Článek
Někteří rodiče jsou spíše shovívaví, jiní přísní. A ani odborníci si netroufnou tvrdit, kteří z nich jsou lepší. Jediné v čem se shodnou je, že špatné jsou extrémy, a tedy rodiče jak příliš benevolentní, tak striktně dodržující všemožné normy.
Není dobré příliš pohlížet ani na nejrůznější módní výchovné trendy. Vždy je lepší se řídit vlastní intuicí. Každé dítě je jiné, ale i každá rodina funguje jinak, a žádný jednoduchý recept fungující univerzálně neexistuje.
Velmi důležité je, aby se na výchovném stylu shodli oba rodiče a společně utvořili nějaký kompromis svých představ a ten pak oba respektovali.
Psychoterapeutka Lois Muir-McClainová sestavila přednosti i negativa nejoblíbenějších výchovných stylů. Jak sama říká, ideální by bylo, kdyby si rodiče vzali z každého něco pozitivního.
Autoritářský či direktivní styl - velmi přísný výchovný styl, který vyžaduje striktní dodržování pravidel, přičemž rodič zde sehrává zásadní, a to rozhodující roli.
Dodržování pravidel a stanovení limitů není často na škodu. Problém nastává v okamžiku, kdy příliš striktní pravidla pozastavují osobnostní rozvoj jedinců. V takových okamžicích hrozí, že se dítě velmi záhy rodičům odcizí - citlivější děti si mohou dokonce ublížit či si nést negativní následky této výchovy až do dospělosti.
Velmi tolerantní styl - rodiče od svých dětí příliš nevyžadují, ani neočekávají. Nemají stanovená žádná pevná pravidla, vše se mění v souvislosti s událostmi. Rodiče tento svůj přístup často zdůvodňují, že chtějí, aby jejich děti vyrůstaly dle svých vlastních rozhodnutí a ne podle představ druhých.
Pozitivní na tomto výchovném stylu je to, že se věnuje hodně pozornosti psychické pohodě dětí. Negativní naopak je, že tyto děti mají často problémy se sebeovládáním a chybí jim správná motivace či disciplína, a také odpovědnost nejen k sobě samým, ale i k ostatním. Příliš shovívavá výchova tak může vést k lhostejnosti k okolí.
Tzv. Helicopter parent neboli příliš úzkostný styl - rodiče, plni úzkosti a obav se vznášejí nad svými dětmi, aniž by jim ponechali trochu volnosti. Mají přehled o každém kroku dítěte, ale i o všech úspěších či neúspěších, v podstatě jim ze života dítěte nic neunikne. Nedostatek volnosti dětem posléze kompenzují materiálními dárky a rozmazlováním.
Problémy se stupňují s věkem dítěte. Ne každé dítě si totiž nechá mluvit do výběru svých přátel, milenců, výběru vysoké školy či zaměstnání, což tito rodiče obvykle vyžadují.
Autoritativní styl aneb zlatá střední cesta - tento styl poskytuje dítěti pravidla, očekávání, ale i flexibilitu a respekt. Rodiče nastavují jednoduchá a přitom jasná pravidla, ale spíše než sankcemi za nesplnění děti motivují jejich úspěchy. Dětem zůstává jejich osobní prostor, i když je od nich vyžadováno, aby respektovaly rozhodnutí i ostatních členů rodiny. Aby nevnímaly jen sebe, ale i rodinu jako celek a uzpůsobovaly k tomu svá rozhodnutí.
Jednoduchá rozhodnutí děti učí přijímat odpovědnost za své činy a zároveň i získávat určitá privilegia. Rodiče je tak připravují na jejich dospívání. Tak aby po absolvování školy byly, co možná nejvíce soběstačné, alespoň co se týče schopnosti dělat správná rozhodnutí.
„Osobně tento výchovný styl považuji za nejefektivnější, jelikož vede dítě k samostatnosti, ale i zodpovědnosti,” vysvětluje na svém blogu Lois Muir-McClainová.
„Být dobrým rodičem vyžaduje dostatek empatie, trpělivosti, ale i spolehlivosti a konzistentnosti. Výchova by měla vést vždy k tomu, aby dítě bylo nezávislé, zodpovědné a zároveň spolehlivé. Někdy je k tomu zapotřebí odklonit se od zažitých vzorů, jindy je naopak dobré vzpomenout si na své vlastní dětství a položit si několik otázek: Co mi ze všeho nejvíce na rodičích vadilo? Čím mi nejvíce ublížili? Co jsem naopak vnímal velmi pozitivně? Co by bylo lepší změnit?” dodává.
