Článek
Ve věznici ve Světlé nad Sázavou by měla žena z Hodonínska strávit ještě dva roky, ale má naději, že ji za vzorné chování pustí už za několik měsíců. „Pan vychovatel říká, že si to nesmím pokazit,“ vysvětluje mi, když hladí Simonu po vlasech (jméno dívky bylo změněno).
V únoru 2010 nastoupila čtyřletý trest s ostrahou za majetkovou trestnou činnost. Podváděla. Své tři děti může vídat při takzvaných asistovaných návštěvách ve věznici, které od června 2007 organizuje Český helsinský výbor.
„Udržení vztahu s vězněným rodičem může předejít psychickým nebo výchovným problémům dětí do budoucna. Když děti vidí mámu nebo tátu a slyší, co se jim v životě nepovedlo a proč, tak si z toho často vezmou ponaučení,“ říká mediátorka Dana Vrabcová, která, když je to třeba, pomáhá při návštěvách s dětmi překonat rozpaky a oživit váznoucí komunikaci.
Aby věděli, že někam patří
Není totiž pravidlem, že by všechny děti reagovaly na své odsouzené rodiče s takovým nadšením jako Simona. Řada z nich už delší dobu pobývá v dětských domovech a se svými nejbližšími se dlouho neviděla. Děti jim můžou zazlívat, že nejsou pohromadě, že jim jejich chování překopalo život. Navíc jim okolí předhazuje, co jejich rodiče provedli a že nestojí za to se s takovými lidmi stýkat.
„Tyto děti bývají často citově oploštělé a projevují se u nich náznaky fyzické i slovní agresivity,“ říká ředitelka dětského domova v jihomoravských Boskovicích Jarmila Štůlová. Na asistovanou návštěvu za matkou do Světlé přijela se sedmiletým chlapcem a devítiletou dívkou, kteří se do domova dostali letos v červnu.
„Rodina, která se o ně předtím starala, ve výchově selhala. Když k nám sourozenci přišli, byli zanedbaní a měli velké psychické problémy, kvůli kterým se chlapec dodnes pomočuje,“ líčí ředitelka s tím, že jediné, co může vězněná matka svým potomkům do budoucna poskytnout, je citová vazba a vědomí, že dítě někam patří. Jen ve výjimečných případech se podaří rodičům, kterých v našich věznicích sedí přes deset tisíc, splnit své sliby, že si po návratu z výkonu trestu vezmou děti k sobě a začnou žít znovu a líp.
Můžou to myslet vážně a snažit se opravdu něco dělat, ale většinou jim v tom zabrání existenční potíže, do kterých se dostanou po opuštění věznice. Těžko shánějí práci i ubytování a jsou rádi, že nějak přežijí sami. Své plány má i Simonina matka, která dřív provozovala firmu na výkopové práce.
„A právě kvůli tomu jsem tady,“ říká tichým hlasem. Důvody, které ji přivedly za mříže, popisuje dost zmateně, a jediné, čemu rozumím, je, že je nevinná a že podváděli ostatní. Až se dostane na svobodu, chce si najít práci. „Je mi jedno, co to bude, hlavně abych se postavila na vlastní nohy.“
Jedním z míst, kam jezdí děti na návštěvu nejčastěji, je ženská věznice ve Světlé nad Sázavou.
Zlatíčko, ty jsi ale vyrostl!
Na desetiletého syna, který má dorazit z Dětského domova v Benešově, už hodinu a půl netrpělivě čeká pohledná dlouhovláska. „Je to můj bojovník,“ říká o svém dítěti vyučená kadeřnice, která však v oboru nikdy nepracovala. „Co jsem mu řekla? Že jsem dělala blbosti, a proto jsem tady. Měla jsem falešnou pětistovku, ale nevěděla jsem o tom.“
Se synem se před zářijovou návštěvou viděla naposledy v květnu. Mezitím si vyměnili několik dopisů se srdíčky a obrázky.
„Chci si podat žádost o podmínečné propuštění, najít si práci, nejspíš nějaký úklid, abych se mohla zařadit,“ vypráví s odhodláním štíhlá čtyřicátnice. Střídavě sleduje hodiny na stěně a dveře, jestli už zpožděná návštěva nedorazila. Je jí líto, že spolu stráví jenom hodinu.
„Zlatíčko moje, ty jsi ale vyrostl,“ objímá se konečně se synem, který jí přivezl ukázat několik fotek z letního pobytu dětského domova v Krkonoších. Na vrátnici má pro něho připravený balík se sladkostmi, který si nechala poslat od přítele. „Sama ho ale klukovi předat nesmím,“ říká mi zklamaně.
Zatím se děti, rodiče i jejich doprovod můžou občerstvit perníkem, který upekla stážistka Českého helsinského výboru, listovými tyčinkami a hroznovým vínem. Společně si můžou zahrát karty nebo Člověče, nezlob se, prohlížet dětské časopisy. Po dvou hodinách jdou všichni na oběd.
„Snažíme se, aby během asistované návštěvy měli rodiče a děti šanci dělat něco běžného, popovídat si, dotknout se, obejmout a probudit v sobě zájem jeden o druhého. Při klasických návštěvách (tři hodiny v měsíci -pozn. aut.) je kolem mnohem víc hluku, kolikrát se řeší věci mezi dospělými a rodiče se nemůžou dětem tolik věnovat,“ popisuje další přínos projektu ředitelka Českého helsinského výboru Markéta Kovaříková.
Momentálně mají v evidenci přibližně padesát rodin. Aby měli jistotu, že zájem vězněných rodičů o děti není účelový, aby se mohli například dostat dřív z vězení, probírají každý případ mimo jiné se sociálními pracovníky, dětskými domovy i s věznicí.
Budeš stejný jako fotr
„Syn byl nejdřív naštvaný, ale pak se s tím smířil. Posílá mi vysvědčení, učí se totiž na kuchaře, a v domově dává pozor na svého malého synovce. Ve skutečnosti jsou jako bráškové,“ usmívá se padesátiletá žena, když mluví o svém osmnáctiletém synovi a devítiletém vnukovi, kteří zatím nedorazili.
Přestože se mnoho rodičů ve vězení dušuje, že se po návratu na svobodu o potomky postarají, většina dětí zůstane v dětském domově.
Ve vězení už strávila rok a půl a ještě ji čeká pět let. „Ale je jasné, že to celé neodsedím,“ je přesvědčena, že ji propustí na podmínku. „Okamžitě půjdu do práce a vezmu si Nikolase do péče, když ho táta nechce,“ zazlívá svému staršímu synovi, že se kluka po jejím nástupu do vězení zbavil.
„Malý mi říká maminko, starala jsem se o něho od peřinky, vypiplala jsem ho, a on ho dá do děcáku!“ Dřív pracovala jako pomocná síla v kuchyni a po opakovaných krádežích jí soud proměnil podmínku v trest natvrdo.
„Ve chvíli, kdy se člověk dostane za mříže, změní se život i jeho nejbližším. Zvlášť pro děti to je velmi náročná životní situace, protože najednou dostávají stigma potomka kriminálníka. Když udělají nějakou vylomeninu, která by se u běžného dítěte hodnotila jako klukovina, tak u nich se říká, že rostou pro kriminál. „Budeš stejný jako tvůj fotr,“ slýchávají. Okolí jaksi automaticky předpokládá, že to s nimi dopadne špatně, nepodpoří je a nedá jim šanci, takže děti ztrácejí motivaci, aby žily jinak,“ vysvětluje Markéta Kovaříková.
Díky asistovaným návštěvám aspoň poznávají, že v tom nejsou samy. „Přirozeně si vytvářejí svépomocné skupiny a prožívají svůj úděl snadněji. Hlavně v pubertě, když jim dojdou veškeré souvislosti, je pro ně hodně těžké vyrovnat se s tím, co jim předhazují lidé kolem - že prý pocházejí z někoho tak špatného, jako je jejich táta nebo máma,“ dodává ředitelka Českého helsinského výboru. Výjimkou nebývají děti, které mají ve vězení oba rodiče. Ať už postupně, nebo najednou. „Nejdřív jsme s dětmi jezdili za matkou, která byla z velmi vážných zdravotních důvodů propuštěna. Potom projevila zájem, aby děti začaly jezdit za otcem, protože nevěděla, jak to s ní dopadne,“ říká Dana Vrabcová s tím, že v rámci projektu s dětmi navštěvují vždy pouze jednoho z rodičů.
Syn by to nezvládl
„Syn by to nezvládl, je zrovna v pubertě a je moc lítostivý. Starší dcera už je skoro plno letá a má svůj život ve Vel kém Meziříčí. Našla si dobrého chlapa, který má práci, a v prosinci budu babička,“ odpovídá mi na otázku, proč za ní nejezdí i další dvě děti, Simonina matka. S mladší dcerou dorazila do vězení pracovnice dětského domova, kde Simona s bratrem žijí.
„Chci se vyučit v oboru kuchařčíšník a pracovat jako barmanka,“ má dívka jasno, čím se bude živit. Zatím ji ale nejvíc baví tancovat a lítat po hřišti. Ke konci návštěvy u mámy se zajímá o to, jestli nebudou mít k obědu těstoviny se špenátem, ze kterých se jí prý minule už od pohledu udělalo zle, přestože jí i ostatním návštěvám servírovali medailónky s hranolky. „Když jsem viděla mámino jídlo, ani jsem nemohla sníst to svoje,“ ušklíbá se Simona.
Trauma na celý život
Z jedné z mála studií o dětech vězněných rodičů, kterou provedla psycholožka Cristina Jose-Kampfnerová, vyplývá, že přibližně tři čtvrtiny dětí, jejichž matka byla ve vězení, vykazují příznaky charakteristické pro prožité trauma.
Děti se obtížně koncentrovaly, měly problémy se spaním a příznaky deprese. Navíc trpěly tím, že nemají možnost si s nikým o matčině uvěznění promluvit, a necítí žádnou podporu okolí.
Denise Johnstonová, ředitelka kalifornského Centra pro děti vězněných rodičů, popsala možné potíže ve vývoji dětí: úzkost, zaostávání, akutní reakce na stres, pocity viny.
V pozdějším věku se může dostavit vztek, agrese, rizikové chování, jako např. zneužívání návykových látek, podvody, krádeže či promiskuita a prostituce.
Prožité trauma může vést k předčasnému ukončení vztahu s rodičem, mezigeneračním zločinům a k uvěznění.
(Zdroj: www.helcom.cz)
Při obědě rovnou odsune zeleninovou polévku a vidličkou několikrát píchne do zapékaných těstovin. „Kdyby to byly aspoň špagety,“ namítne Simona. Máma jí dělá chutě, když vzpomíná na bramboráky, svíčkovou a nedělní koblihy, které doma kdysi dělala. A začne vymýšlet, co všechno dětem uvaří, až ji pustí na svobodu. Pracovnice dětského domova při tom jenom klopí zraky. Je na ní vidět, že o takových plánech ví své a že děti u nich nejspíš zůstanou až do dospělosti.
