Když dospívající nerespektuje žádná pravidla a každý rozhovor s ním končí konfliktem

Dospívání je proces na třech rovinách – biologické, psychologické a sociální. Ve všech těchto rovinách se člověk nějakým způsobem mění a dozrává. Problém je v tom, že většinou tyto roviny neprobíhají stejně rychle a z toho pak mohou vznikat obtíže.

Podle psycholožky a terapeutky Jany Adámkové z psychedelické kliniky Psyon je důležité pochopit, co každá z těchto rovin představuje.

„V biologické rovině během puberty probíhá pohlavní dozrávání, které s sebou nese rozkolísané hormonální hladiny, dozrává také centrální nervová soustava, což má dopady i na psychickou složku – například na rozkolísanou emocionalitu,“ říká.

Mění se i tělesná stavba směrem k postavě dospělé ženy a muže. Přijetí tohoto procesu může být komplikované.

Další rovinou je rozvoj vnímání, myšlení, emocí a motivace.

Na třetí – sociální rovině – je hlavní posun od vztahů s rodiči k zaměření se na vztahy s vrstevníky. Mladý člověk rozšiřuje své sociální vztahy, formuje svou identitu a vyrovnává se se vztahy s autoritami.

„Toto období není snadné pro dospívajícího ani pro rodiče. Navíc je třeba, aby se jeho nejbližší o sebe navzájem dobře starali a podporovali se, aby měli kapacitu držet svému dospívajícímu dítěti v tomto procesu palce,“ vysvětluje Adámková.

Zhruba od věku 12 let jsou děti schopné více pracovat s hypotézami a hypotetickými problémy, což je důsledkem vývoje kognice (způsobu poznávání světa – vnímání, myšlení). Kromě toho začínají své poznatky zevšeobecňovat, což může způsobovat potíže a konflikty.

„Dospívající stavějí na tom, že jejich názor je specifický a správný. Mohou být v tomto směru rigidní, což je jeden z důvodů, proč dochází ke konfliktu s rodiči nebo jinou autoritou. Změnit názor dospívajícího může být velmi složité,“ upozorňuje psycholožka a dodává, že kromě toho mají často sklon být radikální.

To souvisí s tím, že se snaží vymezit, najít si ve světě své místo a vytvořit si vlastní hodnoty a postoje. Tento proces se často děje skrze vymezování se vůči hodnotám a postojům nejbližších.

Podle psycholožky Alice Vondrové se ale jedná o naprosto přirozený jev. „Přiměřený vzdor a nezodpovědnost v chování jsou v tomto věku normální, a dokonce dobré. Nějaká vzpoura proti rodičovské autoritě musí přijít. Je to známka, že se z potomka klube nezávislá, dospělá osobnost,“ upozorňuje.

Pomoci může, když rodiče své dítě přestanou řídit a jen zpovzdálí budou pozorovat, co se děje. „Veďte ho k odpovědnosti tím, že ji na něj skutečně přenesete. Tak mu umožníte dospělé zážitky. Musí nést důsledky svého chování i píle. Pak nebude mít na koho svádět svá selhání a průšvihy. Nepodléhejte panice, když změna nenastane hned. Klidně přihlížejte vývoji,“ dodává Alice Vondrová.

Dalším důvodem, proč je mnohdy těžké se s dospívajícím domluvit či ho pochopit, jsou jeho emoce.

„V průběhu dospívání řídí jedince emoční struktury mozku, které se nacházejí v limbickém systému. Tento systém přitom řídí část mozku zvaná amygdala, jež je používána k interpretaci nebezpečí. A nebezpečí v podání dospívajícího může vyvolat i příliš dlouhý pohled dospělého na jeho tvář. Navíc vzhledem k tomu, že v dospívání ještě není zcela rozvinutá racionální prefrontální kůra, která udržuje amygdalu pod kontrolou, emoce začnou nabírat na síle,“ vysvětluje odbornice na rodičovství Helaina Altabefová.

Emoce dospívajícího tak bývají velmi rozkolísané a mnohdy se ani nedají predikovat. Dokonce i samotný dospívající má občas problém se ve svých emocích vyznat. „Rodiče by proto měli i s těmito fakty pracovat,“ doporučuje Jana Adámková.

V pubertě je běžné, že dítě zkouší, kam až může zajít. Role rodiče v tomto případě spočívá v tom, aby nastavil takovou hranici, kde bude dítě ještě v bezpečí a zároveň dospívajícímu umožnil, aby s touto hranicí mohl do určité míry zápasit.

Důležité je, aby dospívající mohl prožít to, že opravdu jde o jeho bezpečí, a tuto hranici si pak pro sebe dobře našel a zvnitřnil schopnost nacházet ji v životě pro sebe i nadále.

„Pro vývoj je podstatné, aby dospívající měl prostor trucovat, zápasit nebo zkoušel své limity, ale musí to zůstat v bezpečné zóně. Její určení závisí ve velké míře na rodičích, ale i vývoji a výchově, která probíhá od útlého dětství,“ tvrdí terapeutka a dodává, že pokud jsou v rodině pevné a bezpečné vztahy a rodina má zdravé způsoby vymezování a zvládá dobře řešení konfliktů už v ranějším věku dítěte, je pravděpodobné, že po konci dospívání, byť bude náročné, zase zavládnou dobré vztahy.

Nastavení pomyslné hranice od rodičů směrem ke svým dětem by mělo zůstat vždy v bezpečné zóně, ale zároveň jim umožnit tuto hranici čas od času překročit. Pokud máte v rodině nastavené limity příliš striktně, může dojít k tomu, že se dítě stane pasivním.

„Dospívající se přestane snažit, přestane používat svou energii, což může mít negativní důsledky. Nebo se dítě může naopak ještě více bouřit, až to přeroste do opravdu rizikových mezí,“ varuje Adámková.

Během dospívání se může objevit i psychopatologie, která se však někdy těžko odlišuje od běžného dospívání.

„Často ke mně dospívající přicházejí ve středně těžké depresivní fázi, protože rodiče to vnímali pouze jako těžkou pubertu. Pro rodiče je to však náročná situace. Rozpoznat, kdy se jedná o vážnější problém, je skutečně komplikované. Rodiče často vůbec nenapadne, že něco jako duševní onemocnění může postihnout jejich vlastní dítě, když pro něj a jeho výchovu dělali a dělají co možná nejvíce. Na místě je i podpora rodičů v přijetí situace a jejím přerámování jako výzvy, která může pomoci celé rodině k rozvoji,“ radí psycholožka Adámková.

Když se chování dítěte mění a rodiče si nejsou jistí, zda je vše ještě ve zdravých mezích, mohou získat informace z jiných zdrojů – ze školy, z kroužků. Nemělo by se však jednat o stížnosti, ale reálný pohled na to, jak ho učitelé vidí o přestávkách, jestli chodí do školy včas, jaké má známky, jak vychází s vrstevníky, zda se něco změnilo.

V případě, že rodiče odhalí nějaký problém, je dobré si o tom v klidu promluvit. Naneštěstí většina dospívajících nechce o svých pocitech se svými rodiči mluvit. Nabízí se tak pomoc nezúčastněného člověka – psychoterapeuta nebo kohokoli, s kým si dospívající může nezávisle popovídat.

„Nabídka psychoterapie by neměla přijít jako trest, protože to terapii hned na začátku zazdívá. Je důležité, aby se dospívající sám rozhodl, aby o tom chvíli přemýšlel a na terapii šel s tím, že se může někomu bez obav svěřit,“ říká psycholožka.

Pokud psychoterapie nezabírá, nebo se jedná o těžkou depresi, přicházejí na řadu další metody. Nabízí se i využití psychedelik. Podle Adámkové však může být navození psychedelického stavu přínosné až tehdy, kdy je plně ustanovena osobnost člověka.

„Ačkoliv biologicky jsme vyvinutí již kolem 14. roku, osobnost člověka se ustanovuje až mnohem později, a to kolem 26 let,“ tvrdí. Sociální a psychologická složka se stále posunuje. Zkracuje se dětství, vstup do dospělosti se naopak prodlužuje.

„Pokud se člověk dostane do psychedelického stavu dříve, než plně dospěje, může to v něm způsobit chaos. Z toho důvodu v dětském věku k využití psychedelik nepřistupujeme. Pouze v opravdu výjimečných případech. Mimo to u dospívajících máme celou řadu jiných možností – individuální psychoterapii, rodinnou psychoterapii nebo třeba terapeutické skupiny pro dospívající,“ doporučuje.

Období dospívání je složité pro rodiče i dospívajícího a ačkoliv je to určitým způsobem boj, mělo by to být i o spolupráci. Podle psycholožky se to dá přirovnat k porodu, kde je dítě aktivní a spolupracuje s matkou, i když to může vypadat jako nějaký druh boje.

„V případě porodu i dospívání se jedná o spolupráci, díky které se pak dítě či dospívající osamostatní a může vykračovat do vlastního života. Pokud vše proběhne dobře, tak i přes osamostatnění nedojde k přerušení vazby. Pouze se vztah redefinuje. Důležité je přijmout, že dospívající má své názory, dokonce se mohou od těch mých odlišovat. Nemusí to však nutně znamenat atak na rodiče. Naopak někdy to, na co dospívající poukazují, a to jak na rovině rodiny, tak celé společnosti, může být přínosným impulzem k dobrým změnám,“ upozorňuje Jana Adámková.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny, Pedagogicko-psychologické poradny