Lítost prohlubuje rozpaky, říká dirigent orchestru lidí s postižením Šimon Ornest

Zhruba před třinácti lety jsem nastoupil jako vychovatel na internáty škol pražského Jedličkova ústavu. V té době jsem hodně aktivně cvičil a hrál na saxofon. Byl jsem okouzlen tím, že když se skutečně soustředíte, cvičíte a pracujete, tak jdou věci hodně dopředu. Měl jsem dojem, že bych se mohl pokusit tenhle zázrak nabídnout i dětem – studentům na internátě škol pražského Jedličkova ústavu. A dneska už také vím, že mě dost zlobila pasivita většiny z nich.

Ze začátku vše vznikalo jako volnočasová aktivita, jako hudební kroužek. Chtěli jsme vyzkoušet, jestli by samotný rytmus nefungoval lépe, než nějaké harmonické cítění. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že je pro lidi jednodušší vyťukat např. rytmus písničky „Skákal pes“, než tu písničku zazpívat. Z toho jsme vycházeli. Od Jedličkova ústavu jsme dostali i nějaké prostředky na nákup drobných perkusí a orfových nástrojů. Ukázalo se, že to děti docela baví. Začali jsme vystupovat nejdříve v Jedličkárně, potom na nějakých spřízněných akcích – většinou benefičních a charitativních. Některé z dětí se hudbě chtěly věnovat trošku víc, takže jsme pro ně sháněli lektory a nástroje jsme kupovali už přímo pro ně.

Dlouhá léta se v kapele děti střídaly tak jak přicházely a opouštěly internát. V současné době říkáme, že je to kapela studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu a určitě minimálně polovina z nich tvoří takové pevné jádro Tap tapu a někteří z nich už i pracují jako pomocní lektoři a učí začátečníky a mladší žáky.

V současné době je to 15 hráčů z Jedličkova ústavu a 4 profesionálové, kteří hrajou na příčnou flétnu, altsaxofon, klávesy a tubu a kteří nás harmonicky doprovázejí. Takže na pódiu nás bývá kolem dvaceti.

Jak to situace dovolí. Na každý nástroj máme několik lidí, kteří se v rámci možností střídají.

Máme několik vlastních písniček. A od určité doby, spoluprací s osobnostmi české kulturní scény, nám začal vznikat repertoár převzatých písniček, které si vybíráme s dětmi na zkouškách. Když se rozhodneme oslovit nějakého zpěváka, nebo umělce, tak si procházíme jeho repertoár a vybíráme si to, co baví nás. A když to dobře dopadne a on je ochotný s námi spolupracovat a věnovat nám svou písničku, tak ji hrajeme.

Zatím se nám to nestalo. Ale my také neoslovujeme každého.

Většinou vznikají na zkouškách společným úsilím a sdružováním nápadů a jsou to převážně rytmické věci. Jako třeba písnička 4CHRRR, ke které máme krásný klip s Janem Krausem a Jiřím Ornestem (mým otcem).

Na české scéně se pravidelně účastníme akcí jako je Rock for People, Mezi ploty, hráli jsme i na Českých hradech. V poslední době už nás festivaly samy oslovují, nebo s nimi máme dohodnutou spolupráci a ozýváme se my jim. Pořádáme každoročně naší benefiční akci Párty na kolečkách v Divadle Archa. Děláme také festival Vysoko Výše Vyšehrad, a teď se nám čerstvě podařilo vystoupení v Rudolfinu. A v zahraničí se nám ve spolupráci s pražským magistrátem povedlo zorganizovat vystoupení v Českém centru v Bruselu. To byla mimořádně povedená akce, která se myslím všem líbila a my jsme si v praxi ověřili, že jsme zajímaví i pro lidi v zahraničí. Nikdo nepřišel a neřekl: „Je to docela dobrý, ale tady za rohem je taky taková jedna parta“.

Chystáme ještě výlet do Lucemburska, kde máme domluvený koncert v lucemburské filharmonii v rámci jedné větší akce a rádi bychom se v budoucnu předvedli ve všech českých centrech.

Cédéčko bude pokřtěno 27. března na Párty na kolečkách a uslyšíte na něm skoro všechny interprety se kterými jsme spolupracovali a jejich písničky. Musím říci, že většina z nich se ve studiu úplně nadstandardně odvázala a bude to velká legrace. Uslyšíte tam samozřejmě i naše vlastní věci. Bude to celkem šestnáct kousků a bude to rozhodně největší událost kulturní a společenské sezóny. I když bychom samozřejmě neradi komukoli oprávněně křivdili (smích).

Dlouho jsme zvažovali, jestli točit cédéčko. A pak nás oslovil ředitel Ochranného svazu autorského (OSA) Roman Strejček s tím, že by OSA měla zájem ve speciální edici takové CD sponzorovat.

Určitá forma rozpaků z toho, co člověk běžně nezažívá a nezná, samozřejmě stále funguje. Myslím si, že mnohdy je i trošičku podporovaná tím způsobem, jakým se o benefičních či charitativních akcích informuje. To znamená vzbuzováním lítosti v lidech. Ono je skutečně statisticky dokázané, že když je vám někoho líto, tak saháte hlouběji do peněženky. Ale ačkoli to má finanční efekt, prohlubuje to vzájemné rozpaky a nijak to vnímání lidí s nějakým zdravotním či tělesným postižením veřejností nezlepšuje.

Také se setkávám s tím, že když se snažíme jednat se sponzory, tak všichni okamžitě mají pohotovou odpověď na to, co už všechno dělají a proč už vlastně nemohou, z důvodů omezené kapacity, podporovat nic dalšího. Ale většinou z každého, kdo se nakonec přijde podívat na koncert Tap Tapu a začne vnímat výsledky naší práce, která je bez jakéhokoli sentimentu zaměřená na zlepšení kvality života lidí se speciálními potřebami, rozpaky spadnou. A to je dobrý krok k tomu, jak vnímání veřejnosti v budoucnu velmi pozitivně ovlivnit a trošičku změnit tu společenskou rezignaci, která tady pořád vládne.

Léta si v praxi ověřuji, že člověk získává pocit hrdosti na výsledky své práce až v momentě, kdy musel překonat nějaké překážky. A to si myslím je odpověď na vaši otázku.

Děti říkají, že jsem obživlý metronom. Dirigování jsem nikde nestudoval, takže bych o sobě těžko řekl, že jsem dirigent, ale ta metoda je docela účinná a pokud na ni muzikanti přistoupí, tak se podle toho dá celkem hrát.

V současné době jsem hodně pohlcen prací. Ale zároveň také v květnu budu otcem, takže si myslím, že se to brzy změní a budu muset najít nějaké vhodné propojení rodičovských a pracovních aktivit.