Mazlení a doteky jsou pro malé děti nezbytné

Co se s dítětem děje, pokud mu chybí láskyplný kontakt v kojeneckém věku, naznačuje pokus římského císaře Fridricha II. (1220–1250). Svěřil chůvám několik desítek kojenců. Nesměly na ně mluvit ani si s nimi hrát. Vždy je jen nakrmily, přebalily a nechaly je být.

Císař čekal, jakým jazykem začnou mluvit. Ve svých sporech s církví chtěl zjistit, který jazyk je oním biblickým jazykem všech jazyků. Stalo se ale něco jiného. Všechny děti do roka zemřely.

Způsobil to nedostatek láskyplných tělesných doteků a fyzických i psychických podnětů. Tedy i to, že na ně nikdo blízký nemluvil. Kojenci intenzivně vnímají oči a výraz obličeje matky, ale také zabarvení, rytmus nebo tón její řeči. I když ještě nerozumějí jednotlivým slovům nebo větám.

Všechny zmíněné podněty potřebují ke svému normálnímu rozvoji. Drsný pokus ukázal, co se stane, když je nemají nebo jich mají málo.

Samičky myší olizují svým mláďatům kožíšek. Čistí je tím, ale zároveň ten dotek můžeme chápat jako výraz jejich mateřské lásky i péče.

Americký psychiatr a neurolog Michael J. Meaney zjistil, že mláďata, která jejich matky lízaly častěji a pečlivěji než ostatní samičky, byla zvídavější, nebojácnější a lépe se orientovala při pokusech v bludišti. Naopak málo lízané myšky se chovaly úzkostněji, bojácněji a v bludišti se orientovaly hůř.

I když mezi myšími a lidskými matkami nelze dělat jednoznačné paralely, protože výchova dítěte je přece jenom složitější proces, určitou podobnost tu nalézt můžeme, poněvadž i člověk je živočich.

Ostatně řada seriózních výzkumů dokládá, že u dětí stejně jako u dospělých snižuje něžný láskyplný dotek úroveň stresu i psychického napětí, ale také tep a vysoký tlak. A dokáže stimulovat produkci některých neurotransmiterů, tedy hormonů, jež ovlivňují naše pocity a duševní stavy atd.

Není náhodou, že porodníci pokládají čerstvě narozené dítě na hruď matky. Cítí její teplo, kůži a třeba i vůni, ale také vnímá tep jejího srdce, které jako metronom bilo po celé těhotenství přímo nad ním a které ho i teď uklidňuje.

Tento zdánlivě banální krok pomáhá utvářet novou podobu citové vazby mezi matkou a dítětem. Navíc mu usnadňuje adaptaci na vnější svět a jeho poznávání.

Když se dítě později něčeho bojí, často se běží schovat za mámu nebo hledá ochranu v jejím láskyplném objetí. Ale co když to objetí nefunguje, jak má? Existují výzkumy, které se snaží dokázat, že „málo hlazené“ děti jsou méně sebevědomé, hůř tolerují stres, složitěji navazují sociální kontakty a mohou zápolit s celou řadou dalších problémů.

Dokonce naleznete studie, podle nichž mají takové děti v dospělosti vyšší riziko infarktu, cukrovky nebo depresí, častěji je prý trápí poruchy imunity, trávicí potíže a zánětlivá onemocnění, ale snáz se stanou třeba také promiskuitními.

Petr Sakař, dětský psycholog a psychoterapeut, je k výsledkům podobných výzkumů trochu skeptický. Připadají mu zjednodušující. V lidském životě mohou sehrát roli nejrůznější věci.

Uvádí třeba příklad chlapce, jehož matka nastoupila brzo do práce a v důležité fázi života mu chyběl intenzivnější kontakt s ní včetně toho fyzického. Hůř proto toleruje třeba stres a má sklon snižovat psychické napětí jídlem. Nadbytečná kila u něj mohou zvýšit riziko kardiovaskulárních chorob.

„Jenže jako dospělý potká nekonfliktní ženu, která rozumně vaří, navíc spolu pravidelně sportují, takže i nadbytečné kalorie snadno spálí a psychicky se přitom také odreagují,“ říká Petr Sakař.

„Jeho dispozice ke kardiovaskulárním chorobám se díky tomu nerozvine. Takových variant je bezpočet. Proto je pro mě důležitější příběh konkrétního klienta než závěry podobných výzkumů.“

Podle něj je podstatná i kvalita doteku. Dítě vnímá, kdy je neosobní, a kdy procítěný nebo něžný. Z toho, jak ho matka uchopí, často instinktivně vycítí i její klid, jistotu, laskavost, nebo naopak nejistotu, rozčilení, strach. Může pak zareagovat neklidem nebo pláčem, i když k tomu na první pohled nemá důvod.

Komunikace mezi matkou a dítětem však není jenom o doteku. Dítě s ní udržuje oční kontakt, vnímá výraz její tváře, její hlas, gesta, prostě řadu dalších věcí. A všechno tohle přispívá k rozvoji jeho mozku. Ten je navíc na matku dobře vyladěný.

Ale funguje to i naopak. Vědci zjistili, že i v mozku maminky dochází ke změnám, které ji mají naladit na reakce dítěte tak, aby citlivě vnímala jeho různé, často velice jemné signály. A nejde jen o vyladění. Kdyby otec budil matku ze spaní tak, jako to dělá miminko, už po týdnu by ho měla chuť uškrtit. U miminka to snese právě díky zmíněným změnám.

„Tam, kde to vyladění proběhne harmonicky, připomínají vzájemné reakce dítěte na matku a matky na dítě krásně sladěný tanec, který si oba užívají,“ zdůrazňuje Petr Sakař.

Lze namítnout, že při péči o dítě to ani jinak nejde. Tak v čem by měl být problém? V tom, aby matka, pro kterou je starost o kojence velkou zátěží, nevnímala dítě jen přes krmení, bolavé bříško, pleny, vyrážky nebo prořezávající se zoubky. Aby pro ni nebylo jen starostí a povinností, kterou musí co nejlépe splnit, ale také velkou radostí.

Je důležité, aby si užívala chvíle, kdy je dítě nakrmené, přebalené, přepudrované a kdy se spolu mohou jen tak bezstarostně mazlit a hrát si. Po práci by měla přijít i nějaká zábava.

Vypadá to samozřejmě, ale pro spoustu žen není. Dítě pak neuvidí jen ustarané vrásky své unavené matky, ale i láskyplný odlesk v jejich očích. Jak už bylo řečeno, maminka si užívá to, jak se jí miminko vydařilo, jak je úžasné. A dítě si užívá svoji šťastnou matku. Tahle vzájemná radost je jednou z důležitých věcí, ne-li tou vůbec nejdůležitější. Protože proč bychom jinak všechno tohle dělali?

Pokud jde o výzkumy, Petr Sakař uvádí ještě jeden zajímavý příklad. V některých zemích nastupují matky do práce už po šesti týdnech mateřské dovolené a své děti dávají do jeslí.

Pro společnost i pro matku to bývá ekonomicky výhodné. Existují navíc výzkumy, které dokázaly, že tyto děti dřív chodí, mluví a zdá se, že jsou i šikovnější.

„Domnívám se, že to je důsledek jevu, kterému se říká traumatická progrese,“ vysvětluje Petr Sakař.

„Mohli bychom ho označit jako určitý náhradní program přírody, který dává dětem šanci, aby přežily i za těžších okolností. Součástí harmonického rozvoje dítěte ale určitě není. Dítě matku postrádá. Navíc lidem, kteří se o něj v jeslích starají, chybí přes všechnu odbornou zdatnost to vyladění, o kterém jsme mluvili. Zrání dítěte pak logicky neprobíhá tak přirozeně a harmonicky, jak by mělo. Proto si myslím, že děti patří k maminkám, a ne do jeslí. A proto je dobré se zajímat, kdo určitý výzkum platí a co chce pomocí jeho výsledků dokázat.“