Moje dítě si ubližuje. Co s tím

„Už několikrát jsem zaslechla, že sebepoškozování je mezi mladými módní záležitost. Je pravda, že děti o něm mezi sebou často mluví. Na sociálních sítích dokonce existují různé stránky, kde si dávají doporučení a popisují, jak jim přinesly úlevu,“ říká Marie Funke, vedoucí terapeutka kliniky AdiCare.

Ano, existuje řada dětí, která se sebepoškozováním pouze experimentuje. Ale záměrné ubližování sami sobě, které se opakuje, rozhodně nelze považovat za módní výstřelek. Sebedestruktivní strategie tu vždy byly, například v době komunismu se řešily prostřednictvím alkoholu. Dnes o nich veřejnost více mluví, protože dospívající se v tomto směru nejčastěji zraňují žiletkou, řezají se do rukou a nohou, škrábají kůži do krve, štípají se či se pálí zapalovačem.

„Na lince je sebepoškozování druhé nejčastější téma, se kterým nás děti kontaktují,“ upozorňuje Regina Jandová, psycholožka a psychoterapeutka z Linky bezpečí. Z výzkumů vyplývá, že se nejvíc týká dospívajících mezi 14 a 18 lety, přičemž dívky by se měly poškozovat třikrát více než chlapci. Proč tomu tak je? Když se naštvou kluci, tak se s někým často poperou nebo něco rozbijí, dívky agresi více obracejí dovnitř vůči sobě samým.

„Rozpoznat, že se dítě sebepoškozuje, může být poměrně těžké, protože se za své konání stydí a skrývá ho,“ říká Regina Jandová. Čeho si ale všimnete, je razantní změna chování. Najednou se začne zavírat do pokoje. Ztrácí zájem o všechno, co ho dřív bavilo. Přestane chodit do kroužků. Straní se i kamarádům a odmítá jejich pozvání na různé akce.

„Vše vede k izolaci a touze být sám. Projevit se ale můžou i změny ve školním prospěchu, kvalitě spánku nebo stravovacích návycích,“ vyjmenovává psycholožka. A protože je třeba zakrýt stopy, dotyčný začne preferovat dlouhé rukávy a vytahuje ze skříně kalhoty i v parném létě. Dívky pak nosí náramky, aby zakryly rány na zápěstí. Kromě očividných znaků, jako jsou řezné rány nebo popáleniny, mohou mít také nevysvětlitelné modřiny, objevují se i stopy po kousnutí a to vše je doplněné historkami, jak ke zraněním došlo.

Tajnůstkářské chování je podobné chování závislých, protože o závislost opravdu jde. Proto je tak těžké s problémem bojovat. „Sebepoškozování není samo o sobě diagnóza nebo nějaká porucha. Jde o symptom dalších psychických problémů a dítě tak není schopné s ním přestat ze dne na den a neobejde se bez dlouhodobé odborné pomoci,“ vysvětluje Marie Funke. Dospívající se svého konání nechtějí vzdát, protože jim přináší podobný pocit jako mnohé drogy – úlevu. Sice krátkodobou, ale velmi silnou. A i když to může vyznít paradoxně, teenager se tímto chováním snaží sám sobě pomoci. „Dá se říct, že jde o projev životaschopnosti. Uvědomte si, že ho něco velmi trápí a vybralo si strategii, jak se s vnitřní bolestí vyrovnat. Našel cestu, aby se cítil lépe a ulevil si od psychických obtíží,“ popisuje psycholožka. A dodává: „Bohužel si vybral patologickou a sebedestruktivní strategii.“

Co ho na tuto cestu svedlo? Psychických potíží, které mohou vést k sebepoškozování, existuje celá řada. „Tíhnou k němu lidé, když cítí velké napětí, které neumějí uvolnit jinak. Jsou i tací, kteří naopak necítí vůbec nic a potřebují se se svými emocemi spojit,“ vysvětluje psychoterapeutka Regina Jandová. Příčina přitom nebývá pouze jedna. Někdy jde o obtížné zvládání emocí, jako jsou hněv, frustrace nebo bezmoc. Za problémy může stát i nedostatečná komunikace s blízkými o vztazích, potřebách a jejich dlouhodobé potlačování. Většinou jde ale o mix emocí a potíží. Příčiny je třeba hledat v terapii. Sebepoškozování může být totiž také provázáno s duševními onemocněními, jako je deprese či úzkosti, trauma a posttraumatické stavy.

„Prokázaný je dnes už také negativní vliv sociálních sítí. Sami si všimněte, že vám neumožňují vydechnout a být sami se sebou v klidu. Srovnávání svého života s profily na sítích jednoznačně vede k horším pocitům a sebehodnocení. Vliv má také velký tlak na výkon, přetížení, stres a málo volného času,“ vyjmenovává odbornice.

Šok, děs a bezmoc – tím vším si rodič projde ve chvíli, kdy zjistí, že si jeho dítě ubližuje. „S každým otřese, když najednou vidí na druhém rány a krev,“ říká Marie Funke. A dodává: „První reakce bývá taková, že na vás padne hrůza. Rodiče propadají hysterii. Jsou v šoku, vzteklí, nechápou, co se děje. To všechno jsou emoce, které vedou k impulzivnímu chování.“ Rodiče mají tendence dítě okamžitě ochránit, a tak mnohdy volí cestu zákazů. Odborníci s nimi ale tak úplně nesouhlasí.

„Mladiství můžou se sebepoškozováním pouze experimentovat, protože se o tématu hodně mluví, a v tom případě je stopka od rodičů dobrá,“ říká psychoterapeutka. Pokud se však jedná o opakovaný akt sebepoškozování, dítě se již potýká se závažným psychickým problémem. A tady pomůže jen dlouhodobá péče a odborná pomoc.

„Často varujeme i před zakazováním ve stylu – ještě na sebe jednou sáhneš a vezmeme ti telefon. Dítě totiž někdy začne hledat lepší strategie způsobu maskování problémů,“ vysvětluje Funke. A navrhuje lepší řešení: „Sebepoškozující potřebuje od rodičů, aby ho přijali, jeho konkrétně, jeho bolest a trápení. Aby s ním v klidu, s pochopením a laskavě promluvili o důvodech jeho chování. A zároveň respektovali, že potřebuje čas, než se svěří a získá důvěru a odvahu k vyhledání pomoci,“ vyjmenovává Regina Jandová.

Na své potřeby musí myslet i rodiče. Aby mohli být svému dítěti účinnou oporou, jejich úkolem je postarat se o svůj klid a opatřit si informace. Dává smysl obrátit se na krizovou linku, organizaci nebo konkrétního odborníka, který ví, jak poskytnout rady a podporu rodičům, a vysvětlí, co se s jejich dítětem může dít, a jak s ním vůbec začít smysluplně mluvit.

„Vidím, že trpíš, a proto si ubližuješ. A já možná nechápu proč, nebo mi to nechceš říct. Ale i když tomu nerozumím, chci ti pomoct,“ je věta dospělého, která dítěti uleví. Pokud se mezi nimi navíc vybuduje taková důvěra, že problém řeší spolu, může jim pomoci některá z odkláněcích technik. Ta dává smysl ve chvíli, kdy dítě cítí akutní potřebu si ublížit.

Lidé, kteří se dlouhodobě sebepoškozují, totiž prožívají momenty tzv. cravingu, tedy bažení po uvolnění. Konkrétně Linka bezpečí přišla s výzvou #zvladni20. „Ta má motivovat ke zvládnutí dvaceti minut bez ublížení. Nutkání totiž trvá většinou dvacet až třicet minut. Po této době začíná prokazatelně slábnout. Překonat tuto kritickou dobu je přitom náročné.“

Lidé, kteří se závislostí na sebepoškozování bojují, popisují různé způsoby odklánění – držení kostky ledu, dokud neroztaje, mohou nosit na zápěstí gumičku a hrát si s ní, kreslit si do zápisníku, řvát do polštáře nebo si pustit příjemný film. Nejde ve výsledku o to, co člověk konkrétně dělá, hlavně aby šlo o jednoduchou činnost, která mu nejlépe vyhovuje a pomůže zvládnout vnitřní tlak. Další tipy najdete na stránce linkabezpeci.cz/poradna/sebeposkozovani.