Článek
Hyperaktivita nebo také syndrom ADHD patří mezi velmi populární diagnózy. Ne všechny děti neposedné, nadměrně živé, neklidné a nepozorné však mají skutečné funkční oslabení centrální nervové soustavy. To může posoudit jen psycholog, neurolog či psychiatr. Psycholog s neurologem se při diagnostikování syndromu ADHD obvykle doplňují.
Jak se tyto poruchy projevují?
Dítě s ADHD je výrazně pohybově neklidné, hyperaktivní. Stále si s něčím hraje, nevydrží chvíli v klidu, vrtí se, houpe na židli, poskakuje, pobíhá. Hezky česky se dá říci, že je jak z hadích ocásků. Nadměrná pohyblivost je navíc u tohoto dítěte komplikována motorickou neobratností.
Dítě je celkově nešikovné, neohrabané, má potíže s koordinací pohybů, která může potrápit u nejběžnějších denních činností, jakými jsou jedení příborem, oblékání, zavazování tkaniček.
Utrpením pak bývá tělocvik a v něm zvláště kolektivní hry, v nichž dítě svou neobratností kazí skóre celému družstvu. Nesmíme zapomenout na psaní a pracovní a výtvarnou výchovu, kde se projevuje výrazná neobratnost jemné motoriky. Není divu, že dítě pak tyto činnosti z celého srdce nenávidí.
Výrazně narušená je koncentrace a paměť
Dítě je nepozorné, nesoustředěné, roztěkané. Každý sebemenší podnět upoutá jeho pozornost. Jakoby nedokázalo odlišit podstatné od nepodstatného. Při psaní úkolů jej vyruší a zcela vyvede z konceptu auto parkující pod oknem. Nebo naopak svou pozorností ulpí u práce natolik, že vůbec nevnímá okolí. K jeho uchu pak nedolehne ani třetí volání k obědu.
Dítě s ADHD často mívá narušenou i motoriku mluvidel, je neobratné v artikulaci, má potíže s vyslovováním delších slov, trpí nejrůznějšími poruchami řeči. Má problémy i ve zrakovém a sluchovém vnímání, je narušena schopnost analýzy a syntézy v těchto oblastech, což se například i ve spojení s poruchami řeči může podílet na vzniku specifických poruch učení (ty jsou s ADHD často úzce provázané).
Pro hyperaktivní děti je typický nerovnoměrný vývoj, jak v oblasti schopností, tak v oblasti sociální a emocionální. Dítě může mít překvapivé a široké znalosti v určité oblasti (příroda, astronomie) a v jiných oblastech je zase silně opožděné.
Hyperaktivní dítě je jakoby nabité energií, se kterou si neví rady. Překvapivě čím více je unavené, tím více sebou šije a pobíhá, je podrážděné a nám z něj jde hlava kolem.
Jak zvládnout hyperaktivní dítko
Nejdůležitější zásadou při výchově malého neposedy je dostatek pohybu, v ideálním případě na čerstvém vzduchu. Představte si štěně, které je půl dne uvázané u boudy a pak je pustíte z vodítka. Bude běhat, dovádět a radostně poštěkávat. Stejně tak vaše hyperaktivní ratolest po půldni stráveném ve školní lavici potřebuje úplně obyčejné "vylítání se" venku bez jakéhokoli omezování.
I hyperaktivní děti musí psát úkoly. Je vhodné stanovit určitý denní program, který bude vyhovovat vám i vašemu dítěti. Měly by se v něm střídat pohybové a klidové aktivity.
Učení je vhodně rozdělit do kratších celků (např. po patnácti minutách - podle věku dítěte či obtížnosti úkolu) a ty prostřídávat chvilkami uvolnění a odreagování. Dítě se může odběhnout napít, protáhnout se, zacvičit si nebo zatancovat, každý podle toho, co má rád.
Učení takto rozdělené je mnohem efektivnější a v konečném součtu zabere méně času než hodinové trápení nad úkolem, který po pár minutách dítě stejně přestane vnímat. Na pracovním stole by měly ležet jen ty pomůcky, které dítě v danou chvíli používá. Stůl by měl být umístěn tak, aby kolem něj bylo minimum rušivých podnětů.
Zdá se vám, že vás vaše dítko neslyší a záměrně ignoruje?
Voláte k obědu, posíláte jej čistit zuby a on dál sedí jako přikovaný u stavebnice bez jediného náznaku zájmu o vaše pokyny. Slyší, ale nevnímá. Nedokáže "přepnout" od činnosti, na kterou je zrovna "naprogramovaný". Šetřete si hlas i nervy, dojděte za ním do pokojíčku a tváří v tvář mu zopakujte svůj požadavek.
Lepší je také nedávat dítěti více úkolů najednou. Cestou do koupelny si totiž vzpomene, že má na zítřek do výtvarné výchovy donést banán a jablko a proto zcela spolehlivě vypustí z hlavy, že po čištění zubů musí ještě hodit špinavé tričko do koše na prádlo a zhasnout světlo u rybiček.
| Co pro svého neposedu můžete udělat vy sami? |
|---|
| Především buďte velmi tolerantní, trpěliví a citliví. Vaše dítě nezlobí, nechce vám dělat naschvály. Když budete mít pocit, že vám z vašeho roztěkaného, nešikovného a hlučného potomka praskne hlava, uvědomte si, kolik výtek a napomenutí už asi za celý den slyšel a co to udělá s jeho sebehodnocením a sebevědomím. |
| Ukažte vašemu dítěti, v čem může být úspěšné, čím může vyvážit školní selhávání. |
| Místo křiku a lamentování si nejdříve napočítejte do deseti a až pak mu klidným hlasem a tváří v tvář (aby vás vnímal) vysvětlete, že není potřeba s každým utřeným talířem tolik třískat, že sestra, na kterou volá s razancí pastýře na rozlehlé horské pastvině, jej slyší, neboť je jen ve vedlejší místnosti a že o uklizení dětského pokoje jste jej sice žádala už třikrát, ale klidně to uděláte i počtvrté. |
| Utvořte svému dítěti jasný řád a pravidla, jak v denním režimu, tak ve výchovném přístupu. Vždy je však třeba respektovat specifičnost jejich osobnosti a záludnost ADHD, abyste po nich nechtěli více, než jsou schopné zvládnout. |
Pokud vám matka příroda dala tu správnou dávku rodičovského talentu, určitě intuitivně poznáte, kdy je potřeba přitvrdit a kdy naopak vaše ratolest potřebuje pohlazení a větší než velké množství lásky.
Autorka je psycholožkou.