015 nečekaně ukončil praxi jeden dětský lékař a během covidu zemřel druhý, zůstala jediná pediatrička a k tomu ordinace, v níž vypomáhal personál z okresní nemocnice. Radnice rozhodila sítě, kde se dalo, lákala na stavební pozemek zdarma a k tomu možnost zařídit si ordinaci podle svého v nové budově polikliniky. Doktora Boda, jenž doposud působil jako zástupce primářky dětského oddělení Svitavské nemocnice, nabídka zaujala.

„Úvahy nad vlastní praxí u mě přicházely s věkem a po zkušenostech na vedoucí pozici. Cítil jsem potřebu změny i v rámci vlastního seberozvoje,“ svěřuje se. Jakmile se o jeho „přestupu“ dozvěděli jiní starostové, zkusili ho na poslední chvíli ulovit. „Ale nezlobte se, už jsme si plácli. Nebylo by to férové,“ odmítl je.

Hlad po pediatrovi způsobil, že nyní jeho kartotéka čítá 1588 jmen, což je více než celorepublikový průměr (1000 až 1200). „Přibíráme už jenom novorozence, a i ty jen po osobním setkání a diskusi o našich vizích, péči a hodnotách. Ostatní pacienty velice omezeně,“ říká Ján Bodo, sám otec dvou dětí. Na otázku, jak často mu volají rodiče, kteří pediatra shánějí, odpovídá bez váhání: „Denně.“

Navzdory jeho příchodu není situace v Lanškrouně vyřešena a Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) jej nadále eviduje v seznamu 96 lokalit, kde není dostupnost dětských praktiků dostatečně zajištěna. Obecní úřady po celé zemi se proto předhánějí v tom, jak někoho nalákat.

„Pro pediatra má město aktuálně připraveno bydlení v historickém centru v bytu o velikosti 3+1, finanční pobídku ve výši půl milionu korun a pomoc s vyhledáním vhodných prostor a s jejich vybavením,“ říká Marcel Mihalik, tiskový mluvčí města Louny. Radnice loni zveřejnila nabídku v medicínských titulech a na sociálních sítích a zkoušela zlanařit i mediky pocházející z Lounska, aby se do svého rodiště po studiu vrátili.

Současná situace není podle slov mluvčího růžová a péči o malé pacienty zajišťují lékaři v důchodovém věku. „Problém je už v motivaci studentů na lékařských fakultách, pediatrii si mnoho z nich nevolí,“ tvrdí. „A podíváme-li se na lounské gymnázium, ze zhruba šedesáti absolventů ročně pokračuje na medicínu jen pět procent z nich. Motivace tedy musí přijít už během středoškolských let.“

Často se uvádí, že pojišťovny mají zajistit dostupnost zdravotní péče „v místě“, ale co to znamená? „Definuje to Nařízení vlády o místní a časové dostupnosti. Například k lékaři primární péče je místní dostupnost určena dojezdovou dobou 35 minut,“ vysvětluje Jan Bodnár, náměstek ředitele VZP pro zdravotní péči. „Neznamená to tedy, že praktický lékař musí mít ordinaci v každé obci, to by ani v současné době nebylo možné,“ vzkazuje všem rodičům, kteří půlhodinovou cestu s dítětem k lékaři možná vnímají jako nepřiměřenou.

VZP loni přišla s programem jednorázové finanční podpory pro pediatry, praktiky pro dospělé a také stomatology, kteří se rozhodnou otevřít novou ordinaci v některé z potřebných lokalit.

„Výše samotného finančního bonusu se odvíjí od počtu pojištěnců, kteří jsou v daném regionu zaregistrováni u VZP, maximálně ale 800 000 korun. V případě pediatrů loni činila průměrně vyplacená částka 475 000,“ uvádí Jan Bodnár. Pro zájemce z toho plynou i závazky, například působení v místě po dobu alespoň pěti let, ovšem jak peníze využijí, je jen na nich. Loni i díky této „injekci“ vzniklo jedenáct nových samostatných pediatrických pracovišť.

Jedenáct je rovněž počet ambulancí praktického lékaře pro děti a dorost, které se loni otevřely při dětských odděleních v nemocnicích. V součtu s předchozími roky jich funguje už 56 a znamenají další možnost, jak nedostatek vykompenzovat. Střídají se v nich lékaři z dětského oddělení a zatím se zdá, že spokojenost panuje na všech stranách.

„U nás byla otevřena v září loňského roku a v současnosti je v ní zaregistrováno téměř 600 dětských pacientů,“ uvádí za Nemocnici Pelhřimov mluvčí Alexandra Knapová. Podle Jana Bodnára sice nejde o standardní řešení, ale momentálně je za něj VZP ráda. „Pokud má nemocnice dostatečnou kapacitu lékařského personálu, který chod zajistí, pak dohodě nic nebrání. Věřím, že i rodiče to vítají.“

Cesta dětské lékařky Jany Kourkové do vlastní praxe vedla právě z nemocnice. Než na začátku předloňského roku otevřela ordinaci v rodných Okříškách, městysu s dvěma tisíci obyvateli, působila o několik kilometrů dál na dětském oddělení Nemocnice Třebíč. A jak sedmatřicetiletá pediatrička přiznává, dělat sama na sebe původně nebyl její záměr.

„V nemocnici jsem byla spokojená. Nechci říct, že práce je tam zajímavější, ale řeší se tam komplikovanější věci a člověk se dostane i ke vzácným případům. V nemocnici musíte postup víc plánovat a řešit, zatímco na obvodě si jako pediatr spíše čtete zprávy z vyšetření u specialistů,“ zmiňuje jeden z důvodů, proč se adeptům oboru může práce v nemocnici jevit atraktivnější. „Spektrum péče je tam jiné, navíc si myslím, že hlavně muži lékaři se chtějí vyvíjet v rámci nějaké specializace, což na obvodě úplně nejde, tam je péče všestranná.“

V nemocnici se navíc mladý pediatr může podle ní poradit s celou škálou odborníků a také výsledky vyšetření mívá na stole během pár hodin. „V menších obcích tohle za zády nemáte a na výsledky si často musíte nějaký den počkat.“

Přesto i jí přišlo založení vlastní ordinace v určitém období jako nejlepší řešení. „Souviselo to s rodičovskou dovolenou, během které jsem si ještě dodělávala specializační vzdělávání. Práce na obvodě se dá určitě lépe skloubit s rodinou. Navíc se ozval starosta Okříšek, že by byli schopni mi zajistit prostory,“ popisuje matka dvou synů.

Městys nakonec poskytl nejen místo pro ordinaci, za které Jana Kourková platí nájem, ale financoval i některé stavební práce a přispěl na vybavení.

Navzdory všeobecné poptávce po pediatrech musela coby zájemkyně o novou ordinaci formálně podstoupit výběrové řízení na krajském úřadě. „Musela jsem napsat i motivační dopis a předstoupit před komisi, která mi záměr schválila. Přijít museli i zástupci pojišťoven, se kterými chcete mít smlouvy, někdo z kraje a taky ze Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost, který to odsouhlasí,“ přibližuje část nutné administrativy.

V první dnech drnčel telefon v ordinaci doktorky Kourkové skoro nepřetržitě. „Pacientů máme přes 1200 a už přijímáme pouze novorozence, aby se to dalo zvládat i z pohledu kvality péče,“ vysvětluje.

V nemocnici podle svých slov nabrala spoustu cenných zkušeností, které využívá i nyní. „Vztahy s pacienty jsou tu ale jiné, bližší, protože se o ně staráte odmalička až do dospělosti. Navíc nechodí jen uplakané děti, ale jsou tu i preventivní prohlídky, očkování… Je to taková pěkná práce,“ shrnuje.

V Hrotovicích, na opačném konci třebíčského okresu než Jana Kourková, od loňska působí pediatrička Eva Stará. Všudypřítomné motivy koček v její ordinaci mají malé pacienty rozptýlit a zároveň prozrazují velkou zálibu lékařky.

„Na medicínu jsem šla až poté, co jsem se na poslední chvíli rozhodla, že nebudu studovat veterinu,“ prozrazuje. Hodně mediků podle ní po pediatrii zatouží, ovšem realita při studijních praxích je zaskočí. „Zjistí, že vyšetření dětí sice v knize vypadá v pohodě, ale když máte za sebou desáté křičící mimino, které nejde poslechnout…“ poznamenává. „Jsou manévry, jak je zklidnit, odvést pozornost, ale to z knihy nevyčtete, to si musíte osahat sami.“

Velkou prověrkou znalostí, ale i odhodlání je také specializační vzdělávání s povinnými praxemi v oboru, které následuje po promoci. Takzvaný základní kmen (dříve atestace prvního stupně) trvá v případě pediatrie nejméně dva a půl roku a mladí lékaři si během toho musí mimo jiné „odškrtnout“ například třicet zavedení žilního katétru, deset cévkování, pět výplachů žaludku nebo tři krevní transfuze…

Před vlastní ordinací pracovala čtyřiatřicetiletá Eva Stará v soukromé síti ambulancí v Brně, avšak s manželem se rozhodli pro návrat domů a stavbu rodinného domu. „Obec mi vyšla vstříc a určitě sehrála významnou roli v tom, že jsem otevřela právě tady, a ne v okolních vesnicích, odkud jsem taky měla nabídky.“

Zkušenosti má i z nemocnice a stejně jako její kolegyně z Okříšek netají, že nebýt stěhování do rodné obce, klidně by o nemocniční pediatrii uvažovala. „Je to hodně precizní práce, musíte být šikovný, ale nejste na to sám, zatímco na obvodě máte velký záběr a musíte se relativně rychle rozhodovat. Pokud ale problém nevyřešíte na místě, stejně musíte pacienta někam odeslat,“ srovnává.

Když se ohlédne za prací ve velkém městě, má pocit, že rodiče na vesnicích jsou vstřícnější, příjemněji naladění a netouží po konfrontaci. A třeba s odmítáním povinného očkování jako jedním z fenoménů doby se prý na venkově setkává zcela výjimečně. V Hrotovicích, kde žije 1700 lidí, působí ještě jedna pediatrička v důchodovém věku, proto začala Eva Stará „sbírat“ pacienty převážně z okolních vesnic, ale třeba i z padesát kilometrů vzdálené Telče.

„Když jsem otevřela, právě tam jedna paní doktorka končila,“ vysvětluje. Její kartotéka zatím není tak naplněná jako u jiných kolegů, přesto říká: „Klidně by v okolí ještě jeden pediatr mohl být. Poptávka určitě je.“