Článek
„Necpi se!“ říkáme pak, když začnou přibírat, a dodáváme, jak by bylo fajn, kdyby nemusely nosit tak velké kalhoty. Ale jak mají zhubnout, když se to nedaří dospělým?
Zamlouvá se vám představa, jak trápíte potomka nízkokalorickou dietou a hlídáte ho, jestli se tajně nedokrmuje něčím zakázaným? Pravděpodobně ne. Obyčejný zdravý rozum totiž napovídá, že dětem diety nesvědčí a že proměna v protivného biřice stejně k ničemu dobrému nepovede.
Většinou se tedy uchýlíme k vysvětlování, že další dva knedlíky jsou zbytečné, čokoláda a gumoví medvídci nejsou opravdové jídlo, natož na každý den, a že opravdu není dobrý nápad sníst všechno, na co má člověk zrovna chuť. Naděje, že ratolest tyhle řeči přece jen jednou vyslyší, umírá poslední – a když už k tomu má blízko, přichází na řadu útěcha, že „z toho vyroste“.
Bohužel nevyroste. Statistiky českých pediatrů ukazují, že z oplácaných dětí se stávají zavalití teenageři. Až 80 procent z nich má problémy s váhou i v dospělosti. Ohroženější jsou podle lékařů chlapci, z nichž má kolem třináctého roku kila navíc zhruba třetina. Hubnutí je totiž moc nezajímá. Dívky nacházejí motivaci pro zdravější životní styl přece jen snadněji, protože se víc starají o svůj vzhled.
Hravě žij zdravě
Desetileté Kristýnce se kolem pasu pod přiléhavým tričkem rýsují bochánky. Trochu brzy. Do rodinného kurzu hubnutí, který v pražském gymnáziu Na Vítězné pláni pořádá sdružení Hravě žij zdravě, dochází jednou týdně. Maminka Denisa usoudila, že dceřina nadváha překročila únosnou mez a že veškeré dosavadní snahy upravit jí jídelníček nikam nevedou.
„Chápala to jako omezování a samozřejmě argumentovala tím, že její kamarádky si taky kupují čokoládu nebo bonbóny,“ popisuje častou situaci. Na zakulacování dcery však mělo svůj podíl i neustálé uďobávání mezi hlavními jídly a také větší porce.
„Těžko jsem jí vysvětlovala, že chodit každou hodinu do ledničky není normální. A že po jídle není nutné mít nacpané břicho. Až tady tomu začala rozumět,“ říká její maminka. Kristýnčinu snahu podporuje i slíbený dárek za snížení a udržení váhy: přála si křečka.
Jedenáctiletá Michaela je dlouhovlasá blondýnka, vypadá o trochu starší a zdá se, že už ví, jak jí její vlnité vlasy sluší. Jenže si taky začíná uvědomovat, co se naopak moc nelíbí. Kila navíc. Míšu provázejí už od školky. Léčila se na obezitologii, několikrát byla i na redukčním pobytu a vždy po měsíci přijela domů tak o pět kilo lehčí.
Jedenáctiletá Michaela doufá, že sladkosti už má pod kontrolou.
Přestože se její maminka inspirovala lázeňskými jídelníčky, stále dokola se podle nich jíst nedá, a Míša po nějaké době vždycky znovu přibrala. Sama si uvědomuje proč. „Jím sladkosti,“ přiznává se. Cestou ze školy si koupí třeba margotku. Moc jí nechutná naopak to, co by jí prospělo, například ryby. Taky ke sportu ji to nikdy moc netáhlo, ostatně jako spoustu dětí s nadváhou, které mají menší kondici než jejich hubenější vrstevníci, a tak se začnou nepříjemnému srovnání vyhýbat.
„V lázních měla Míša kompletně připravený jídelníček a žádné jídlo navíc. A hlavně každý den spoustu pohybu,“ dodává její maminka Eva. Jak to pro dceru zařídit i doma, bohužel neví. Míša tráví dny ve škole a ona v práci. „Pan doktor mi radil, ať spolu jdeme každý den aspoň na hodinu na procházku. Jenže jak to mám udělat, když mi pracovní doba končí ve čtyři?“ Než nakoupí a přijede domů, je čas na večeři.
Velkou motivací pro účast v kurzu byla pro Míšu možnost zůstat doma. Být dlouho v cizím prostředí a s neznámými lidmi se jí už nechtělo, protože to stejně nikdy nepřineslo dlouhodobý efekt.
„Tady se vlastně poprvé učíme, jak se dá líp jíst,“ dodává maminka, která si od kurzu slibuje právě trvalou změnu v Míšině životosprávě. Přesto si uvědomuje, že důležitá je dceřina motivace. „I když budu vařit co nejzdravěji, neuspěje, pokud sama nebude chtít.“ Jenže Míša si po několika týdnech začíná věřit a doufá, že sladkosti už má pod kontrolou. Zhubla už přes dvě kila.
Devítiletý Richard chtěl hrát fotbal, ale nakonec to vzdal. Při běhu mu vadí nejen nadváha, ale i astma – a jakmile se mu začali kluci smát, že funí, přestal tam chodit. „Má spoustu zájmů, ale bohužel u většiny z nich se spíš sedí,“ dodává jeho maminka Hana. Výjimkou je skautský oddíl.
Richardovým problémem byly příliš velké porce.
Přestože mladší sestra zbaští mnohem víc sladkostí než on, břicho neroste jí, ale jemu. „Asi si dávám moc velké porce,“ uvažuje. Taky Ríša se už zbavil více než dvou kil. Maminka prý teprve v kurzu zjistila, že syn má ve škole potíže s několika spolužáky, kteří mu dělají naschvály: „Doma mi nic neřekl, ale když poznal, že není jediný, komu se děti posmívají, tak se s tím svěřil.“
Něco malého před večeří
Na chování dětí nevidím nic, s čím bych se už nesetkala. Kolikrát jsem si vyhladovělá cestou z práce koupila „něco malého“ a snědla to krátce před večeří? A kolikrát byla ta večeře pak větší, než vzhledem k té oplatce měla být?
Zatímco děti už cvičí se Zuzanou Málkovou vedle v tělocvičně, vzpomínáme s rodiči pod vedením lektorky Jany Divoké na jídla našich maminek a babiček. Lidé si svoji nadváhu často omlouvají „obézními geny“, ale navzdory jejich nepochybné existenci se zakopaný pes skrývá často v rodinné kuchyni.
„Zhruba do šesti let věku si zafixujeme návyky, které pak těžko opouštíme. Někdy to v dospělosti sice uděláme, ale ke stáru se pak opět vracíme k oblíbeným jídlům z dětství,“ vysvětluje Jana. Někdy i trochu dřív, chce se mi říct, a vybavím si máminu svíčkovou a babiččiny buchty. Jako dítě jsem z nich vždy ujedla tak akorát a ani jsem o tom nevěděla. Dnes mi musí nad talířem rozum občas připomenout, že mám dost.
Automaty se sladkostmi umístěné přímo ve školách svádějí k mlsání a přejídání.
Krotit neposlušné chuťové buňky nám mají pomoct „semaforky“. Zelenou barvou označuje lektorka potraviny, které jsou prospěšné a mají nejmenší energetickou hodnotu, takže je můžeme jíst bez obav – nízkotučný jogurt, bílé maso a ryby, zeleninu. Oranžovou barvu dostávají pečivo, těstoviny, brambory…
Červenou mají tučná masa nebo smetanové sýry. Zelenou můžeme bez starostí, oranžová je v pořádku, ale musíme si dát pozor na množství, a červenou jen výjimečně. A pak jsou ještě „fujtajblíky“ jako hranolky s limonádou, kterým se máme pokud možno vyhýbat.
Přichází chvíle pravdy. Děti už se převlékly z tepláků a vylovily z tašek archy, do kterých si zapisovaly všechno, co minulý týden snědly. Porovnávají, jak se komu jídelníček vybarvil. „Do příště dodržte červenou nejvýš šestkrát týdně nebo jen tři fujtajblíky,“ nabádá děti lektorka.
Boduje se, za červené potraviny je nejmíň. „A proč ty body vůbec sbíráme?“ ptá se maličko rozmrzele Kristýnka, která minulý týden zrovna hřešila trochu víc než ostatní. „Protože na konci vyhlásíme vítěze,“ připomíná Jana a chválí ji, že se proti předchozímu týdnu zlepšila. A dodává, že to je nakonec mnohem důležitější, než kdo vyhraje.
Jenže ztloustnout se dá skoro po všem, když je toho kopec, a tak ani semaforky nikoho nezachrání, pokud nemá správnou představu, jak velkou porci může sníst. Dostáváme tedy laminovaný leták s obrázky naložených talířů, na kterých jsou vyfocené odpovídající dětské porce. Krajíc chleba, jablko, miska ovoce, hromádka čočky, plátek masa…
„To si můžete dát na ledničku a každý den si fixem odškrtávat, kolik jste už čeho snědli. Večer si to zkontrolujete, smažete a druhý den začnete znovu,“ vysvětluje Jana. Novinka je přijata s nadšením.
Až skončí kurz, můžou si děti na letáku sledovat jen to, co jim dělá největší potíže, třeba dodržování pitného režimu. Nebo ho schovat do šuplíku a opět vytáhnout až ve chvíli, kdy zjistí, že se vracejí ke starým návykům a už zas jsou jim malé kalhoty.
Desetiletá Kristýnka se v kurzu, kam ji přihlásila maminka Denisa, odnaučila uďobávat mezi jídly.
Přidat pohyb
Tak tedy žádná dieta. Žádné pečlivé počítání gramů a kilojoulů. „Většinou stačí mírně upravit jídelníček, začít jíst pravidelně pětkrát denně, přidat pohyb a váha se po čase srovná. Děti by měly mít pestrou stravu, a protože rostou, je pro ně omezování příjmu nebezpečné, mohlo by jim poškodit metabolismus,“ vysvětluje mi hlavní zásady kurzu Jana Divoká.
Pod výrazem „upravit jídelníček“ se rozumí především omezení co největšího počtu fujtajblíků, které tělu dodávají jen zbytečnou energii navíc. Dětem se z jídla neubírá, ale potraviny se nahrazují vhodnějšími a dbá se na větší objem ovoce a zeleniny. A protože se tu nic striktně nezakazuje, nedochází prý často ani k tomu, že se děti někde tajně nacpávají. Rozhodně ne proto, že by je k tomu doháněl hlad.
„Pokud už tajně mlsají, vedeme je k tomu, aby se naučily si to přiznat a do jídelníčku si tu sladkost zařadily. Třeba v létě si místo odpolední svačiny můžou občas dát zmrzlinu,“ dodává lektorka.
Odradit děti od přemíry sladkostí pomáhá taky informace, že po spořádání celé tabulky čokolády by musely následovat skoro dvě hodiny pořádně svižné chůze, aby tělo dokázalo energii spálit a nevyrobilo si z ní další bochánek, kvůli kterému je budou škrtit kalhoty. A že zdlábnout ji tajně večer pod peřinou je to nejhorší, co můžou udělat.
„Dnešní děti postrádají nejen přirozený pohyb, ale mnohem méně taky sportují čistě pro zábavu,“ říká lektorka Jana Divoká.
Metodika kurzu vychází z kognitivně-behaviorální terapie obezity dospělých sdružení Stob, které založila psycholožka Iva Málková, a pod jehož vedením zhubly za dvacet let už tisíce lidí. Jen je přizpůsobená dětským možnostem a potřebám. Připadá mi to všechno až neuvěřitelně jednoduché. Opravdu těch několik změn v chování funguje?
„U většiny dětí ano. Dospělí k tomu ale přece jen potřebují příjem energie částečně omezit. Musí to udělat i obézní dítě, které potřebuje hodně zhubnout. Potom však patří do rukou odborného lékaře, protože je potřeba dohlédnout na to, aby mu v jídelníčku nechyběly základní živiny,“ vysvětluje lektorka.
Co všechno je jinak
Přemýšlím, co se změnilo proti době, kdy mi bylo jedenáct. Vždyť i my jsme si před třiceti lety kupovali čokolády, nanuky a limonády, zapomínali jsme snídat nebo svačit, ve školní jídelně nám chutnalo jen výjimečně a často jsme se dojedli až doma. Přesto byly silnější tak dvě děti ve třídě.
„Dnešní děti postrádají nejen přirozený pohyb, ale mnohem méně taky sportují čistě pro zábavu. Protože kroužky jsou v současné době hodně zaměřené na výkon, silnější nebo méně obratné děti to pak rychle vzdávají a najdou si jiného koníčka,“ nabízí mi vysvětlení Jana Divoká.
Trefa: zatímco my jsme přišli ze školy, hodili tašku za dveře a na celé odpoledne zmizeli někde venku, dnes děti zamíří k počítači, cestou to vezmou kolem ledničky a s kamarády si píšou na Facebooku. Hlavně ve větších městech se je navíc rodiče bojí nechat venku bez dozoru – a často právem.
Nedostatek pohybu je sice základní příčinou, proč se děti zakulacují, ale hned za ním následuje psychika. Děti jsou přetížené ze školy a z množství mimoškolních aktivit – jazykových a počítačových kroužků, a v době, kdy se rozpadá každá druhá rodina, jídlo může snadno začít sloužit jako náhradní uspokojení.
Dostupnost potravin, zejména sladkostí, je dnes prakticky neomezená a k tomu se přidává silný tlak reklamy. Ostatně i před vchodem do třídy, kde se koná kurz, stojí hned dva automaty. Vysvětlujte pak potomkovi, že ke svačině si má dát radši chleba se šunkou a rajče, když si spolužáci kupují čokoládové tyčinky nebo stihnou o přestávce zhltnout obří obloženou bagetu prolitou majonézou.
Skutečnost, že dnes má víc než polovina dospělých v Česku potíže s nadváhou nebo obezitou podobně jako v ostatních zemích Evropské unie, vypovídá o tom, že změna prostředí a životního stylu nás zaskočila. Nejsme připraveni na to, že naše děti vyrůstají v jiných podmínkách, a tak se v tom plácají s námi.
Pokud tedy mají v dalších letech ze své tloušťky vyváznout ve zdraví, je třeba v rodinné kuchyni leccos změnit. Rady najdete například na stránkách www.hravezijzdrave.cz, včetně informací o kurzech. Prevenci obezity se věnuje i poradenské centrum Výživa dětí na www.vyzivadeti.cz.
