Jak zvládnout nástup do první třídy

Za prvé – vyhledávejte informace a zkušenosti. Hlavně od rodičů, kteří už (nejlépe nedávno) touto situací prošli.

„Ze začátku jsem byla taky vyplašená, každý mě strašil. Ale nakonec se ukázalo, že to takové drama není. Oba kluci zhruba prvních čtrnáct dní cestu do školy proplakali, ale pak se vše srovnalo,“ povzbuzuje mne kolegyně, jejíž synové letos nastoupili do čtvrté a šesté třídy.

Za druhé je dobré naslouchat dítěti a v neposlední řadě neuškodí vzít si k srdci některá doporučení odborníků. To by pro začátek mohlo stačit.

Už v červenci jsem vyrazila mezi regály s dlouhým seznamem požadovaných věcí pro prvňáka. Batoh vyšel na dva tisíce korun, ostatní nezbytnosti na dalších tisíc korun. Přes všechny peripetie měl nakonec syn aktovku plnou určených školních potřeb. Uf!

Teď už jenom zbývá zvládnout těch deset měsíců, které máme před sebou. První třída je pro našeho syna velký krok do neznáma a pro nás vlastně také. Nejde jen o nové prostředí, učitele a kamarády, ale především o nové povinnosti. Rozvrh tak nedostal jen náš šestiletý syn, ale v upravené verzi s řadou poznámek ho mám já a také manžel.

Time management (organizace času), řečeno dnes tak módním pojmem, to je podle mě totiž nejdůležitější věc, kterou musí rodiče každého školou povinného dítěte ovládat. Umět si rozvrhnout čas je základ, někdy jde totiž o minuty. Školní rok je shon, rodiče i děti by ho ale měli zkusit prožít v klidu, ne ho jen s vypětím všech sil přežít. Jak tedy na to, aby vše klapalo?

Zásadní je podle odborníků dobře si rozplánovat den. Vždyť doposud to byl trochu chaos, kde časové mantinely měly spíše doporučující charakter. Často jsme dobíhali ráno se synem do školky těsně před půl devátou, někdy i dost dlouho po ní. Tehdy jsme dostali maximálně vynadáno, ve škole je ale všechno jinak.

„Den si je třeba rozložit tak, aby byl na všechno dostatek času. Dítě potřebuje být také dostatečně vyspalé, aby bylo fit. Důležitá je snídaně. Den by měl probíhat v pohodě. Od spěchu a stresu je jen krůček k hádkám a negativním emocím,“ radí zkušená dětská psycholožka a autorka knihy První třídou bez pláče Tereza Beníšková, která na svůj první školní den vzpomíná s nostalgií.

„Tehdy jsem dostala ve škole moc hezkou keramickou veverku, měla jsem ji pak dlouho schovanou. Do školy jsem se těšila. Oba rodiče byli učitelé, a když jsme byly se sestrou malé, chodily jsme za nimi. Těšila jsem se, že už budu konečně opravdová žákyně, ne jenom návštěva rodičů,“ vypráví máma dvou kluků, kteří už dorostli do puberty.

Ačkoliv je z oboru a vyrůstala v učitelském prostředí, nástup svých synů do školy prožívala velmi intenzivně. Nebo možná právě proto. „Zejména u toho staršího. Byla to vlastně nová zkušenost, i když díky své práci vím, jaký je nástup do školy v životě dítěte podstatný mezník. Měla jsem trochu strach, jak to zvládneme, co nám všem ta změna přinese, jaké to bude,“ svěřuje se dlouholetá psycholožka s tím, že v tomto ohledu je rovněž důležitá třídní učitelka, na kterou prvňáček narazí.

Tereza měla štěstí, oba kluci se do školy těšili. U nás to ale bylo jinak, syn celé prázdniny mluvil o tom, že se školou nechce mít nic společného. „Netěším se, nechci tam, nepůjdu tam,“ zněla jeho letní mantra. S manželem jsme se proto snažili jeho názor všemožným způsobem změnit. Nejsem si však jistá, do jaké míry se nám to podařilo.

Měla jsem pocit, že většina dětí z našeho okolí se do první třídy těší a my jsme asi naprostá výjimka. Ukázalo se, že tomu tak úplně není. Takových prvňáčků je prý víc. Podle Terezy Beníškové je v takovém případě podstatné nemluvit o škole nebo o učitelích před dítětem negativně.

„Malé dítě přebírá postoje svých rodičů a blízkých i svého okolí. Pokud budou rodiče vůči škole negativně nastaveni, nejspíš bude mít se školou problém i jejich dítě,“ říká Tereza.

Pomoci může i obyčejné vyprávění o pěkných zážitcích, které maminka nebo tatínek ve škole prožili, nebo prohlížení starých fotek.

Užitečné je dítě motivovat také tím, co nového se ve škole naučí a jaké nové poznatky bude mít. Je nezbytné, aby mělo pocit, že vedle nových povinností získalo také nová práva. „Rodiče můžou potomkovi dovolit něco, co dříve nesměl. Měl by vědět a zažívat na vlastní kůži, že změna jeho statusu ze školkaře na školáka přináší do jeho života řadu pozitivních věcí. Rovněž je důležité dítě vyslechnout, pokud bude chtít vyprávět zážitky ze školy, a zejména je nutné, aby dítě cítilo, že je doma přijímané nezávisle na tom, zda se mu ve škole daří, či nedaří,“ zdůrazňuje Beníšková.

Pokud se však prvňáčkovi ve škole opravdu hodně nelíbí, je podle psycholožky na­ místě promluvit si s třídní učitelkou.

„Možná dítě ještě není zralé a je školními nároky přetížené. Učitelka poradí, jak k dítěti přistupovat, aby se jeho postoj ke škole změnil. Koneckonců ona s ním tráví celý den, ví proto, co se ve třídě děje. Ideální je, když jsou učitel a rodiče během školního roku partnery, kteří spolu pravidelně komunikují,“ zdůrazňuje. Jestliže by ani společná schůzka nepomohla a dítě pořád mělo ke škole velkou nechuť, je dobré se obrátit na pedagogicko-­psychologickou poradnu.

Nevole se však může dostavit i u potomka, který se původně do školy velmi těšil. „Stává se to hlavně v případě mimořádně nadaných dětí. Očekávají, že se na rozdíl od školky budou ve škole už konečně učit něco zajímavého a poznají spoustu nových věcí. Jenže běžná škola bohužel jejich očekávání většinou nenaplňuje a začínají se nudit. Proto je nutné i mimořádně nadané děti ve škole podporovat stejně jako např. děti s nejrůznějšími handicapy,“ míní Beníšková.

V dnešní době, zejména díky tabletům či chytrým telefonům, již řada dětí umí psát a číst před nástupem do školy a je pak na učiteli, jak takové dítě zaujme, aby se nenudilo, když se ostatní ve třídě psát teprve učí. „Na druhé straně se dnešní prvňáčci hůř soustředí a jsou méně zdatní v sociálních dovednostech než jejich předchůdci,“ podotýká.

Ať už jde o prvňáka, nebo zkušeného školáka, je ideální, když má během školního roku pravidelný režim. „Přípravu do školy je dobré dělat každý den přibližně ve stejnou dobu, aby si na to dítě navyklo. Někomu vyhovuje dělat úkoly hned po příchodu ze školy a pak už mít volno. Jiné dítě si potřebuje nejprve pohrát a odpočinout si, až poté se teprve vrhnout na učení,“ vysvětluje psycholožka. Podle ní je správné školní povinnosti, jako jsou úkoly, příprava tašky či čtení, zpočátku dělat společně s potomkem. Obvykle sami poznáme, kdy už získal dostatek zkušeností a návyků, aby pokračoval sám. Pak už stačí jen dohlížet na jeho samostatnou práci.

Školáci tráví první polovinu dne v lavicích, druhou pak většinou v nejrůznějších kroužcích. Někdo sportuje, jiný něco vyrábí a další procvičuje svůj hudební sluch. Jsou tací, kteří zvládnou všechno.

„Zapsala jsem Aničku na čtyři kroužky, snad to budeme stíhat,“ vykládá mi sousedka, jejíž dcera letos také poprvé zamířila do základní školy. Kroutila jsem hlavou. Já jsem vyplnila synovi pouze jednu přihlášku. Myslím si, že příliš mnoho zájmových kroužků pro menší děti není dobré, nemají pak čas ani si odpočinout a nabrat novou energii na další den. Řada odborníků má na věc stejný názor.

„Každé dítě je jiné, některé zvládá chodit do školy i na kroužky, ale jiné potřebuje více odpočinku, proto bych byla na začátku s kroužky opatrná. Pokud vše půjde dobře, dají se od druhého pololetí přidávat,“ myslí si psycholožka.

Nejprve je tedy vhodné navyknout prvňáčka na základní školní rytmus a až potom ho zapojovat do dalších aktivit. První školní rok dá určitě zabrat, ale s trochou organizace, nadhledu a trpělivosti to jde všechno zvládnout.

Pohyb a sociální dovednosti! Pro mnohé to možná bude překvapivé, ale jednou z častých příčin, proč děti krušně prožívají nástup do první třídy, je nedostatek pohybu. „Nedostatek pohybových a sociálních zkušeností může mít na vývoj a zrání dítěte negativní vliv, dítě tak může být na školní docházku nedostatečně připraveno,“ uvádí dětská psycholožka a rodinná terapeutka Irena Teichmanová. Dodává, že s tím mohou být spojené i vady řeči, poruchy pozornosti nebo horší manuální zručnost.

To potvrzuje i Lucie Roubová, učitelka 15. základní školy v Plzni, a přináší tak cenný pohled z běžné praxe: „Poslední dobou pozoruji mezi prvňáčky stále rostoucí procento dětí, u kterých vázne základní koordinace pohybů. Oslabená hrubá motorika má vliv i na nižší obratnost mluvidel. Velmi se zvýšil počet dětí, které mají nějakou vadu řeči – nejčastěji jde o ‚patlavost‘ – děti vyslovují špatně jednu, často i více hlásek,“ připouští Roubová.

To, jak dítě obstojí v novém prostředí bez podpory rodičů a zvládne nároky školního světa, závisí podle Ireny Teichmanové také na tom, jak vyzrálá je jeho samostatnost a sebedůvěra. „Hovoříme o sociální a emocionální zralosti dítěte. Každé dítě je jiné. Některé děti jsou nebojácné, radostné a nezaleknou se překážek. Jiné mohou být spíše ostýchavé, snadno se rozpláčou, každý neúspěch těžce nesou. Podporovat dítě v jeho samostatnosti a budovat jeho sebedůvěru je tedy důležitá součást předškolní přípravy,“ upozorňuje Teichmanová.

Ideální je také nabízet dítěti možnosti, jak rozvíjet a trénovat sociální dovednosti. To znamená, že dítě vydrží určitou dobu bez rodičů, v jiném prostředí i s jinými dětmi a dokáže respektovat cizí autoritu. Tyto schopnosti jsou klíčové pro to, aby se dítě dokázalo ve škole zapojit do skupiny vrstevníků a nezažívalo pocit frustrace a osamění.