Hlavní obsah

Nadání jako dar? V Česku spíš problém

Právo, Markéta Mitrofanovová

Uštvaným pohledem těkají kolem sebe a hledají někoho, kdo je na tom podobně. Když se trochu vypovídají a zjistí, že se svým problémem nejsou sami, na chvíli pookřejí. Nejde o žádné společenské ztroskotance, jak by se mohlo zdát, ale o rodiče nadaných dětí.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Školy přátelské k nadaným dětem by se u nás daly spočítat na prstech jedné ruky.

Článek

Je to zdánlivě paradox. Místo aby se nadýmali pýchou nad schopnostmi svých potomků, chodí si pravidelně stýskat do kroužku lidí se stejným údělem. Není divu, vždyť od příchodu svého dítěte na svět zjišťují, že nadání je u nás spíš na obtíž. „Naše společnost si stále nezvykla na jinakost,“ říká maminka nadaného třeťáka z Plzně, kterého už ve školce považovali za exota. Za celé tři roky s dětmi takřka nepromluvil. Neměl zkrátka o čem. Ani s učitelkami nenašel společnou řeč. Co na tom, že násobil trojcifernými čísly a počítal do stovky v sedmi jazycích. Podle vývojových tabulek se měl hlavně dokázat bez pomoci najíst a obléct.

Handicap?

Na první pohled to vypadá jako pokus o vtip, ale možná není od věci, že v ministerské vyhlášce jsou mimořádně nadaní v jednom pytli s handicapovanými. Na rozdíl od nich však nemají nárok na finanční příspěvek, který by se hodil třeba na asistenta. Také přístup školských zařízení k oběma skupinám se liší. Pedagogové ve školkách a školách, kteří si už leckdy dokážou poradit s postiženými, neumějí zvládnout potřeby nadaného dítěte. Navíc v době, kdy školy nemají ani na učebnice, sotva investují pět a půl tisíce do kurzu, který by kantorovi ukázal, jak na to.

„Robert školku protrpěl a my s ním. Hry s vrstevníky mu nic neříkaly a učitelky neměly čas se mu zvlášť věnovat. Takže většinou jen bloumal po třídě a pozoroval ostatní. Nějakou dobu se aspoň neverbálně přátelil s holčičkou, která byla o dva roky starší. Jenže když zjistil, že nezná přesné datum svého narození, přestala pro něj existovat,“ vypráví sedmatřicetiletá žena, která si se synem užila své.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Když už nadané dítě navštěvuje běžnou třídu, mělo by mít dostatek podnětů ke svému rozvoji.

Odmalička málo spal, chodit začal až v roce a půl a v okamžiku, kdy po prvních narozeninách objevil existenci čísel a písmen, šel jeho vývoj úplně jinou cestou než u jeho vrstevníků. Žádné hračky, pískoviště, tříkolky. Místo toho čtení, psaní, počítání.

„Ze školky jsme ho vyzvedávali hned po obědě, aby se konečně mohl věnovat svým zájmům. Na první třídu se těšil jako na vysvobození,“ vzpomíná Robertova maminka, která chce raději zůstat v anonymitě. Už tak ji zná široké okolí jako matku kluka, který je „nějaký divný“. Kvůli synově odlišnosti také přestala trávit čas se svými kamarádkami, jejichž potomci naopak naplňovali představu standardního dítěte. „Děti se spolu nedokázaly zabavit a já jsem si s nimi nakonec neměla o čem povídat, protože každá jsme řešila něco jiného, což mi jenom potvrzovalo, jak je Robert jiný.“

Podobný scénář mnohdy přivede rodiče s dítětem k psychologovi. Zvlášť úzkostné maminky, které si v době těhotenství pečlivě nastudovaly rodičovské příručky, bývají vyjukané z toho, jak to přes všechnu jejich snahu v praxi nefunguje. „Všichni v okolí jim sice dávají dobré rady, co s dítětem dělat, aby se takzvaně zařadilo, jenže je to marné, protože jejich dítě je opravdu jiné. Projevuje se nepředvídatelně, je svéhlavé a může mít afektivní záchvaty. Už v předškolním věku se zajímá o systémy a řády a lidi jsou mu spíš lhostejní,“ vysvětluje psycholožka Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání.

Spíš introverti, ale životaschopní

Vzhledem k tomu, že některé projevy nadání, například lpění na určitém řádu, mají blízko k poruchám autistického spektra, nezkušený psycholog může při diagnostice rodiče ještě víc vystrašit. „Obracejí se na mě vyděšené maminky, že to je strašný průšvih, že jejich syn je vlastně budoucí Rain Man. Snažím se jim vysvětlit, že to tak vůbec nemusí být. V našem Klubu rodičů, který funguje téměř dvacet let, jsem se přesvědčila, že mnoho dětí z těchto projevů vyrostlo a dneska jsou to celkem nenápadní dospělí. Sice spíš introverti, ale v zásadě životaschopní,“ uklidňuje Eva Vondráková.

Foto: Petr Horník, Právo

Psycholožka Eva Vondráková se v rámci Společnosti pro talent a nadání snaží pomáhat nejenom dětem, ale i jejich rodičům.

V této souvislosti je řeč spíš o mimořádně nadaných chlapcích, kteří se hůř přizpůsobují, tolik jim nezáleží na názoru okolí, a tak nevidí důvod, proč měnit své chování. Jejich jinakost pak o to víc vynikne a zadělá jim na řadu životních komplikací. Jako v případě Tomáše, ze kterého je dnes už dospělý počítačový expert, ale ještě v době puberty se jeho matka strachovala, aby vůbec nějakou školu vystudoval. O schopnosti vést samostatný praktický život ani nemluvě. Vždyť někteří jedinci, jejichž inteligence hraničí s genialitou, si v dospělosti nejsou schopni ani sami nakoupit.

„Jednou, když Tomáš chodil na osmileté gymnázium, jsem propásla třídní schůzky, protože mi o nich neřekl. Postupně jsme se dobrali k tomu, že chyběl na třídnické hodině, kde jim schůzky oznamovali. Prostě odešel domů, protože se podíval do rozvrhu, kde viděl konec vyučování. Vůbec ho nezajímalo, že spolužáci zůstali ve třídě. Všichni věděli, že Tom je exot a že na to nepřijde, ale nikdo mu neřekl, že má zůstat,“ vzpomíná na dobu před více než deseti lety lékařka z Prahy.

Svého času se jí nesmírně ulevilo, když se ukázalo, že její mladší potomek, dcera, je „normální“. Dá se říct, že když příroda něčeho bohatě nadělila, v něčem jiném zase hodně ubrala. „Mimořádně nadané dítě, které by bylo vyloženě pro radost, je spíš výjimka,“ říká psycholožka Vondráková s tím, že rodiče prožívají jinakost svého potomka mnohem víc než on sám, protože si na rozdíl od něj dokážou představit, co všechno ho v životě čeká. „Navíc tyto děti bývají přecitlivělé, mají problém najít někoho, s kým by si rozuměly, a když je to introvert a vy vidíte, že ho něco trápí, tak máte strach, co ho napadne udělat.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Pro nadané děti je největším strašákem nicnedělání.

Pro kalhoty se někdy vrátí

Jako prototyp zapáleného vědátora se ve svých šesti letech jeví Kryštof, syn televizních redaktorů Lukáše a Lenky Dolanských. Ve čtyřech letech sice řešil rovnici s jednou neznámou a o rok později už chodil na matematiku s třeťáky, ale kolikrát je schopný vyběhnout ven bez kalhot nebo jenom v ponožkách. „Už se to ale lepší, někdy se pro oblečení sám vrátí,“ usmívá se tatínek Lukáš, který se společně s manželkou snaží být nad věcí, i když jim synovo nadání bere hromadu času i peněz.

Po dotazech v několika školách jim bylo řečeno, že si s Kryštofem neporadí, že takové dítě vidí poprvé v životě. A tak ho od září vozí tři čtvrtě hodiny autem na pražský Břevnov do Soukromé základní školy Cesta k úspěchu s ročním školným 70 tisíc.

„Už ve školce jsme investovali do asistentky, protože měl Kryštof potíže s oblékáním a s grafomotorikou. Nejdřív jsme si mysleli, že nám kvůli tomu doporučí odklad nástupu do školy, ale nakonec psycholožka usoudila, že by se dál ve školce nudil,“ vypráví Lenka Dolanská. Jejich příběh se od desítek podobných liší hlavně v tom, že měli štěstí na školku, která byla schopna uspokojit Kryštofovy zájmy a zároveň tolerovat jeho nedostatky. Do kontaktu s ostatními dětmi ho učitelky ani asistentka nenutily, na druhou stranu ho ale nenásilně vedly ke společným činnostem.

Foto: Milan Malíček, Právo

V matematice by šestiletý Kryštof mohl poskočit o tři ročníky výš.

„Ke konci byl pro nás obrovský úspěch to, když nám hlásily, že Kryštof vymyslel hru, do které zapojil tři další děti. Samozřejmě šlo o to, že něco podle čísel seřazoval a ostatní na něho koukali, ale už to nebyl čistý projev individualismu,“ popisuje drobné pokroky v socializaci svého syna Lukáš Dolanský. Že děti ke svému životu příliš nepotřebuje, berou rodiče jako jeho přirozenost, která se časem možná změní. „Důležité je, aby byl spokojený a dětí se nebál. Já jsem si třeba našla kamarády až v pubertě,“ říká s nadhledem Kryštofova maminka.

Kolik měří Venuše?

Stejně jako většina rodičů mimořádně nadaných dětí pátrali, po kom Kryštof vlastně je, až zjistili, že lásku k číslům zdědil nejspíš po Lukášově dědečkovi, který byl chemikem. „Nejdřív jsme trochu pochybovali, jestli jeho zájem o čísla není pouhá fascinace a jestli to, co se naučil, dokáže použít v praxi. Vzhledem k tomu, že se momentálně zabývá převodem jednotek, mírami a váhami, tak to s čísly myslí asi opravdu vážně,“ podotýká Lukáš Dolanský s tím, že někdy v batolecím věku usínal Kryštof se Zlatými stránkami v ruce a největší potěšení mu dělalo, když mu někdo četl obsah knih včetně čísel stran.

Krize přicházely ve chvíli, kdy museli rodiče od rána do večera odpovídat na otázky toho typu, kolik co měří nebo váží a jak dlouho bude trvat obrovi, než přejde moře. Když po něm chtěli obrázek z prázdnin, začal malovat schéma vzdušného obalu Země. „Jednou jsem vzal Kryštofa do planetária, kde hodinu a půl koukal na neuvěřitelně nudný film o Venuši, který byl bez jakékoli animace, pouze s technickými nákresy různých parametrů planety. V jeho věku mě vesmír taky zajímal, ale u tak strohého výkladu bych asi nevydržel,“ přiznává Lukáš Dolanský.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kromě nadprůměrně inteligentního Kryštofa mají Dolanští ještě Barboru, která staršího bratra uvádí do typického světa dětí.

Současně s nadáním psychologové u Kryštofa odhalili nespecifickou poruchu autistického spektra, která se projevuje například jeho sníženou orientací v prostoru. „Když má žízeň a vy mu řeknete, že na stole je sklenice, tak mu nejdřív musíte ukázat, kde je stůl, a potom, kde je sklenice,“ vysvětluje chlapcův otec.

„Psychologové nám říkali, že nejhorší bude zvládnout dětství, zejména období, kdy si svou jinakost začne uvědomovat. Chceme mu pomáhat, jak to jenom půjde, ale je nám jasné, že jeho podstatu nepředěláme, že se s tím bude muset naučit žít,“ shodují se Dolanští.

Vzít si příklad ze Slovenska

Vypadá to, že jsme v Česku zaspali dobu. Zatímco na Slovensku už dvacet let funguje základní škola pro mimořádně nadané děti, která má osmadvacet poboček po celé zemi, u nás se dají podobná zařízení spočítat na prstech jedné ruky.

V lepším případě ve standardní škole najdete zapáleného kantora, který se snaží kromě pětadvaceti běžných žáků zaopatřit i toho mimořádně nadaného, ale jeho nasazení v takových podmínkách nemusí vydržet dlouho.

„V jednom odborném časopise jsem četla větu: Když se s nadaným dítětem zachází jako s průměrným, tak se jím stane,“ upozorňuje psycholožka Eva Vondráková.

Související témata:

Související články

Jak zvládnout první dny ve školce

Vývoj každého dítěte je velmi individuální. Proto může být obtížné určit ten "správný věk" pro nástup do kolektivního zařízení typu klasické mateřské školy....

Výběr článků

Načítám