Když jeden z rodičů štve dítě proti tomu druhému

Americký dětský psychiatr Richard A. Gardner se zmíněným jevem zabýval už v 80. letech minulého století. Popsal jeho charakteristiky a také důsledky. Nazval ho syndromem zavrženého rodiče. Především ukázal, co se děje, když rodič hrubě popouzí dítě, které s ním trvale žije a stane se na něm závislé, proti druhému rodiči.

Začne si vyvíjet vlastní dynamiku postojů k tomuto rodiči a nakonec ho zcela zavrhne. Čím je závislejší na rodiči, se kterým žije, tím silněji se takto projevuje, aby se mu zavděčilo a neztratilo jeho lásku.

Dítě brzy vycítí, co si tento rodič přeje slyšet. Kvůli rozpadu rodiny se totiž ocitne ve velké nejistotě. Tak se snaží nastolit jistotu novou. To se mu ale podaří jen tehdy, když se stane poslušné a sdílí postoje rodiče, na kterém je plně závislé.

Tyto postoje se u něj mohou navíc rozvíjet i tehdy, když už je nepřátelsky naladěný rodič vůbec neposiluje. Dítě pak samo rozděluje své zkušenosti s rodiči na černé a bílé. Z toho logicky vyplývá, že jeden z nich musí být bezvýhradně hodný, druhý zlý a zavrženíhodný.

Důležitým diagnostickým kritériem je to, že intenzita, s jakou dítě obviňuje, zavrhuje, případně nenávidí druhého rodiče, je naprosto nepřiměřená jeho skutečné vině. Případně jeho osobnostním rysům nebo nějakým nedostatkům. Dítě se tak snaží posílit postoje „hodného“ rodiče. Proto také opakuje jeho obvinění, i když jim často nerozumí, případně takovou zkušenost se „zlým“ rodičem samo nemá.

Každému trochu soudnému člověku však musí být jasné, že se tím deformuje jeho citový vývoj. Je uměle programováno k tomu, aby potlačovalo své původně pozitivní emoce. Jenže takové potlačení citů vede časem k vážným psychopatologickým symptomům.

Dítě se zároveň učí projevovat emoce nenávisti bez vážného důvodu, aniž by mělo pocit viny. Je mu to pardonováno, dokonce to od něj „hodný“ rodič vyžaduje. Tímto přístupem však ničí sebedůvěru svého potomka. Ten totiž musí přijmout fakt, že člověk, který mu dal polovinu genů, je zavrženíhodný padouch.

Motivy, které lidi vedou k tomu, aby štvali děti proti partnerovi, vycházejí z nejhorších stránek lidské povahy. Z nenávisti, agrese, závisti, msty… Ale i z potřeby mít vnějšího nepřítele.

Roli v tom hraje také touha vlastnit dítě za každou cenu, dokonce i na jeho úkor. Prostě ho využít jako kyj, kterým můžu mlátit bývalého partnera, a sobecky přitom přehlížet, že tím nejvíc ubližuji právě vlastnímu dítěti. Vše se děje pod rouškou předstírané lásky k němu a navenek bývá opentleno těmi nejušlechtilejšími motivy.

Dítě si ale dřív nebo později začne klást otázky, jaký je jeho druhý rodič. A bude na ně hledat vlastní odpovědi. To může být šance pro druhého rodiče, aby mu řekl, jak vše prožíval on, případně aby si s dítětem vybudovali nový vztah.